O svaté Trojici

KÁZÁNÍ J. HRADEC 31.5.2026 – O svaté Trojici

Jaroslav Hojný
Mt 28, 19-20
(Ježíš říká:) Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i
Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po
všecky dny až do skonání tohoto věku.
Sestry a bratři,
dnešní neděle – první po svatodušních svátcích – se nazývá Neděle svaté Trojice. Všechny hlavní
svátky (Vánoce, Velikonoce, Letnice) jsou založeny na nějaké události, vycházejí z určitého příběhu; u
dnešního svátku je to jinak, trojiční neděle odkazuje na lidmi zformulovanou pravdu víry, neboli učení
(dogma) o Boží trojjedinosti: tři osoby – Otec, Syn, Duch svatý, a přece jeden Bůh. A hned na začátku
je třeba říci, že se zde dotýkáme tajemství, které můžeme řečí pouze obrazně ilustrovat, ale nikdy
vyjádřit dokonale v plnosti. Že cokoliv řekneme o Boží Trojici, je jen střípkem Boží velikosti, moci a
nádhery. Ale také, že toto učení, které jsme převzali od minulých generací podobně jako Apoštolské
vyznání víry, je stále dobrým a nosným vodítkem – a navíc společným základem pro všechny
křesťany, ať jsme evangelíci, katolíci nebo pravoslavní.
Slovo dogma se v naší době stalo bezmála nadávkou, označením zkostnatělosti. Mnoho lidí dnes
řekne, že jsou ochotni věřit, ale samozřejmě bez těch dogmat. Ale to jen proto, že neví, co říkají.
Starocírkevní dogmata vznikala z velkých duchovních zápasů, z potřeby vymezit obsah křesťanské
víry, pomáhala křesťanství stabilizovat a jsou trvalou výzvou k dalšímu promýšlení. Mají nám – stejně
jako třeba Desatero – především pomáhat, ne hlavně svazovat a omezovat.
Pojem Trojice v bibli nenajdeme, jeho autorem je zřejmě starověký římsko – africký právník Tertulián
ve třetím století, který vnesl do církevního jazyka spoustu odborných latinských termínů. V bibli není
ani pojem "osoba", "persona", který je vzat z řeckého divadelnictví, kde původně označoval masky,
které si jeden herec nasazoval během představení a vyjadřoval tak různou identitu postav, které
představoval. Mimochodem, právě pojem "osoba" se přes učení o Trojici dostal do našeho současného
myšlení, kde je klíčový dodnes – osoba, "osobnost", to je jedinečnost, nezaměnitelnost a hodnota
každého člověka, ať je jakékoliv národnosti, postavení nebo rasy.
Otázkou může být, proč zrovna Trojice? Proč ne třeba svatá dvojice, čtveřice, nebo dokonce svatý
tucet? Krásnou odpovědí mi byl a je vtipný a výstižný sloupek evangelického filozofa Erazima Koháka
z knížky Rádce mladých svišťů. Dovolte mi jej zkráceně ocitovat:
„To, co věřící vyznávají o Bohu, to je ze života, jak se s Bohem setkáváme. Jen se zeptejte věřícího,
který svou víru opravdu žije. Jednak je tu zážitek nekonečného přesahu. Mocný, nekonečný, stvořitel,
alfa i omega, jako když se díváte na hvězdné nebe a uvědomujete si tu nesmírnost. Přijdou vám na
jazyk slova – můj Bože! Pak druhý zážitek – Bůh s námi, im anú El. Ježíš – tak prostě lidský, s námi a
mezi námi, miluje, cítí bolest, pokušení, spí, jí, prostě člověk jako my – a přitom ti, kdo s ním jsou v
kontaktu, cítí i něco jiného: že i tu je Bůh s námi. Můj Bože! A ještě něco: upřímně věřící se pokusí
povědět něco o tom, že jejich svět není prostě jedna nesmyslná věc za druhou, že v životě i světě cítí
něco posvátného. A že i to vede k tomu zvolání: můj Bože! A tu to máte. Žádná logika, prostě fakt,
zážitek: Bůh jako nekonečný přesah, Bůh jako nejintimnější přítel, Bůh jako přítomnost posvátnosti. A
teď co? Říci tři bozi? To není ono: ten zážitek je jednoznačný – to všechno je jeden Bůh. Jenže zas je
to trojí, zcela odlišný zážitek, jeden Bůh v úloze stvořitele, spasitele, posvětitele. Či starším
pojmoslovím Otec, Syn a Duch svatý. No, a tak my křesťané řekneme – Trojice.“
Důležité je, že v křesťanství jsou tyto tři zážitky, tyto tři pravdy o tom, jak se projevuje Bůh, přijímány
a vyznávány ZÁROVEŇ. Že patří neoddělitelně k sobě. Kdyby byl Bůh jenom tím nevýslovným a
nepojmenovatelným základem, byl by příliš vzdálený nám a našemu myšlení – a mohli bychomskončit blízko agnostikům, nebo dokonce ateistům. Na náš život by takový Bůh asi neměl valný vliv.
Kdyby nám Bůh byl přístupný pouze v tom, co má lidskou podobu, nebyli bychom ochuzeni právě o
ten přesah – a neriskovali bychom tím všechno to tragické, co nastává, když si lidé začnou hrát na
bohy? A kdyby byl pro nás Bůh jenom tím „vanutím ducha“, nezabředli bychom do nějakého
bezbřehého, od každodenní reality zcela odtrženého mysticismu? Když pochopíme, že tyto tři pravdy
platí současně, že Bůh je JEDEN ve třech osobách, je to hrází proti každé jednostrannosti a různým
ujetým herezím, ale i – překvapivě – mostem k dialogu s ostatními náboženstvími i nenáboženským
humanismem – které často jednotlivé prvky tohoto chápání Boha obsahují, ale právě postrádají celek.
Na druhé straně jsou to tři osoby – tedy VÍCE osob v jednom celku. Jednota v různosti,
mnohotvárnosti. Bůh je jedinečný tím, že není "osamělec", že v něm samém je společenství, že sám je
společenstvím, sdílením. Společenstvím tří osob – jedné podstaty, ale přece od sebe odlišitelných,
různých. Není to tedy žádný nehybný monolit, sfinga pozorující dění kolem sebe – k podstatě Boha
patří vztah. A to vztah, ve kterém je dynamika – bývá přirovnávána ke kruhovému tanci, řecky
perichorésis. Když se díváte, jak lidé tančí v kruhu, postavy se míhají až může mít oko diváka dojem,
že se vzájemně prolínají. A takový tanec, vzájemné prolínání osob, tančí náš Bůh. Bible to
nejvýstižněji vyjádří slovy: Bůh je láska. Láska ne jako pocit, ale jako vztah, který hluboce propojuje,
a přitom zúčastněným ponechává jejich osobitost, jedinečnost.
Vidíme tedy, že učení o svaté Trojici je překvapivě podstatné a hluboké: Bůh jako společenství,
dynamický pohyb a jednota v různosti. Se třemi navzájem odlišnými, a přesto souvisejícími
charakteristikami. Není to velká inspirace a směrovka i pro nás? Máme jako křesťané vytvářet
společenství, které bude dynamické (tj. otevřené, aktivní, nepředpojaté, reagující na výzvy a
potřeby…), hluboce propojené láskou, která ale ponechává jednotlivcům jejich jedinečnost, nesnaží se
je srovnat podle jedné šablony. A život víry má být trojrozměrný, pokud bychom chtěli užít
matematického příměru – máme vnímat a přijímat vertikálu Božího přesahu (osa y) i horizontálu
opravdové lidskosti (osa x), a přitom uchovávat citlivost pro inspirativní a často nevypočitatelné
„vanutí Ducha“ (osa z).
Samotný pojem Trojice v bibli není, ale zmínka o ní ano. A je to ono přečtené slovo, které říká Ježíš
svým učedníkům, tedy i nám: Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jméno
Otce, Syna a Ducha svatého. K vyznávání Boží Trojice patří neoddělitelně naše vyslání jít se svou
vírou do světa, zvát k ní, sdílet své zkušenosti s Boží láskou. Žít aktivně, do toho tance víry zvát a
vtahovat i ostatní. Pozvání k víře může v tomto kontextu znít jako „Pojďte s námi do kola!“ Na tom
stojí existence církve, která je – a má být – i přes svou porušenost a nedokonalost obrazem Trojice,
znamením vnitřního spojení s Bohem. Připomeňme si Ježíšovu modlitbu v Getsemane: „Aby všichni
byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“.
Sestry a bratři, učení o Trojici není jen jednou kapitolkou jakési staré věrouky. Je velkým povzbuzením
a zároveň velkou Boží výzvou, vysláním k radostnému a odvážnému životu víry, k vzájemnému
sdílení, ke svědectví, k misii. Má nás ve svých rukou jedinečný Bůh, Bůh, který je láska, který hledá
cestu k lidem, který uschopňuje ke komunikaci a jehož nástrojem se stáváme my sami. Není to
fantastické? A tak pojďme a radostně vyznávejme Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Pojďme do kola.
AMEN.