Nekončící reformace

Den reformace 1. 11. 2026, Mt 10,26b-33, J. H.

Pozdrav: Pomoc naše a počátek náš … 

Introit: Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou! Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. (Žalmy 46:2-4.12)

Píseň: 187 Svou oslav Pána písní, jak nejlíp dovedeš

Modlitba: Děkuji ti, můj nebeský Otče, skrze Ježíše Krista, tvého milého Syna, že jsi mne zachoval tuto noc od všeho zla a nebezpečí. Modlím se, abys mne také tohoto dne zachoval od hříchu a všeho zla, aby se všechny mé činy a život mohly tobě líbit. Do tvých rukou odevzdávám sebe samého, své tělo a duši, i všechny věci. Ať je tvůj svatý anděl se mnou, aby zlý nepřítel neměl moc nade mnou. Amen.

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Když jsem já sloužil … 7 za Leu, 14 za Ráchel. Podváděl a byl podveden. Hospodin viděl, že Lea není milována a otevřel její lůno.

Píseň s kytarou: S-79 Hříchy tvý tě jednou doženou

1. čtení: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. (Deuteronomium 6:4-9)

Píseň: 179 Když uléhám, když vstávám

Kázání: Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. (Matouš 10:26b-33)

 Včera byl Den reformace. 509 let ode dne, kdy náš doktor Martin Luther přibil (vypráví se tak) 95 tezí na dveře wittenberského hradního kostela. Najdete je i na dveřích našeho kostela, kdyby si je chtěl někdo přečíst. Johann Sebastian Bach k tomu napsal kantátu „Pán Bůh je slunce i štít“, BWV 079. Uslyšíte v ní rohy a tympány, aby to bylo patřičně slavnostní!

 Je jasné, proč k tomu čteme právě Ježíšova slova z Matoušova evangelia. Vždyť Martin Luther odhalil to, co bylo středověkou církví zapomenuto či dokonce zatemňováno – že člověk může být ospravedlněn z víry. Pověděl nahlas, co se šuškalo o odpustcích, že je to nesmysl a pouhý byznys. Luther musel být statečný, aby se postavil těm, kteří na hranicích upalovali tělo, ale duši ublížit nemohli. Musel se naučit důvěřovat Bohu a nebát se. Přiznat se statečně k Bohu, aby se on jednou přiznal k němu.

 Reformace svrhla nedotknutelnou autoritu církve jako instituce, která rozhoduje, co je černé a co je bílé, o bytí a nebytí člověka. Napříště tomu tak už nebude. Jako nástroj k tomu reformaci posloužilo Boží slovo – Písmo. Přesně řečeno, vlastně jim posloužil rozpor, na který upozornili. Je cosi shnilého v tom, jak jako křesťané žijeme, protože to neladí dohromady s Písmem. Tenkrát se nemohli ještě dovolávat pouhé „pravdy padni, komu padni“, protože svobodnou a nezávislou pravdu, kterou nevlastní nikdo, a která se naopak musí zmocnit nás, na to bylo ještě příliš brzo. Byla to ještě pravda s přívlastkem, „pravda Páně“, která vítězí. „Pravda Písma“. Přitom i reformátoři Písmo sami všelijak ohýbali. Ale podařilo se jim zpopularizovat heslo, že církev se má stále reformovat, že ta reforma, ten sebeopravný proces nikdy není hotový, nikdy nekončí. „Ecclesia semper reformanda est.“ Tam, kde se to zastaví, stane se Bible papírovým papežem. Nebo rozhoduje folklór naší zbožnosti. „Běžte jinam, u nás se to dělá takhle!“ Ve spoustě církví, které se označují za reformační, to tak je, že nesmíte „otevřít okno“ a provětrat staré pravdy, protože my už jsme pravdu poznali, a od té doby se u nás čas zastavil.

 Pozorný čtenář si jistě všimne, že ta slova z Matoušova evangelia pověděl Ježíš učedníkům v úplně jiné situaci, než byl Luther, a sice když je vysílal na první misijní cestu. Promítla se do nich zkušenost první církve. Tenkrát třecí plochu tvořil Ježíš Kristus – střetávali se ti, kteří v něho věřili, a ti, kteří ho jako Mesiáše nepřijali. Učedníci neměli zapřít právě víru ve svého Pána, který sám byl nesmírně statečný, odvážný, neuhnul ze své cesty ani o krok. Teď je u Boha, a abychom se s ním znovu mohli setkat, musíme být i my odvážní a nezapřít ho. Můžeme ztratit tělo. Ale bude-li i naše duše statečná, nikdo nám ji nevezme. A znovu se s Pánem potkáme, on se k nám přihlásí.

 Člověk by si řekl, že v Evropě, kde Luther žil, a kde v jeho době nebylo žádné jiné náboženství, a dokonce ještě nebyl ani ateismus, tenhle konflikt neměl existovat. Všichni přece věřili v Krista jako ve Spasitele! A přece se znovu a znovu děje to, co by milovník jadrných výrazů, Luther, možná vyjádřil slovy epištoly: Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: ‚Pes se vrátil k vlastnímu vývratku‘ a umytá svině se zase válí v bahništi.‘ (2. Petrova 2:22) Svěžest Kázání na hoře se vytratila a církev se znovu vrátila k vývratku náboženské totality. Je na tom hezky vidět, jak k nám Písmo mluví v různých dobách rozdílně.

 Jak k nám ale oddíl z Matouše může promlouvat dnes? Máme za sebou dva tisíce let křesťanství. Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Nejsme na tom ani jako učedníci v roce 29 ani jako Luther v roce 1517.

 Samozřejmě i dnes jde o odvahu. O to, nebát se. Pořád se bojíme lidí, kteří nám chtějí vzít naši svobodu, svobodný přístup k informacím, slušnost a lidskost, které jsme předtím desítky let neměli, za které mnozí stateční platili vysokou cenu. Zdá se nám, že se ostré kontury reality zahalují do mračen plytkých řečí a báchorek. Potřebujeme slyšet Ježíšovo slovo, že se zavírané archívy znovu otevřou, informace znovu vyjdou na světlo a vše bude bezpečně odhaleno. O tom nepochybujte. Neschovávejte se do soukromí víry zahnané do ghetta! Pravda se musí hlásat ze střech!

 Mistr nás učí rozlišovat, že jsou věci, které nám prostě nikdo vzít nemůže, a že jsou to dokonce ty nejcennější! Naše duše, to znamená naše integrita, naše celistvost, abychom nebyli vnitřně rozervaní, abychom nepochybovali o vítězství pravdy a lásky – tohle nám nikdo vzít nemůže! My svoje křesťanství už nedokážeme žít motivováni strachem z pekla, z ohně. A Ježíš to tak vlastně ani nemyslí. Bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle – to není řeč o satanovi, vždyť on není žádným protipólem Božím. O našem přijetí a nepřijetí rozhoduje Pán, který soudí živé i mrtvé. Ta Gehenna, kde duše hyne, to je přece život, ze kterého se vytratí Bůh, ze kterého se vytratí láska a spravedlnost, odpuštění. Kde vládne jen pýcha a sobectví, tady a teď a já, nic víc. To je to nejvzdálenější místo od Božího království. Maximum slasti a minimum strasti. Křesťan musí být připraven vzdávat se toho, co není podstatné. Nemít ten svazující strach o sebe sama.

 Tenkrát bylo měřítkem obyčejnosti nejlevnější jídlo – malí ptáčci. Za obvyklou denní mzdu jste si jich mohli koupit 32 až 40. Ježíš nám říká, vy máte mnohem větší cenu. Jste víc než vrabec, víc než houska! Dokonce jsou spočítané i všechny vlasy na vaší hlavě! Pro Boha jste důležití! Věřte tomu! Nepoměřujte svou cenu tím, co vám říká reklama, zdravotní pojišťovna ani sociální sítě. Vaše opravdová hodnota je, kým jste v očích Božích!

 A pak jde o naše vyznání víry.

 Není snadné věřit. Když si budete číst evangelium, všimnete si, jak se svět změnil – uzdravují doktoři, chudobu řeší sociálky, o potřebné pečují profesionální služby, psychologové a terapeuti mají na „dušpéči“ milión certifikátů. Najít si komunitu sympaťáků, kteří mají stejnou krevní skupinu, a kde je mi dobře, jde snadněji mimo církev, než v ní. Vesmír vykládají lépe vědci, dějiny lépe historikové. Místo proroků šlapou politikům na paty novináři. Co nám zbývá? Nějaký ten kult? Čáry máry při svatbách a na pohřbech? Trocha magie při křtech? Neměl jsem si radši připravit kázání o „Dušičkách“?

 Ne, neměl. Včera byl Den reformace, církev je to, co se neustále reformuje, nikdy není včerejší.

 Myslím, že dnes je velkou výzvou právě vyznavačská víra. Vyznat zřetelně a jasně Krista, ačkoli je nabídek tolik a jsou tak atraktivní! Vyznat Krista jako jedničku mého života. Křesťanství se stalo samozřejmostí jako jakási příchuť, poleva na dortu. Na prvním místě jsme něco jiného, a k tomu jsme „šmrncnutí“ křesťanstvím. Zmizel stud a „nenormálnost“. Ale vyznavačství je víc. Kristus je můj život. Má slova věčného života. Mé srdce je tam, kde je můj poklad. Ke komu bychom šli?

 Není snadné věřit, když lidé mají před očima, jak se křesťané diskreditují kulturními válkami. MAGA, Charlie Kirk, nahnědlá teologie křesťanského konzervativismu, Východem vedená svatá válka proti západní dekadenci a liberalismu … To všechno od víry odrazuje. Tak, jako se plácáme v konspiracích a řešíme, jestli není země placatá, zdá se, že pro řadu křesťanů ani není žena člověk. Můžeme si tedy říct, že před sebou máme velký kus práce. Uchovat církev jako normální místo, kde se neblázní, kde se dá mluvit a dýchat. Kde je možné pochybovat i věřit. Probudit znovu ztracený zájem o Písmo. Ježíšovo slovo, kdo se ke mně přizná před lidmi, to není nějaká situace policejního výslechu, na kterou bychom měli marně čekat celý život, zda se nám to poštěstí. Je to jemné předivo každodenního rozhodování, čemu dáme prioritu. Být čitelní před svými dětmi, před přáteli, kde je mé srdce, na čem mi záleží. Co mi přináší spásu, co ve mně rozněcuje život.

 Reformační „nežít v rozporu“, nežít ve falši znamená také si přiznat, že nejsme silní. Jsme slabí a křehcí, Kristova cesta je úzká, velmi úzká. Ale Ježíš nám říká: „Nebojte se!“

Píseň: 63 Hrad přepevný jest Pán Bůh náš

Příml., MP.: 

Poslání: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. (Matouš 5:3-10)

Požehnání: 

Píseň: 771 Kristus Pán je můj život