Kázání Hugo Ševce 27. září 2026

Kázání Hugo Ševce z 27. září 2026

 

Základ dnešního kázání je zapsán v evangeliu podle Marka v druhé kapitole

od verše prvního do verše dvanáctého.

 

Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma.

Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.

Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli.

Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl

Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel.

Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali:

„Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“

Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak

uvažujete?

Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň,

vezmi své lože a choď?‘

Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ –

řekne ochrnutému:

„Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“

On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a

chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“

 

Dnešní příběh k nám vysílá zprávu o cestě k Pánu Ježíši, o jejích složitostech a o

moci našeho Pána nad našimi hříchy, nad našimi životy. A je to příběh dobrý - jak

se sluší a patří končí dobře.

 

Kolikrát se každému z nás už stalo, že jsme nemohli pro jiné někam vejít. Kolikrát

nebylo slyšet pro hluk který stvořili lidé okolo nás. A kolikrát jsme vzdali účast jen

proto, že tam bude moc lidí. A už se jistě i stalo, že nám pak ostatní vyprávěli jak

úžasné to bylo, jak dobře se slyšeli a jak vlastně tam tolik lidí nebylo. Náš dnešní

oddíl neříká nic o tom kolik je to moc lidí – jen se nedalo projít. Jen nebylo k hnutí.

Tehdy v Kafarnaum to nejspíš tak veliké nebylo. Jen si to představte, žádné

ampliony ani zesilovače, jen hlas člověka se nese ke shromážděným. A čím dál

stojíte, tím hůře slyšíte. Na okraji už není slyšet ani šepot, jen vidíme otevíraná ústa a

záda těch kteří přišli před námi. Záda těch, kteří už s Ježíšem jsou, kteří už Ježíše

slyší.

Znamená to, že když k Ježíši přijdeme pozdě, pomalu, nebo zdaleka tak už na nás

jeho slovo nezbude? Nebo že správná cesta má svou kapacitu a až se zaplní už

nemáme šanci?

To přeci ne! Čtyři přišli a nesli ochrnutého. Nemohli projít a tak našli jinou cestu.

Nepomysleli na možnost, že by se k Ježíšovi nedalo projít. Jen to neměli tak

snadné. S takovým omezováním počtu – jako třeba dnes v Kafarnaum – se

setkáváme v písmu častěji. Když Gedeon vybírá svých třista – zdánlivě

nepochopitelně podle toho, kterou rukou pijí z potoka. Když David jen s jediným

mužem projde Saulovým táborem a odnese kopí. Příběh cesty střechou nám tedy

připomíná, že cesta k Bohu je zřejmá, viditelná, jen není pro každého – že je jenom

na nás, zda a jak se po této cestě vydáme.

My v dnešní době, o dva tisíce let později, přicházíme po této cestě dost pozdě. Už

se před námi sešla u Ježíše pěkná řádka lidí. Nejen, že bychom se přes ně nemuseli

k Ježíši dostat, ale rozhodně to nebude cesta jednoduchá. Tak jako se změnila

vzdálenost v davu na vzdálenost v čase, změnilo se množství osob v moře výkladů

a možností. Pro nově příchozího se toto moře může zdát nepřekonatelné. A tady

evangelista Marek předává radostné poselství. Nebojte se, nedovolte okolnostem

aby Vás ochromovaly, nebuďte chromí! Najdou se čtyři. Najdou se čtyři, jejichž víra

vás poponese po správné cestě, správným směrem. Možná nepůjdete dveřmi jako

ostatní, ale co na tom sejde...

No jo. Jenomže když ti čtyři. Tedy vlastně když těch pět – jeden chromý a čtyři

pomocníci beze jména – dorazili svou krkolomnou cestou k Pánu Ježíši, stalo se

něco, co žádný z nich nečekal.

Oni přisli s vírou v uzdravení. Přišli, aby onen chromý byl uzdraven. ODchromen.

Evangelista totiž neříká, zda nemohl chodit, stát, sedět, otáčet se, či zda byl

ochromen – jak je to moderní v dnešní době – životem. Třeba už prostě jen nemohl

dál. Oni tedy přišli, ti čtyři, aby tomu pátému změnili život. A to se skutečně stalo.

Život se mu v tom okamžiku změnil. Zásadně změnil. Jen velmi neočekávaným

způsobem.

Pán Ježíš viděl jejich víru. Víru, se kterou se nevzdali tváří v tvář očividné – skorem

nepřekonatelné - komplikaci, ale hledali a našli jinou cestu, jiný způsob. Viděl i

ochrnutého a viděl i podstatu jeho utrpení. A tuto podstatu se rozhodl změnit.

Synu, odpouštějí se ti hříchy. Co víc si lze přát?

Jistě – bylo by příjemné chodit, či sedět jako dříve. Otočit se bez charakteristického

loupnutí v zádech a vyběhnout schody rychleji než domovníkův chlapec ...

Ale bylo by to příjemnější než odložit všechna břemena, která jsme za svůj život

nashromáždili? Břemena která nás tlačí a křiví, nedovolí nám svobodného

nadechnutí a přímého pohledu do očí našich bližních. Protože - kdo lépe než my -

ví lépe, jakých hříchů jsme se dopustili?

Ví! Ví to Pán Ježíš! Náš nejvěrnější přítel, který nás miluje přesto, že do posledního

detailu ví jací jsme. Ví o každém šťouchanci, uhnutí z cesty, o každé

nespravedlnosti, kterou už jsme tolikrát omlouvali a bagatelizovali. A přesto

všechno, když na nás chromé patří, říká: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“.

Abychom nepochybovali o rozsahu Jeho náhledu do našich srdcí, pokračuje

evangelista v příběhu. Seděli tam zákoníci a přemýšleli: Jak to může udělat, jak

může odpouštět hříchy, když to může jen Bůh?

A Pán Ježíš dobře věděl, co si myslí. A nekárá je. Nesoudí, ani neukazuje svou

převahu.

Ptá se: jaktože tak uvažujete? Namísto vytahování vede zákoníky k zamyšlení,

nenutí je, neukazuje svou moc, ale dává jim na výběr.

Co je podle Vás snadnější? Říci ať se uzdraví, nebo říci že jsou mu odpušteny

hříchy?

V dnešní době, s našimi lékařskými zázraky, medikamenty pro tělo i pro duši se toto

dilema jeví ještě snazší. Snáze narovnám polámanou nohu, popovezu vozíček s

nemocným či ovážu zranění – ale odpouštět? bez nároku a bez podmínek? bez

pachuti příkoří – to už je jiný kafe. K tomu už musím být kalibr.

 

A právě to Pán Ježíš chce. Nepřemýšlej nad tím, jak je to možné, ale jdi a

odpouštěj. Nesnaž se zařadit do škatulek co je víc a co málo, ale bez dalšího jdi a

konej. Abyste v tom nebyli sami, abyste neříkali toto může jen Bůh, na to já jsem

malej pán. Abyste se nemohli schovat - dokonce ani za ten dav před domem.

Abyste nepolevili ve své snaze, jako nepolevili tehdi ti čtyři ne-malověrní.

Abyste už navždy věděli, že to jde. Že syn člověka může učinit to lehké i to těžké.

Abyste už nikdy nebyli chromí s touto mocí říkám „Vstaň, vezmi své lože a jdi

domů“

Tak tady ale končí každá legrace, tohle jsme si teda nedomluvili! Ti čtyři se táhnou

takovou dálku, tolik překážek překonají, dokonce i kreativitu museli zapojit, jen aby

se dostali k Ježíši. A když se jim to povede a stojí uprostřed kruhu farizeů, uprostřed

těch vyvolených, kteří na svá místa mají nárok jaksi ex offo a stejně jsou na ně

patřičně hrdí, tak tady stojí s pocitem, že konečně došli kam chtěli. A Ježíš říká

„vstaň, a jdi“.

JDI??? No to teda ne! Teď jsem přišel, tak kam bych chodil??? Chtělo by se říci ....

Příběh k nám hovoří jasně. Na cestě k Hospodinu nejsme sami - a ta cesta

rozhodně není snadná. Hodně záleží i na nás samotných. Ale! Ale když tou cestou

projdeme – a zaslechneme ten převzácný hlas – když na konci roztáhneme

blaženě ruce a vítězně vydechneme. Konečně! Konečně jsme doma, mezi svými,

mezi těmi dobrými, možná i mezi těmi lepšími.

Tak to nejsme na konci, to jsme na začátku našich cest. Teprve na začátku.

Konečně na začátku!

Vstaňme a konejme, vstaňme a pomáhejme, hlásejme, učme, uzdravujme i

odpouštějme - jak Pán Ježíš přikázal. Vstaňme, vezměme svá lože a pojďme.

Radujme se s každým nadechnutím z vysvobození – naše hříchy nám již byly

odpuštěny.

 

Náš nebeský otče, náš nejvěrnější příteli, prosíme, navštěvuj nás svou milostí i

přesto, že lépe než my sami víš, jak hříšní jsme.

Nedovol nám, abychom se stali ostatním hrází na cestě k Tobě.

Nedovol nám, abychom zůstávali chromí dříve, než dojdeme až k Tobě.

Amen