Sucho

Kázání 4. října 2026, J. H., V., 18. po Trojici, Jb 5,8-13

Pozdrav: 

Introit: Řeky mění v poušť a vodní zřídla v suchopáry, v solné pláně žírnou zemi pro zlobu těch, kdo v ní sídlí. Poušť v jezero mění a zem vyprahlou ve vodní zřídla. Tam usadil ty, kdo hladověli, zbudovali město, sídlo Boží. (Žalmy 107:33-36)

Píseň: 195 Vzdávám ti, Bože, chválu svou

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Když se nám zdá, že umíráme, najednou se objeví pramen vody! (Hagar)

Píseň s kytarou: S-489 Věčně krásný stvořiteli moří

1. čtení: Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan – ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci – opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ (Jan 4:1-15)

Píseň: 717 Tvá, Pane, láska nám sílu dává

Kázání: Spíše bych se dotazoval Boha, svoji záležitost předložil bych Bohu, který dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy: Dává zemi déšť, polím sesílá vláhu, ponížené staví na vysoké místo, zarmoucení docházejí spásy; chytrákům však hatí plány, aby jejich ruce neprovedly to, čeho jsou schopni; moudré jejich chytrostí dovede lapit, takže záměr potměšilců nadobro se zvrtne: (Job 5:8-13)

 Všimli jste si sucha v létě? Vzpomínáte si ještě nebo jste to pustili z hlavy hned, jak znovu zapršelo?

 V obchodech se nic neprojevilo. Všude spousta zeleniny, ovoce. Voda z kohoutku, aquaparky – vše fungovalo jako obvykle.

 Ale v televizi jsme vídali požáry, hořící lesy i lidská obydlí. Vyschlá koryta řek, zatopené vesnice nad hladinou přehrad, loďky uprostřed pláží. Kostry vojáků na dně Dunaje, bomby z války. Nikdo nesekal trávu. Byla žlutá, spálená, jen jitrocely vystrkovaly květy. Psalo se o ztrátách na úrodě, ale tam někde daleko, na jižní Moravě. Naše rajčata naopak rodila skvěle, žádná plíseň.

 Měli bychom se tím zabývat? Vždyť, jak kdosi podotkl, sucho je normální. Bylo i v roce 1540, 1616, 1746, 1921, 1947 … 

 Apokalyptická kniha Zjevení Janova popisuje velmi barvitým jazykem svět, kde člověk nedbá na dobrý vztah se svým Stvořitelem. Projeví se to tak, že se nedaří nejenom lidem, ale i přírodě. Jan v tom vidí příležitost, aby se lidé poučili a napravili. Ovšem lidé místo toho Boha proklínají a neodvracejí se od svých zlých činů. (Zj 16)

 Může sucho přivést lidi blíže k Bohu?

 Jeden cestovatel, který prošel pěšky půlku světa, vyprávěl, že nejvlídnější pohostinnost zažil vždy od zemědělců. Protože každý den hledí vzhůru k nebi, k Bohu. Modlí se, aby zapršelo, aby nepřišly kroupy, aby slunce nespálilo úrodu. Každý den. Proto jsou zemědělci pozornější vůči nouzi poutníka. Rozumějí křehkosti toho, kdo je vydaný okolnostem na milost a nemilost.

 Za covidu se objevila myšlenka, že by nás nemoc mohla přiblížit Bohu. Vzpomínáte? Do kostela přece přicházejí lidé, kteří říkají, modlete se na nás, za naše blízké, abychom se uzdravili! Posuďte sami, zda to nebylo naivní očekávání.

 Evangelium mluví jasnou řečí: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16) Nemoc nebo sucho mluví pouze řečí podobenství. Může to být příležitost – něco změnit, pokusit se napravit, zachránit, uvědomit si, překonat, a dál kráčet jinak. Začít třeba žít zdravě, chovat se ekologicky. Ovšem nemůžete se zlobit na někoho, ke komu tahle nepřímá řeč symbolů nemluví.

 Počasí je nevyzpytatelné. Mockrát už nám někdo říkal: podívej se na ptáky, jak se houfují! Podívej se na jeřabiny! Koukej, jak mají zvířata hustý kožich! Přijde určitě tuhá zima! A zima byla mírná, děti si ani pořádně nezasáňkovaly. Počasí zůstává hádankou i v době počítačových modelů.

 Moudrý Elífaz Témanský v knize Jób přirovnává nevyzpytatelné počasí k Božímu jednání, které je pro nás také nevyzpytatelné. Doporučuje, aby člověk hledal odpověď na své otázky u Boha. Vždyť koná nevyzpytatelné divy – např. dává zemi déšť. Doslova se tam píše, že to, co Bůh koná, není „prozkoumané“. Je to podivuhodné, zázračné! Vlastně tedy odpovědí na naši otázku je něco, co je pro nás také otázkou. My nevíme, proto se ptáme Boha, a zjišťujeme, že nejsme schopni porozumět jeho cestám. „Bůh dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy: Dává zemi déšť, polím sesílá vláhu, ponížené staví na vysoké místo, zarmoucení docházejí spásy; chytrákům však hatí plány, aby jejich ruce neprovedly to, čeho jsou schopni.“ (Job 5:9-12) Dávat zemi déšť a polím vláhu je jako vyvýšit ponížené, potěšit zarmoucené nebo udělat z chytráků hlupáky. Déšť a vláha přicházejí prostě jinak, než bychom čekali!

 Pokud jde o počasí, často nevíme, co vlastně chceme. Svatebčané chtěli, abych se modlil za pěkné počasí. Zemědělci ve stejné chvíli chtěli, abych se modlil za déšť. Ještě že to není na mně!

 V první a druhé kapitole knihy Genesis jsou dva příběhy o stvoření. V prvním je všude spousta vody – až příliš! Bůh ji zkrotí, přemůže, rozdělí, vnutí vodě pravidla. Vyvzdoruje z vody pevnou půdu pro člověka.

 Ve druhé verzi stvoření je vody daleko méně – člověk z prachu země, člověkem se tam „práší“. Voda tam vystupuje, vytéká, obtéká, aby zavlažovala zemi, která to potřebuje.

 Nejenom země má žízeň.

 Ačkoli v řekách vody ubývá, pro sebe si člověk vodu obstará. Existuje ale nouze mnohem horší. Žízeň po lásce. Po spravedlnosti. Žízeň po pravdě. Po smyslu.

 Proto Ježíš říká ženě Samařance u studny: „Kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4:14) 

 Byli jsme s chlapi tři dny v horách. Stráně se třpytily rosou, nad loukami pára, stromy a kameny potažené zářivě zeleným mechem. Vše „nacucané“ vodou. Čtvrtý den jsme sestoupili do údolí. A jakoby všechno najednou ztratilo barvu. Slunce svítilo jinak, přes nějaký zaprášený filtr. Sucho … 

 Sestry a bratři, život s Kristem je barevný. Prosycený Boží láskou a dary. Netrápí vás žízeň. Každá kapička životodárné moci tryská k věčnému životu.

 To nám všem ze srdce přejeme v čase díkčinění za dary země.

Píseň: 288 Chvaliž Hospodina, slávy vždy Krále

Příml., MP.: 

Poslání: Ježíš řekl: „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. (Zjevení 21:6b)

Požehnání: 

Píseň: 426 Ať chrání nás Bůh, ať žehná nám Bůh