Podobenství o hostině

KÁZÁNÍ J. HRADEC + ŽIROVNICE 14.6.2026

Jaroslav Hojný
Lk 14, 15-24 (Podobenství o hostině)
Sestry a bratři,
není náhodou, že mnohé velké události, které se dějí mezi Bohem a lidmi, jsou v Písmu spojovány s
pokrmem. Jídlo totiž není tak banální, jak by se nám dnes mohlo zdát. Jídlo je to, co dává život
hladovému a dělí tak život od smrti. Jídlo také zakládá a upevňuje společenství. Společenství stolu je
zvlášť důležité pro všechny jižní a orientální kraje. Neznali "fast food" – naše spěšné individuální
hltání. Nebylo žádné jídlo v anonymním kolektivu – ale vždy významná událost pro všechny, kdo se u
stolu společně sešli. Sedět s někým za stolem znamenalo mít s ním společenství – a člověk ručil za ty,
kdo byli u jeho stolu.
Dnešní podobenství o hostině Ježíš vyprávěl, když sám byl hostem. Využil tak příležitosti, navázal na
situaci. Na jedné takové hostině mu jeden z hostů povídá: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v
království Božím.“ Někdo to pochopil – ano, mít něco společného s Božím královstvím stojí za to. A
dobře tomu, kdo bude při tom. Protože tam už nebude hlad. Ani hlad po chlebu a vodě jako na mnoha
místech světa, ale ani hlad po spravedlnosti, lásce, přátelství, odpuštění – jako zase na jiných místech.
Boží království jako hostina. To je jeden z Ježíšových obrazů. Pokusů ukázat, jak to Bůh s člověkem
myslí, co pro něj chce, co pro něj chystá. Bůh Otec jako hostitel, Ježíš jako služebník a pak my lidé –
adresáti jeho pozvání.
Podobenství začíná slovy: Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Všimněme si, že
jde o nabídku, pozvání. Bůh nikoho nenutí, ale zve. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka,
aby řekl pozvaným: „Pojďte, vše už je připraveno.“ Není to jen tak ledajaké pozvání – když tak
přijďte, jestli budete mít čas. Je to pozvání se vším servisem. Nejdříve zpráva a pak, když přijde čas,
služebník osobně dojde pro pozvané. Tak moc si těch pozvaných hostitel váží. Jenže – oni se všichni
začnou vymlouvat.
Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat, prosím tě, přijmi mou omluvu. Koupil jsem pět párů
volů a jdu je vyzkoušet, prosím tě, přijmi mou omluvu. Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.
Mají to pro nás být odstrašující příklady? Snad – ale v lidských očích zodpovědný hospodář opravdu
má jít prohlédnout pole, které koupil – je to Boží dar a je tu odpovědnost za svěřený kus země. Má jít
vyzkoušet zakoupená tažná zvířata – je třeba prověřit, zda budou dobře sloužit svému úkolu a polní
práce díky tomu půjdou jak mají. Vždyť jde o úrodu – živobytí! (a to možná nejen hospodářovy
rodiny). V tehdejším Izraeli byly tyto věci naprosto legitimním, uznávaným důvodem omluvy. A ten
třetí, který se právě oženil? Ten se ani neomlouvá – prostě jen suše sdělí, že nemůže. Vždyť je to přece
jasné! Manželství bylo v Izraeli vysoce ceněno a chráněno, zejména nově uzavřené – takže
novomanžel byl po dobu jednoho roku zproštěn řady občanských povinností, například nepodléhal
odvodu v případě války… aby se mladé manželství mohlo dobře rozvinout, třeba i počít první dítě...
Novomanžel má prostě zcela mimořádný společenský status, je „hájený“ – takže se podle tehdejších
pravidel ani omlouvat nemusí.
Ti tři neukazují, jak je svět špatný a zkažený a my také – všichni v zásadě dělali, co je po lidsku
správné a očekávané. Hostitel to ale vidí jinak. Některé věci jsou přece jen důležitější než i to z
lidského hlediska pro život velmi podstatné. A jeho známí, ti nejbližší, které pozval, to nechápou. Proto
se rozhněval. Ono to naše „nejdřív práce a povinnosti, potom zábava“ může taky znamenat, že
nechápeme skutečnou cenu Božího pozvání. Tady totiž nejde jen o nějakou drobnou zábavu, „jednu z
mnoha“, u které nezáleží na tom, zda se jí zúčastníme, nebo ne. Nezapomeňme, že příběh začal
povzdechem: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Z toho čiší touha po onom Božím
chlebu, po naplnění, po základním smyslu života! Po něčem, co neskonale přesahuje všechno, co si
svou prací i svými vztahy (jakkoli třeba poctivými a hodnotnými) dokážeme sami vybudovat a zajistit.
A evangelium na takovou touhu neodpovídá pouhým napomenutím, abychom takové pozvání kvůli
svým nejrůznějším starostem a povinnostem neodmítali. Přijde něco víc!
Přichází vlastní střed příběhu – hostina se neruší a pozvání je postupně rozšiřováno.
Pán domu vysílá svého služebníka podruhé: Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem
chudé, zmrzačené, slepé a chromé.
Především jsou pozváni všichni, kteří se podle tehdejších měřítek nevešli do „první várky tzv. slušných
a zbožných lidí“. Tedy všelijak pochroumaní na duši, na těle, na morálce i na náboženství. Jmenovaní„chudí, zmrzačení, slepí a chromí“ nezahrnují jen sociálně slabé či potřebné podle našich měřítek, ale i
ty, kteří mají problém se samotným Bohem. Lépe řečeno ty, s nimiž má – podle tehdejších měřítek –
problém Hospodin. Ti, kteří se nedrží Božího zákona, Bůh je příliš nezajímá a dělají si, co sami chtějí.
I takové Bůh zve a chce mít kolem sebe. To je pohoršlivá zpráva pro všechny, kteří se sami sobě zdáli
milí Bohu – alespoň měřeno jejich postavením, zdravím, úspěšností. Ti všichni, kteří měli lepší
startovní čáru, pocházející z lepších poměrů, miláčkové štěstěny najednou vidí, že vše je jinak.
Když to služebník vykoná, říká: Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.
A pán mu řekne: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.
Ještě není konec, ještě je místo. Další pozvání směřuje k lidem od ohrad a plotů, z okraje, pomezí – k
občanům a sousedům, kteří nemají tradiční náboženskou výchovu, kteří nejsou z pravověrné židovské
nebo křesťanské rodiny. K těm, kteří sami nevědí, čí jsou. K lidem z periférie – z okraje společnosti i
zájmu ostatních. I takové – a možná především takové (zaznívá tady ono „přinuť je“! – pozvi je
naléhavě!) Bůh zve a chce mít kolem sebe. A to je poněkud pohoršlivá zpráva pro všechny zbožné,
členy církve – kteří si myslí, že mají jasno. Naopak velmi nadějná zpráva pro všechny, kteří jasno
nemají.
Nejnadějnější pak je zpráva pro celý svět – jde o to, aby se dům naplnil. Aby nikdo nezůstal venku.
Neboli – aby všichni věděli, čí a proč tu jsou, společně se z toho mohli radovat a pomáhali k této
radosti jedni druhým. Všichni – bez rozdílu původu, přesvědčení nebo náboženství.
Máme předávat Boží pozvání dál. Nebát se zvát k radosti… a nebát se reakcí. Možná někteří pozvání
odmítnou nebo je budou prostě ignorovat. Možná, že jich bude i hodně. Ale to není důvodem nezvat. V
podobenství se nepíše, kolik z oslovených „od ohrad“ na hostinu skutečně přišlo. Není samozřejmé, že
všichni. Zásadní je ale, že to pozvání zní a má znít stále. A má znít nejen v kostelech – jako třeba teď
tady –, ale i na nejrůznějších „hraničních“, periferních a třeba i podezřelých místech. Má znít i těm
„jiným“, se kterými možná obtížně nacházíme společnou řeč. Má překračovat hranice mezi lidmi,
všechny, které si dokážeme představit (viz první čtení o setníku Kornéliovi). Jistě citlivě ke druhým –
ne bezohledně, ale na druhé straně – nemáme se nechat svazovat strachem z výsledku. Důležité, ba
zásadní je, že toto pozvání k Bohu je a má být pozváním k radosti, pozváním k něčemu, co připomíná
párty, hostinu, oslavu – kde nikdo není sám, každý je přijímán a obdarováván. Nejde jen o symboliku
Večeře Páně, ke které se tento příběh také někdy využívá, ale o veškeré křesťanské společenství a
spolubytí.
Sestry a bratři, je radost základem našeho zvaní ke Kristu? Nebo spíš etika, filozofie, biblistika,
religionistika? (Nic proti nim, mohou být a bývají užitečné, ale v osobním svědectví se s tím
nejpodstatnějším mohou míjet.) A máme z víry radost? Radost, kterou bychom chtěli sdílet? Možná
zkusme změnit naše nastavení více v tomto smyslu. Kdoví, třeba se díky tomu mohou „pohnout ledy“
tam, kde bychom to nečekali…
A co to smutné zjištění na konci, že nikdo z těch, kteří byli pozváni, neokusí hostitelovy večeře?
Dořekněme tu Ježíšovu myšlenku: nikdo z těch, kteří, ač pozváni, pozvání nepřijali, nebude na hostině.
Protože Hostitel zve – nenutí. Ale všichni, kteří pozvání přijmou, budou nasyceni. A to nejenom
jednou v plnosti, ale už teď a tady mohou ochutnávat ty dobroty, které pro ně Hostitel má. Protože
Boží království s Ježíšem už začalo – začíná tady na zemi. A to je dobrá zpráva, ne? Důvod k radosti.
Tak se nechme pozvat a zvěme i jiné. AMEN.