Kázání Hugo Ševce z 28. června 2026

Lk 15,1-10

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.

Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“

Pověděl jim toto podobenství:

„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?

Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena,

a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘

Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde?

A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘

 Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

Musím se přiznat, že mi na první ani na druhé čtení tenhle příběh nedával smysl. 

Vlastně mi skoro celé znělo jako úplná blbost. No uznejte sami. Ztratíte ovci. 

Je to blbý, rozumím tomu. Bylo s ní piplání. Starostí. Možná už jste jí dali i jméno. 

Možná zrovna tahle neměla skončit na slavnostním stole. Je to vážně blbý ztratit ovci. Chápu to. Tedy – abych říkal pravdu – jako pražák si to stěží umím představit. 

Ale přidržme se toho, že je to průšvih.

Na druhé straně je to jedna ovce ze sta. A evangelista se mě snaží přesvědčit, že by mělo být správné nechat sto – teda sto – devadesátdevět už jen, že ano – devadesátdevět ovcí někde stát a jít hledat tu stou. 

Jsem tu sám, kdo si myslí, že brzo by z těch devadesátidevíti mohlo být ještě mnohem míň?

Nebo ta žena. Ztratí jednu minci z desíti. Není to málo. 

Ale to olej do lamp tehdy taky nestál málo. 

Prosvítit celou noc. Vždyť to mě bude možná stát víc než ta nalezená mince. 

To se mi možná těch devět zbejvajících ještě ztenčí. 

A navrch zametat celou noc, jako kdyby to hledání už ani chvíli nepočkalo. 

No já vám nevím …..

Mě to nedává smysl. 

A navrch - když se to všechno povede. Stádo je celé. Váček s penězi znovu praská ve švech. Tak tehdy naši nevyspalí hrdinové svolávají sousedy, budí přítelkyně a oslavují. 

No, tak to už jsem opravdu zmatenej.

Ale možná by nám mohl napovědět začátek dnešního příběhu. 

Farizejové se pohoršují. Reptají. 

Hudrají, že Pán Ježíš obsluhuje celníky a jiné hříšníky. 

No! Celníky! Kolaboranty! Nejhorší z nejhorších! Nespravedlivé vydřiduchy! 

Těžko si představit horší osoby! 

A na nás. Na nás užasné farizeje, na nás skvělé muže. Na nás nositele jediné správné tradice. Na nás spravedlivé. 

Na nás – skorem vlastníky patentu na rozum a patentu na Boží království - se ani nepodívá.

AHA! Tak těmhle frfňalům Ježíš odpovídá. 

Těmhle sebe-sama-na-odiv-stavějícím se Pán Ježíš vypráví. 

Sami říkáte, že už vše máte. Sami se chválíte. Sami se hodnotíte. 

Sami vyvyšujete svoje zásluhy. Sami víte jací jste. Sami se rozhodujete, kdo si ještě zaslouží, aby se mu dostalo sluchu a kdo už ne. 

Slyšíte to? 

Nenalézáte se v tom aspoň trochu? Malinko??? Trošičku?

Obávám se, že je na místě, abych přinal, že já se tady slyším a nalézám docela snadno. 

Snadno se mi umí stát, že jsem s věcmi rychle hotovej, že mám rychle názor, že se mi zatvrdí srdce. Komu nakonec ne…..

A Pán Ježíš si toho u farizejů všimne a říká jim „Zkuste najít perspektivu“. 

Zkuste si udělat krůček stranou a ještě jednou se podívejte. 

Mluvím s těmi, jichž už se tady na zemi nezaste nikdo. 

Nikdo. Jsou ztracení. Neviditelní, nedotknutelní. 

Vy kteří o sobě tvrdíte, jak moc jste Boží – s velkým B Boží – tak zrovna vy je tu pranýřujete. 

A nemáte daleko k tomu, přihodit mě k nim do jednoho pytle. 

Jako byste Hospodina soudili.

Jako byste mě soudili.

Přijde mi, že v tenhle okamžik Ježíš vytáhl nejtěžší kalibr. 

Vy soudíte, ale já se chci radovat. 

Vy byste kádrovali, ale já chci najít i toho nejposlednějšího. 

Vy byste chtěli být ti spravedliví, ti nejspravedlivější. Ale ve skutečnosti ta Vaše spravedlnost zas takový terno není. Je to popravdě dost průšvih.

Jinými slovy – kdybyste byli tak skvělí. Kdybyste byli Boží s velikým B. 

Kdybyste se vy starali jak Vám náš otec uložil, tak by moje místo na tomto světě bylo obsazeno.

Jenže obsazeno není. Je k pláči prázdné.

Až na mě není nikdo, kdy bude hledat neposlušnou ovci. 

Kdo k sobě nechá přijít i posledního z posledních. 

A kdo se za každého nalezeného opravdu od srdce zaraduje.

Nabízí se otázka, kdo jsme v tomhle příběhu my. Jsme farizejové? Jsme Pán Ježíš? 

Jsme zakutálené mince a zaběhnutá jehňata?

Jsme zaručeně mince a ovce. Jsme hříšní. Jsme bez Boha ztracení a zakutálení. Jsme nic.

Jsme farizejové? Já myslím, že ano, že každý z nás umí být trochu farizej.

A dokonce si myslím, že Pán Ježíš nás zve i k tomu, abychom se i trochu snažili být jako on. Abychom hledali a nacházeli ztracené a zapomenuté. Abychom nezvdávali svět.

Připomeňme si tady příběh o rybářích, kteří se vracejí po noci plné práce bez úlovku. Rybáři po celé noci neúspěšného lovu na pokyn Pána Ježíše nahodí ještě jednou. 
Nahodí - i když remcají. 

A ejhle. Sítě jsou plné. Nevzdali to – a mají plno. Teprve s Boží pomocí mají úlovek.

Myslím, že můžeme být všechno naráz. Že jsme vysíláni, abychom hledali. Že dokážeme být dost ztracení. Že dokážeme hezky zatvrdit svá srdce.

A Pán Ježíš nám podává ruku.

Když vidí soudcovství, nabízí perspektivu. Nabízí odstup a nadhled. Říká farizejům i nám. Vidím Tě, vidím jak smýšlíš. Ale když se podíváš jen o kousek jinak bude lépe. 

Budeš Bohu o veliký kus blíž. Dokonce už možná zaslechneš nebeské plesání a radost, kterou jsi způsobil.

Když vidí jak jsme ztraceni, říká nám. Neboj se. Nezoufej. Hledám tě. Už jsem na cestě. Už zalejzám pod kredenc, nebo kam ses to zrovna zatoulal. Najdu Tě. Najdu Tě a přivedu zpět.

A když vidí , že jsme něco ztratili. 

Když vidí, že do předchvíle jsme se cítili bohatí, úplní, že doteď to bylo bezvadný. 

A najednou už to nejde. Najednou je rozbité, neúplné. Že jsme prostě něco ztratili. 

Tak pro takové chvíle přichází posílení. No posílení. 

Pán Ježíš říká - Nekafrejte. 

Zkuste si na chvíli obout moje nezávíděníhodné boty a pojďte hledat. 

Nevzdávejte to. Tak jako já nezvdávám Vás, ani vy se nemáte co vzdávat. 

Hledejte, riskujte, sviťte do noci. Hlavně nevzdávejte.

Naše texty se nám tady krásně potkávají. I ten o rybářích, i ten ze dneška.

Nevzdávat. Nevzdávat hledání jiného pohledu. Nevzdávat druhé. Nevzdávat ani sebe sama.

Tohleto nevzdávání je hrozně hezká věc. Rozhodně je hezká při pohledu zvenčí. 

Je to krásný, vidět jak Pán Ježíš nabízí spásu i takovým darebákům jako byli v jeho době celníci. 

Je to krásný, poněvadž tam tak nějak zbejvá i místo pro nás. 

Dyk jsme přeci lepší než celníci, no ne? 

Farizej v nás má vystaráno. Přísně, rázně a tvrdě. 

Hitparáda je poskládána. 

My dobrý, celníci špatný. 

A přiznejme si, že ne vždy budeme úplně proti jeho odsudkům. 

Proti našim odsudkům.

Budeme-li se chtít s tímhle rozporem hříšnosti a Boží milosti vyrovnat. 

Budeme-li se chtít dozvědět jak, je to možné, že celníci mají navrch před farizeji.

Budeme si muset všimnout, že to hřísníci přicházejí k Pánu Ježíši, že to oni udělali první krok. A Pán Ježíš je přijímá, radostně hledá v jejich duších onu poslední ovečku, onu poslední minci. Ale to oni přišli, to oni udělali první krok.

Tahle nutnost udělat první krok nám zůstává nalepena. To je vlastně naše křesťanství. To je vlastně předěl mezi životem a smrtí. Chceme-li být nalezeni, udělejme první krok. 

Pán Bůh už si nás najde. 

Cítíme-li se být výš než druzí, lepší, úžasnější – evangelium nám vždy nabízí nadhled, perspektivu. Stačí jen hledat a naslouchat. 

A shodně oba příběhy – dnešní i ten rybářský - říkají – nevzdávej to. 

Boží záchrana už je na cestě. Bůh s tebou počítá. 

Bůh se těší, až si nakoukneš do svého nitra. 

Až nakoukneš do svého nitra a v tichosti přijmeš, že bez Pánaboha jsi jen ztracená ovce a zakutálená mince.

Ať nám tedy Pánbůh na každém kroku připomíná, že nás hledá. 

Ať nám tedy Pánbůh připomíná, že na nás zaleží.

Ať nám tedy Pánbůh připomíná, že i kdybychom měli nalézt jen sami sebe, budou se nad námi radovat andělé.

Abychom se naučili nevzdávat ani druhé ani sebe, k tomu nám dopomáhej Bůh.

Amen.