Krabice od bot nebo celý svět

Kázání 6. po Trojici, L 6,31, Ž., J. H., 12. 7. 2026

Pozdrav: 

Introit: Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5:14-16)

Píseň: 640 Díky, za toto krásné ráno

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: 

Píseň s kytarou: S-338 Tobě, Pane dík

1. čtení: Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. Potom řekl Jákob Lábanovi: „Dej mi mou ženu, má lhůta už uplynula. Toužím po ní.“ Lában shromáždil všechny muže toho místa a uspořádal hody. Večer vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi, a on k ní vešel. Za služebnici své dceři Leji dal Lában otrokyni Zilpu. Ráno Jákob viděl, že to je Lea. Vyčítal Lábanovi: „Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?“ Lában odvětil: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená. Zůstaň u ní po celý svatební týden a dáme ti i tu mladší za službu, kterou si u mne odsloužíš v dalších sedmi letech.“ (Gn 29:20-27)

Píseň: 630 Buď Bohu chvála

Kázání: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. (L 6:31)

 Když jsem byl na vikariátu, objevil se u nás v Trutnově na mládeži Martin. Začal jezdit do 30 km vzdáleného sousedního sboru. Setkání se konala večer, a tak musel přespat a jet domů ráno. Jako středoškolák jsem to dělal úplně stejně.

 Za rok jsem se stal Martinovým farářem. Patřil k tahounům naší skupiny – podílel se na programech, diskutoval, organizoval prázdninové cyklotábory, zval kamarády, hrál divadlo.

 Během univerzity začal cestovat. Asie, Afrika. A najednou ztratil víru. Vyprávěl, kolik toho viděl. Hrdé muslimy, kteří se dívali spatra na promiskuitní křesťany prolezlé nemocí AIDS. Viděl zištné křty za pytel rýže. Kdybych se narodil v Indii, říkal, byl bych hinduista. Jak mohu vědět, že je křesťanství jediné pravé? Vždyť na světě je tolik náboženství a každý si myslí, že má pravdu.

 Totéž se stává dětem, které vyrostou a zjišťují, že jiné rodiny, jiná prostředí nemají takové požadavky na své členy jako křesťané. Žije se podle jiných pravidel. Děti poznávají, že ti cizí lidé nejsou horší, nevedou marný život. Jaký je důvod, být křesťanem? Abychom nepřišli do pekla?

 Vycházejí zajímavé knížky, kde se sami křesťané zamýšlejí nad exkluzivním pojetím víry. Věříme v Boha, který chystá všem nevěřícím, kteří na téhle planetě žili nebo budou žít, věčná muka, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne? Máme se spokojit s dobrým pocitem ze záchrany hrstečky vyvolených? Říkáme, že naše víra je nezasloužený dar a jedním dechem dodáváme, že ti zavržení si to ovšem zaslouží?

 Rozhlédněte se a uvidíte, že to tak mají nastavena všechna náboženství. Máme pečlivě propracované odměny pro nás – pro spasené, ale o osud těch ostatních se příliš nezajímáme. Krásně je to vidět na předpovědích brzkého konce světa. Nenastal, jak jsme předpověděli? Však oni si to potomci nějak vyřeší. Dokud žijeme ve vlastní bublině, všechno to krásně funguje. Tak nevystrkujme hlavu ven, aby se nám nezamotala. 

 Jákob sloužil za Ráchel sedm let. O svatební noci mu podstrčili Leu. Druhý den mu Lában prozradil, co měl říct před sedmi lety: „U nás není zvykem, aby se nejdřív vdávala mladší dcera.“ A Jákob neprotestuje! Neříká, že rozhodující je láska, a ne pořadí. Lábanova pravidla se neodvolávají na nějakou všelidskou domluvu. Lea nemusí být milována, nemusí být šťastná. Musí se vdávat první, a pak rodit děti, aby získala v manželových očích větší cenu než máloplodná Ráchel.

 Teolog Karel Rahner říkal, že církev, která není misijní, není církev. Jestliže nemáme co předat, jestliže nepřetékáme bohatstvím, které jsme sami přijali, a o které se chceme nezištně rozdělit, pak nám může být navěky dobře v našem malém vesmírku v krabici od bot. Kdyby šel Lában se svým pojetím rodiny na trh, tak pohoří, protože nabízí pouze to, co je „u nás zvykem“ – mladší se nesmí vdávat první. Jákob měl diskutovat, argumentovat, měl mluvit o lásce, o citu o náklonnosti. O jedinečnosti setkání muže a ženy.

 První církev si prošla neuvěřitelným bojem se svými vlastními. Mohou pohané uvěřit vírou Ježíše Krista? Mohou věřit ve stejného milujícího Otce jako on? Jde to bezprostředně nebo se musí stát nejprve stejnými, jako jsme my? S obřízkou, dietetickými předpisy, s třásněmi, pejzy? Prosadilo se řešení, které je dobré i pro ostatní, obecné, univerzální.

 Četli jsme, jak Ježíš říká: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. Je to asi nejobecnější vyjádření pravidel pro domluvu mezi lidmi. Musí tomu rozumět každý. Proto se tomu říká „zlaté pravidlo“. U Matouše k tomu Ježíš dodává: „V tom je celý Zákon i proroci.“ (Mt 7,12) Ale Lukáš tohle vynechává, aby to znělo ještě obecněji. Protože Lukáš píše evangelium pro celý svět!

 Samozřejmě to neřeší všechny situace. Všichni chtějí být bohatí, každý chce mít koráb silnic, barák pro dvě generace, nikdo se nehrne do skromnosti. Tak ovšem nemohou žít všichni. Proto by tu měl vždycky existovat rozhovor. Otevřený, podle pravidel slušnosti. První misie znamenala vysvětlování, dialog, naslouchání. Neservírujeme lidem věčné, neměnné pravdy, o kterých se nesmí pochybovat.

 Žasnu znovu a znovu nad tím, jak dokázal Ježíš mluvit úplně s každým člověkem. U každého vyhmátl přesně, co mu chybí, co je jeho problém. Neříkal schématicky všem, bu, bu, bu! Ale vdově přál spravedlnost, hladovému rybičky, Zacheovi lidské přijetí, boháčovi osvobození od majetku, zmlácenému bližního Samařana. Takhle bychom měli umět jednat s lidmi i my, tohle je nesení Ježíšova ducha.

 Pořád se někdo snaží ten náš svět zmenšovat, abychom si ho mohli spravovat ve smrádku po svém. Jindřichohradecký Lában by mohl prohlašovat: „Nejlepší rum je z brambor!“ Proto vystupme z Unie. Ale kdo vystrčil hlavu do světa a ochutnal karibský třtinový, ví, že správná pojmenování mají svou váhu.

 Jsem rád Evropanem. Jsem rád světoobčanem. Nevyvolává to ve mně žádný konflikt s mou malou rodinou, mým státečkem, nepatrnou bezvýznamnou církvičkou. To všechno svou vztažeností k většímu celku přece neopouštím ani nemiluji méně. Chtěl bych, aby lidé jednali se mnou, jako já s nimi. Vím, že mi věnují často víc lásky a pozornosti, než já oplácím, ale to už jsou takové moje stesky. Chtěl bych, aby mi ukazovali to nejlepší, co potkali, co poznali. Aby mě učili krásné písničky, vyprávěli o zajímavých setkáních, aby mi prozradili recepty na dobrá jídla, poradili, jak co vyřešit, opravit. Stejně jim i já můžu vyprávět o laskavém Bohu, který se mi dal poznat v Ježíši Kristu. Není nic krásnějšího, než Kázání na hoře, ta úžasná příležitost prožívat vděčně každý den a odhodit všechno, co člověka zbavuje radosti. Díky Ježíšovi jsme živější.

Píseň: 689 Pane, dej ať nás, nic už nerozdvojí

VP: S-466 Surrexit Dominus vere, S-469 Veni, Creator, S-467 Ubi caritas

Příml., MP.: 

Poslání: Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1 Tm 1:5)

Požehnání: áronské

Píseň: 716 Z tvé ruky, Pane můj