Jsou křesťané divní? Co je zázrak? Jak být spasen?

1.čtení: L 17,11-19 Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

2.čtení: Ex 16,2-3.11-18 Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi. Izraelci jim vyčítali: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“ … Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: ‚Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh.‘“ Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: „Man hú?“ (To je: „Co je to?“) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“ Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.

________________________________________________________________

Milí přátelé, zvu vás zastavit se u tří otázek: Jsou křesťané divní? Co je zázrak? A: Jak být spasen? 

 Už velmi brzy si mysleli spoluobčané o křesťanech, že jsou divní, blázniví. Kolovaly pomluvy: že konají lidské oběti a jedí děti, a taky se tvrdilo, že trpí incest (když se oslovují „sestro“ a „bratře“), a konají orgie (protože společná jídla po bohoslužbách, kde se mohou najíst všichni, i chudí, nazývaly “hody lásky – agapé“). Císař Nero křesťany falešně obvinil ze založení velkého požáru Říma. A taky - Na jedné zdi v Římě je vyryta postava muže, který uctívá ukřižovanou postavu s oslí hlavou a nese posměšný nápis: „Alexamenos uctívá svého boha“.

Milí přátelé, křesťané jsou divní, blázniví. Ale z úplně jiných důvodů. 

Představte si třeba, že oni děkují Bohu za to, co sami udělali, zvládli nebo zařídili.

Třeba děkují za úrodu. Přitom sami zkypřili půdu, zasadili semena, hnojili, zalévali, sklízeli, ale děkují za to ne sobě, ale někomu úplně jinému. 

Nebo děkují za kostel – někomu, kdo ho vůbec nestavěl. Bohu! Přece členové sboru v Horních Dubenkách, co žili v Hradci, obstarali pozemek, zajistili papíry, přispívali do sbírky, sháněli dotace v Gustav-Adolfském spolku, angažovali architekty… a kostel 120 let průběžně opravovali, přestavovali, sbírali peníze na údržbu – takové energie! A děkují za to - Bohu? Divné. A oni někteří křesťané ani neříkají “náš kostel“, ale “chrám Páně“, aby se snad nemyslelo, že jim patří…

A taky prý děkují za zdraví, které si přece sami udržují cvičením, prevencí a zdravým životním stylem.

Vyprávěli mi někteří na sklonku života, že děkují Bohu za svou manželku nebo manžela – chápete to? Vždyť tu manželku před mnoha lety dotyčný okouzlil, přesvědčil o svých kvalitách a solidnosti, kupoval květiny a lístky do kina, v manželství byl věrný, nesli všechno spolu – a děkuje za ni Bohu?

A mnozí taky za děti, přitom je sami vychovali, takový námahy. Bere to rozum?

Zvnějšku to, milí přátelé, vypadá dočista nerozumně a bláznivě. Ale my jsme uvěřili, že je to to nejrozumnější, co člověk může udělat: děkovat. A mít jako úběžník svého života Boha. Nemít sebe sama za zdroj, poslední autoritu a neotřesitelnou kotvu.

Tenhle způsob uvažování – víra se mu říká – jsme převzali po Židech - pardon ještě – ti jsou taky divní: představte si to, ještě před deseti dny mnozí Židé bydleli týden v chýši na zahradě nebo na balkoně při svátku sukkot. Věří, že to pomáhá uvědomit si nesamozřejmost toho, že mají celý rok střechu nad hlavou. A věří, že jsou duchovně spojeni se svými předky, kteří spali ve stanech, když šli pouští z egyptského otroctví do darované svobody. Vlastně si představují, jako by tam s těmi předky byli dohromady – ve stanu na poušti. Slyšeli jsme kus toho příběhu.

Pytle s proviantem jsou prázdné, nálada na bodě mrazu. Bůh ale jejich naříkání slyší, a díky Němu mají k jídlu manu a křepelky. Čteme v bibli. Dočetl jsem se, že to není nic až tak neobvyklého. Každé jaro táhnou přes poloostrov Sinaj křepelky na sever a když už nemůžou, tak si udělají pauzu. A jak se tam tak vyčerpaně plouží, že prý se dají chytit i holou rukou. A pokud jde o nebeský chléb – jde nejspíš o výměšky rostliny Tamarix mannifera, které padají za ranního chladu jako malé kuličky na zem a obsahují glukózu, fruktózu a pektin. Třeba mravenci to prý mají moc rádi. 

Možná si říkáte: Aha, tak co tedy? Bylo to jídlo na poušti dar od Boha nebo ne? Sestry a bratři, já si i po tom vysvětlení s křepelkami a Tamarixem maniferou stále stojím spolu s autory bible za tím, že to jídlo byl dar od Boha. 

Protože Boží pomoc nemusí znamenat hlasy z nebe nebo tzv. nadpřirozené úkazy. Zázrak může být klidně vysvětlitelný a obyčejný. Protože to je skutečně zázrak, když člověk začne svůj život vnímat ne jako shodu okolností, ale jako dar. Když člověk objeví krásu světa kolem sebe a zastaví se nad tím, že je vlastně úplně nesamozřejmé, že má co jíst nebo že není sám. Když si řekne: „Ty jo, ono svítí slunce, na stole je mnohem víc než chleba, někdo mi zavolal, hudba ladí a v šatníku si mám z čeho vybírat.“ 

Možná potřebujeme někoho, kdo nám k takovému vnímání pomůže. V textu je to Mojžíš, který říká: „To je chléb, který ti dává Bůh k jídlu.“ Možná i Mojžíš věděl, že to je Tamarix manifera, ale dal to do správné kolonky „Dar od Boha“. Nebo možná je to naopak a my jsme vysláni - po mojžíšovsku - mluvit s lidmi unavenými a naštvanými, kteří kvůli své bolesti nebo zlosti nic dobrého nevnímají (a možná ani nemůžou). Že jsme vysláni pomoci jim objevovat znamení boží vlídnosti – i tak obyčejná (jako křepelky), kterých si do té doby nevšímali. A výživné výměšky keře zařadit nejen do příslušné botanické kategorie, ale do šuplíku s nápisem „Boží péče“. 

Co vděčnosti překáží? Napadá mě dvojí: Kdo se jen ohlíží zpátky (po egyptských hrncích masa, po starých dobrých časech…) ten jen těžko vidí to dobré, co leží aktuálně podél jeho cesty. A pak - kdo se rozhlíží jen po druhých a po tom, co všechno mají oni, přehlédne, co leží na jeho talíři, v jeho skříni, v jeho paměti, nebo v paměti jeho počítače. 

Věřím, že jsme vysláni je vzít za ruku a probrat s nimi jejich život. Ne z hlediska deficitů, ale z druhé strany. A zkusit se nedívat jen na to co už není (to řeší spíš starší lidé, stesky po tom, co už není). A u mladých je to stejně, ale naopak - můžou uvíznout v neustálém přemýšlení, co ještě není a co by všechno chtěli a potřebovali, nejlíp hned. Obě skupiny potřebujeme dívat se na to, co je. Co je díky Bohu dnes (a nemuselo by být). 

Je fakt, že sbírat musíme sami. Pečení holubi nebo křepelky do úst létat sami nebudou. Ale to, co živí, dává sílu, je na dosah ruky, zdarma, na nás je jen jí přitakat a přijmout.

A ještě - díkůčinění jako prevence, nebo jako očkování. Totiž u vděčného člověka nemají šanci podvodníci, co nás lákají velkými sliby, že náš život bude konečně stát za to teprve díky nim (a jejich výrobkům, zájezdům, naukám, ideologiím, zážitkům a kdovíjakým nabídkám). Kdo děkuje za to všední, má větší naději, že nenaletí. Je vůči lákadlům o něco svobodnější.

Víra – to je cesta ke svobodě. Křesťané jsou tak svobodní, že si nic nedělají z toho, že si lidi klepou na čelo a diví se, že v neděli vstávají a chodí říkat Bohu, že nikdo jiný, ale on je jejich Pán. Jsou svobodní a klidně si čtou si starou knihu a věří, že to je katalog základních, modelových životních situací, užitečný i dnes. 

Sestry a bratři, díky Bohu jsme tak svobodni, že nemusíme myslet na to, jak zařídit, aby bylo vše po našem. Ale v klidu říkáme: Buď vůle tvá, posvěť se jméno Tvé. V klidu i uprostřed doby, kdy se vše optimalizuje každému na míru – klidně vyhlásíme – „Já nejsem mírou všech věcí – ne mně na míru – ale podle Krista Pána chci brát míru na svůj život.“ Tady tvarování, formování podle božího vzoru, a v lečems re-formování.

Věřící nemusí říkat „Beru všechno“, ale propracovávají se (není to lehké) k svobodě „Můžu dát.“ (a pak zjišťují, že z toho mají větší radost, než kdyby brali vše). A věnují čas druhým, kteří jim to možná nikdy nevrátí… Modlí se – kdo to kdy viděl – mluvit v zavřeném pokojíku, aniž by tam byl jiný člověk… Věříme, že jsme slyšení a že s v tom rozhovoru, kde člověk musí nastražit uši, aby zaslechl odpověď se sám mění, vidí věci jinak, a přehledněji. A co vypadalo velké, je vlastně menší a co vypadalo nepatrně, je ve skutečnosti veliké (Ef 3,17-18: aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka). 

A ještě něco: A uprostřed světa, kde se chyby maskují, zametají pod koberec, kde se doporučuje tvářit se sebevědomě – tak říkám, vyznávám svůj hřích. Lecos jsem zvoral, mrzí mě to. Takovou svobodu jsme dostali, že se nemusíme bát myslet na svůj hřích (protože víme, že je odpuštěn). A máme svobodu se k tomu zvoranému přiznat. A kupodivu nám stojí za to jít v chrámu Páně dopředu, čekat na kousek chleba a hlt vína.

Slyšeli jsme v prvním příběhu, že deset malomocných bylo uzdraveno, ale jen jeden slyší od Ježíše: Tvá víra tě zachránila – spasila. Ten co přišel poděkovat. Těch devět bylo uzdraveno, očištěno, ale jen jeden byl zachráněn, spasen. 

Děkování - je cesta ke spasení. Amen