Povolání a láska k Bohu

Kázání 21. po Trojici, Ř 8,28, Ž., J. H., 25. 10. 2026

Pozdrav: 

Introit: Takť budou poslední první, a první poslední; nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených. (Matouš 20:16)

Píseň: 159 Sláva chvil (Ž 126)

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Rebeka, bystřejší než Izák

Píseň s kytarou: S-216 Nevím, Pane, co ti dát

1. čtení: Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen. Vždyť ‚kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat‘? My však mysl Kristovu máme. (1. Korintským 2:14-16)

Píseň: 127 Dobrořeč má duše Hospodinu

Kázání: Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Římanům 8:28)

 Jaké to je, když Bůh povolává do služby? A jaké to je, když povolávají lidé? Existují nějaká vodítka, když se ptám, zda to nejsem já? Nebo když hledám, koho pověřit? Podle přečteného verše se zdá, že když se potká na Boží straně povolání a na straně člověka láska k Bohu, může se odehrát zvláštní zázrak. Obtížné okamžiky a nezdar se obracejí v dobro.

 V Písmu najdete řadu inspirujících příběhů o povolání jednotlivců. A také vás při jejich četbě napadne řada otázek. Někteří na začátku svého povolaní působili dokonale, neporazitelně! Přesto neuspěli. Vytratil se vztah s Bohem. Jiní se naopak dopustili závažných chyb, ale nakonec to dopadlo dobře. 

 Byl Abram jediným, koho Bůh oslovil? Možná po světě běhali moudřejší Abramové, statečnější a méně zbrklí. Takoví, kteří by nevydali všanc zaslíbení a neřekli o své manželce Egypťanům a Abímelekovi: „Je to má sestra.“ Takoví, kteří by si z netrpělivosti nepořídili Izmaela s Hagar. Možná, že náš Abram měl ale na rozdíl od nich smysl pro dobrodružství. A kdo ví, jestli mu jistá lehkomyslnost (ve smyslu, že neuvažoval příliš těžkopádně a přezodpovědně) naopak nedovolila, aby se vydal do neznáma. Proto riskoval a stal se Abrahamem. Obrátilo se to v dobré.

 Co Marie? Záleželo na její odpovědi: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“? Kdyby řekla ne, oslovil by Gabriel jinou? Ani ona nebyla dokonalá. Jinak by se s Ježíšovými bratry nesnažila syna zmocnit, když se říkalo, že se pomátl a Ježíš by se od své pozemské rodiny tak výrazně nedistancoval. Ale pod křížem už zase při svém synovi stála a syn při ní. Obrátilo se to v dobré.

 Zdá se, že v životě každého člověka se střídají období použitelnosti a nepoužitelnosti. Bůh na rozdíl od církví nepracuje s pojmem „indelebilis“. Od bohatýrského zasvěcence Samsona Hospodin odstoupil, a on to nevěděl. Stejně odstoupil duch Hospodinův od pomazaného Saula. A z nejmoudřejšího člověka Šalomouna se stal pošetilý stařec, který uvedl modlářství do Izraele a odklonil se srdcem od Hospodina.

 V celku Božího království může dokonce dávat smysl i povolání toho, který zradil. Když Ježíš vybírá učedníky, žádný evangelista nevysvětluje, že mu ujela ruka, když připustil, aby společnou kasu spravoval ten, kdo z ní kradl. Setba je dobrá, úkol vznešený, o tom není pochyb. To platí pro všechny z nás. Ale některé zrno padne na skálu, jiné do trní nebo ho sezobají ptáci. Neděsme se toho! Jidáš je ztracen, ale Pán dokončil svou cestu. Nechápeme, proč právě takhle, ale ani zde to zlé nezvítězilo.

 Stejně tak si nevíme rady s milovaným učedníkem na břehu jezera po zázračném rybolovu. Některé lidi tu Pán chce mít, aniž bychom přesně věděli, co s nimi chystá. On ví. My ne.

 O koho Ježíš stál, na koho také zavolal, ten místo učednictví pochovává svého otce. I to se děje. A ti, kteří se sami hrnuli, místo následování kladou ruku na pluh a starají se, kde hlavu složit. Kdo v horlivosti na Mistrovu obranu mával mečem, utekl do noci. Kdo sliboval: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“, než kohout dvakrát zakokrhal, zapřel třikrát. A přece později uslyšel: „Pas mé ovce!“

 Zvláštně si Bůh vybírá lidi do svých služeb. Podivuhodně!

 Když my, lidé, povoláváme, líbí se nám Saul, protože je to hezký mladík, urostlý; o hlavu převyšuje všechny ostatní. Líbí se nám Rechabeám, protože jeho malík je tlustší než bedra jeho otce a vládne pádnou rukou. Líbí se nám apoštolové, kteří viděli Krista na vlastní oči. Rádi si za jejich službu připlatíme, zvláště, když putují po světě s manželkami. Ne jako ten divný, svobodný Pavel. Také platí, že čím dál od domova, tím lepší pověst máme. A doma, zdá se, nikdo není prorokem. V epištolách nacházíme seznamy dobropověstných vlastností šafářů Božího lidu. Jsou to precizní, velmi jemná síta, kterými by neprošel zřejmě ani lstivý Jákob ani malý ryšavý David, pobírající výpalné od farmářů na kopcích.

 Profesor Heller nás učil, že spíše než o přesně známé postavy, které máme tendenci idealizovat či zavrhovat, jde o role, do kterých dotyční vstupují. Izajáš 53 není detailním popisem toho, který přišel o 570 let později. Je to scénář, předem definovaný úkol. Výzva, které se někdo jednou chopí. Role, do které vstoupí a dotvoří ji po svém. Proto nemáme pečovat jenom o naše kádry, vzdělávat se, supervizovat, materiálně zabezpečovat. Ale máme dbát i o to, jak mluvíme o úkolech, které potřebujeme naplnit. Přičemž kdo se chopí služby, měl by vědět, že na něho, až přijede na návštěvu, nečekají jen dělbuchy a slavobrány cestou od vlaku až ke kostelu, ale i hořké chvíle pochybností a trápení. Musí odhodit všechnu přítěž a hřích a vytrvat v běhu s pohledem upřeným na Ježíše! Ale také na něho čeká hluboký vděk od lidu, který má ty, kdo mu slouží ve vážnosti.

 Ne, v žádném případě nechci téma povolání relativizovat. Neříkám, že si můžeme hodit losem, protože Bůh stejně obrátí všechno vzhůru nohama. Bárka církve není dětská křížová výprava. Neříkám, že nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá a všechno jenom Bůh, který dává vzrůst. Na dobré volbě, na dobrém porozumění vlastnímu povolání velmi záleží. A také na vztahu, na lásce k Bohu. Nejde to odbýt. Viděli jsme vlky v rouchu beránčím, přes noc vyměněné vložky zámků ve dveřích, sbory, které si kupovaly vlastní kostely. Slýcháme o schizmatech, o rozděleních, o biskupech, kteří po létech zatrhli ordinace žen a sami sebe zavařili do konzerv.

Každý rok potkávám nové vikáře a uvědomuji si, že oblíbený pojem „typický českobratrský evangelík“ změnil význam. Kdo to dnes je?

Buďme si jisti, že mnozí z těch, kteří odmítají úkoly, nebudou zahálet. Ani v budoucnu, i když se církev zmenšuje, práce neubude. Že to s Božím povoláním nemusí klapnout napoprvé, připomíná i příběh Samuelův, na kterého Hospodin musel zavolat třikrát. Učíme se naslouchat Božímu hlasu. Pokud ne dnes, možná příště.

Zkoumejme vlastní úmysly, vybírejme dobře. Nehledáme lidi dokonalé vždy a ve všem. Hledáme spolupracovníky. Lidi, kteří nebouchají dveřmi, ale dovedou naslouchat druhým, uznat chybu, když se mýlí. Odvážné, houževnaté, trochu riskující. Nezapomínejme, že my všichni svým přístupem definujeme povolání, která v církvi máme. Máme-li ji v nevážnosti, odrazujeme. Pojímáme-li ji příliš „pomazaně“, vzdalujeme se od sebe. Volbou nic nekončí, ale začíná.

Hledáme milující Boha. Hledáme takové, které si povolává Bůh. S nadějí, že když se obojí potká, pak se může odehrát zázrak, že jim vše napomáhá k dobrému.

Píseň: 188 Chvalozpěv (Ž 146)

Příml., MP.: 

Poslání: Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Římanům 8:29-31)

Požehnání: 

Píseň: 250 Jsem tu, prázdné ruce mám