Kráčet v Kristových stopách

Kázání 2. po Velikonocích, 1 P 2,21b-25, J. H., V., 19. 4. 2026

Pozdrav: 

Introit: Má nás ve své moci láska Kristova - nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. (2. Korintským 5:14-15)

Píseň: 546,1-6 Nastal nám čas přeradostný

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Eric Liddel. Tu první neděli závodili, abychom my mohli prožít neděli v klidu.

Píseň s kytarou: S-243 Pán z mrtvých vstal

1. čtení: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. (Jan 10:1-11)

Píseň: 674 Kdosi mě probouzí

Kázání: Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. (1 Petrova 2:21b-25)

 V prvním listu Petrově se po nás žádá, abychom šli v Kristových šlépějích, a tak vítězili nad hříchem. Nemáme si vzít za vzor nikoho menšího, než samotného Ježíše.

 Autor knihy „Když Bůh nikomu nechybí“ Jan Loffeld píše, že v dnešní době lidi příliš nezajímá disciplína, sebekázeň, poslušnost, ale spíše seberozvoj. Člověk se chce „vytunit“. Vyladit na lepší výkon. Rozvíjet se. Chodíte sem, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní? A proto, že Ježíš nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky? Nebo kostel patří do pestrého vějíře vašeho seberozvoje? Někam mezi fitko a předplatné koncertů? Mezi rozvoj těla a duše?

 Křesťanství bere hřích strašlivě vážně. Jak jsme četli: on ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jde o život a smrt. To není odpočinkové téma.

 První Petrova cituje z velkopátečního čtení proroka Izajáše: byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. (Iz 53,5a.9b) Nedopustil násilí – některé překlady překládají nedopustil se nepravosti, křivdy. Nedopustil se ublížení, bezpráví. Každopádně když První Petrova cituje Izajáše, píše se tam „hřích“. Je to velký významový posun – násilí a … hřích. Hřích zahrnuje všechno. Hřích je jakékoli selhání. V křesťanské věrouce to má obrovský význam! V listu Židům se dokonce píše: Ježíš na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. (Žd 4,15) Nám ve všem podobný, kromě hříchu. (Bible kralická) V pozdějších věroučných výpovědích se to dál rozvíjí. V tom spočívá Ježíšovo božství. Nikdy nezhřešil.

 Kdyby se nedopustil bezpráví, křivdy, násilí, ublížení – to bychom snad ještě dokázali napodobit. Známe lidi mírné, klidné a laskavé. Ale pokud se nikdy neměl dopustit žádného hříchu – tohle napodobit je naprosto nad naše schopnosti. To je nemožné.

 Apoštol Pavel píše, chtít dobro, to dokážu, ale vykonat, to už ne. (Ř 7,18) I když to myslíme dobře, snadno se nám cokoli zvrtne.

 Když se dvanáctiletý Ježíš ztratil na tři dny rodičům, měli o něho jistě strach a s úzkostí ho hledali. „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Kdyby to udělalo moje dítě, myslel bych na „cti otce svého a matku svou“. Stejně jako Josef a Marie, jak se píše, bych jeho slovům nerozuměl. Z naší perspektivy zlobil. Ale on naopak nechápal, proč ho rodiče hledali.

 Přestože bezhříšnost nechápeme, snažíme se s hříchem zápasit alespoň tak, jak to nejlépe dokážeme. Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místrodržitel provincie Bithýnie napsal císaři Trajánovi asi roku 112, že křesťané, které jako císařův úředník pronásleduje a trestá smrtí, se scházejí ve stanovený den před úsvitem, společně prozpěvují písně Kristu, jakožto Bohu, a zavazují se vzájemně přísahou, nikoli k nějakému zločinu, nýbrž že se nebudou dopouštět krádeží, ani loupeží, ani cizoložství, že budou držet čestné slovo a věrnost … 

 Nebyla to přísaha, že nikdy nezhřeší. Ale vyjmenovali, co by se mohlo podařit. Je třeba někde začít.

 Scházejí se u nás anonymní alkoholici. Neslibují, že nikdy nebudou pít. Ale soustředí se na dnešek – dnes nebudu pít. Možná krůček po krůčku bude přibývat svobodného prostoru k nadechnutí. Naberu dech a půjdu. Díky za to.

 V království Božím nikdy nedělali všichni všechno stejně. Chudá vdova dala dvě mince a boháč se jí nevyrovnal, ani když zaplatil celým měšcem.

 Když nás Petr vyzývá, abychom kráčeli ve šlépějích bezhříšného Ježíše, nezůstává jen u příkladu jeho dokonalosti. Ano, je to jakási meta. Nedostižná, ale inspirující. To, co nás ovšem zachraňuje, je něco jiného. Petr pokračuje a píše že ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti, jeho rány nás uzdravily.‘ Nezachránila nás Ježíšova absolutní čistota. Ale to, že vzal naše hříchy na kříž. On se ušpinil, pustil „do křížku“ s hříchem kvůli nám. Jeho rány nás uzdravily.

 Tohle se zvěstuje stejně zkušeným bojovníkům s hříchem jako těm, kdo stojí úplně na začátku svého zápasu. Dřív než se do toho boje pustíme, je nám zvěstováno, že ho pro nás Ježíš vyhrál. Pak ale nejde pouze o naši snahu, ale o vděčnost. Přijímáme, co pro nás Ježíš udělal. To nás proměňuje. 

 Bloudili jsme jako ovce. Ale byli jsme obráceni k pastýři a strážci našich duší. Pastýř není dokonalá zlatá socha na zlatém podstavci. Dobrý pastýř jde do akce. Dává svůj život za ovce. Stejně jako Marie s Josefem nemohli pochopit Dvanáctiletého v chrámě, i Ježíšovo ukřižování nešlo současníkům na rozum a neviděli v něm nic svatého. To teprve láska, pohled zevnitř Božího království vidí bezchybné, požehnané Boží dílo a člověk řekne: „Děkuji, Pane.“

Píseň: 540 Veleben Bůh buď jeho čin

Příml., MP.: 

Poslání: Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. (Koloským 3:1)

Požehnání: 

Píseň: 675 Andělé před tebou kráčí