Duch a dvojí domov

Kázání Ž 121: Duch a dvojí domov

Neděle svatodušní 24. 5. 2026 Jindřichův Hradec

1. čtení J 14,23-31

1 Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?

2 Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.

3 Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.

4 Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.

5 Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.

6 Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.

7 Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.

8 Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. (Ž 121,1-8)

„Vstaňte, pojďme odtud!” (J 14,31b) Touto výzvou končí Ježíš svou promluvu o Duchu svatém, anebo, jak je to v Janově evangeliu častější, o Přímluvci neboli Paraklétovi. Proč Ježíš u Jana mluví o Duchu právě takto? Snad proto, že Jan má ve své době mnoho zkušeností s křesťany, kteří Duchem zaštiťují své jednání a názory, a nejsou to zkušenosti pozitivní. Problém je v tom, že tyto křesťany Duch inspiruje k různým věcem a skoro by se dalo pochybovat, zda je to duch Boží, a ne jen nějaké vlastní pohnutky, anebo zda to dotčeným křesťanům našeptává přímo nějaký zlý duch. Zkrátka zda někteří křesťané vlastně za Ducha svatého nevydávají jenom to, co je zrovna napadne, anebo to, co je ve skutečnosti od zlého. I z naší současnosti známe celé odnože křesťanství, které na Ducha hodně dají, požadují nejen křest vodou, ale hlavně křest Duchem. Vyžadují ode všech, aby mluvili a modlili se v neznámých jazycích, svíjeli se nadšeni tím Duchem, a tak podobně. Jan tedy mluví o Duchu velice opatrně a zdrženlivě. Pojem Paraklétos zřejmě používá ne proto, aby byl zajímavý, nýbrž aby jím vysvětlil, jaký Duch svatý vlastně je a jak se projevuje. Jméno Paraklétos se odvozuje z řeckého slovesa παρακαλεῖν. Pokud jste byli na dovolené někde, kde se mluví řecky, nebo tam pojedete, pak se jistě hodí toto slovo znát a při různých příležitostech říkat: παρακαλώ, totiž prosím. Ve staré řečtině má ovšem παρακαλεῖν o dost širší paletu významů, a tak i Paraklétos bývá vykládán různě. To se odráží i v různých překladech, takže Bible Kralická mluví o Utěšiteli, Adam Michna z Otradovic pouze o Těšiteli, Ondřej Petrů o Zastánci, Ekumenický překlad a František Žilka o Přímluvci, můžeme zmínit také Obhájce. Všechny tyto roviny Paraklétos má. Nicméně když se zaměříme na to, jak působení Parakléta popisuje sám Ježíš, zjistíme, že jeho hlavní funkcí je připomínat. Ježíš praví: „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ Tedy jde o to, že Paraklétos připomíná a vysvětluje, co říkal Ježíš. Objasňuje, co bylo na Ježíšových slovech nejasného, pomáhá otřeseným učedníkům, smutným z Ježíšova odchodu k pochopení, a tak v nich opět vzbuzuje radost. Duch je tedy silně navázán na osobu Ježíše a učí a vysvětluje to, co Ježíš říkal, nic jiného, a tak je vlastně možné podle Jana poznat, co z Ducha je a co je svévole takzvaných duchovních, spirituálních lidí, anebo inspirace nějakým jiným, nesvatým duchem. Paraklétos působí také pokoj, který mají učedníci, ačkoliv paradoxně s vnějším světem pokoj nemají a setkávají se v něm v lepším případě s nepochopením, v horším s posměchem, ještě hůře s pronásledováním. Tento pokoj, který dává Ježíš, je jiný něž pokoj, který dává svět. Není to ten typ pokoje, že jste se všemi za dobře a všichni vás chválí, nebo alespoň uznávají, že jste v pohodě. Je to spíš ten typ pokoje, který vidíme u Ježíše. Pokoj sám se sebou a s Bohem, který ovšem okolí příliš nechápe, nebo si vykládá špatně. Je to pokoj, který měl Ježíš, se kterým čelil neporozumění a nesl nepřátelství mocných, kteří ho odsoudili k smrti. S pokojem podstoupil i smrt, neboť ji podstupoval s vědomím, že se děje pro dobro jeho přátel. Ježíš sám o svém poslání řekl, že přišel vydat svědectví pravdě. (J 18,36) Podobný pokoj a úkol vydat svědectví pravdě zřejmě vedl i Jana Husa k tomu, aby neodvolal a neustoupil od poznané pravdy. Mohl ustoupit většině a zachránit se, ale rozhodl se nést následky své odvahy s vědomím, že jeho statečnost je k dobru ostatním. A takto radikálně vydat svědectví pravdě přijali spolu s pokojem zanechaným Ježíšem i další. Můžeme vzpomenout Jana Palacha, Jana Patočku a podobné. Také se to Ježíši neříká lehce, je to jeho řeč na rozloučenou, kapitolu končí výzva: „Vstaňte, pojďme odtud!” (J 14,31b) Vidíte, tedy cesta, pouť.

Napadá mě také, že Paraklétos lze vyložit také jako „pomocník“, někdo přivolaný na pomoc. To nás přivádí blíže žalmu, který jsme slyšeli: Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? V syrské verzi, tak zvané Pešiṭtě, čteme dokonce: odkud mi přijde pomocník. To se mi podařilo dobře navázat, viďte? Ale co je to pozvedání očí? Pozvedám je k horám s obavami, anebo s nadějí? Přichází z hor nebezpečí, anebo od nich čekám pomoc? Vrátit se zpátky na rodnou kamenitou hroudu... Anebo jde o víc? Hory jsou odedávna spojovány s božstvy, nejinak je tomu v Bibli. V první knize Královské čteme, že Hospodin je Bohem hor. (1Kr 20,23.28) Na Sinaji, a hlavně na Sijónu měl nějakým způsobem přebývat Hospodin. Jsou ale také jiné božské hory, jistě všichni známe horu Olymp, možná i horu Ṣāfôn, na níž měl sídlit bůh Baʿal a jiná božstva. Nebo v žalmu 68 čteme, že horou bohů je hora Bášán (Ž 68,16). Ovšem, mohli byste namítnout, a zajisté správně, že v žalmech, a navíc v takzvaných poutních žalmech jde mnohem spíše o Sijón a s ním spojené naděje a víru. V Žalmech čteme výroky jako: Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. (Ž 125,1) nebo: Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého Krále. Bůh v jeho palácích proslul jako hrad nedobytný. (Ž 48,3-4) nebo také: S hanbou zpět ať táhnou všichni, kteří nenávidí Sijón! (Ž 129,5) Vypadá to však, že se náš žalm s touto úctyhodně starou tradicí poněkud rozchází. Modlitebník hledí k horám a ptá se, odkud přijde jeho pomoc. Ale: Má pomoc [přichází] od Hospodina. (Ž 121,2a) Žalmista mohl použít nějaké starší, tradiční osvědčené formule, jako třeba Žalm 20: Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! (Ž 20,3) Ale ne, náš žalmista jakoby s tím starobylým sionismem polemizuje, když ještě dodává: Má pomoc [přichází] od Hospodina, činícího nebesa a zemi. (Ž 121,2a). Vy si zpíváte to svoje: … ty judské hory sú naša otčina.“ anebo:

Ach zemi krásnou, zemi milovanou, 

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou! –

Ale to je vlastně strašně málo. Má pomoc není z tohoto světa. Má pomoc je od Hospodina, to on stvořil nebesa i zemi i horu Sijón. Vždyť to je trochu podobné Paraklétovi, kterého posílá otec ve jménu Ježíšově (J 14,26). Ježíš také slibuje, že k tomu, kdo ho miluje, to znamená, že jeho slovo zachovává, a to znamená, že tomu slovu rozumí a může se radovat z Ježíšova odchodu i smrti. Ano, ten, kdo Ježíše miluje, může mít radost i z jeho smrti, která i když je to hrozné říci – horribile dictu – je vlastně už součástí Ježíšova oslavení a výstupu k Otci. Ačkoliv jde o popravu se vším násilím, bolestí a umíráním, tak kříž je pro Jana už počátkem slávy Ježíšova vítězství. Kříž ovšem může tímto světlem nasvítit teprve a jedině vzkříšení. Jinak je Ježíšova poprava jen děsivé a kruté fiasko. Abychom se vrátili k žalmu.

Pomoc od Hospodina má podobu konkrétní pomoci na cestě, bez níž by cesta po horách byla stěží možná. Například: [Hospodin] nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nenechá tě, aby ses zřítil a nalezl smrt v temné rokli. Nedříme ten, jenž tě chrání. (v. 3) Vždy se na něj můžeš spolehnout. Hospodin je tvůj strážce, Hospodin je tvým stínem po pravici. (v. 5) Hospodin nejen chrání, ale i stíní. Stín byl a je v krajích jižní Levanty a čím dál více i u nás vnímán jako něco blahodárného. Význam hebrejského slova צֵל ṣēl však můžeme rozšířit i na přístřeší, které zmíněný stín vrhá, a ten je nad tvou pravicí. A proto: Ve dne tě neudeří slunce, ani měsíc v noci. (v. 6) Ochrana před sluncem, to zní celkem srozumitelně, zvlášť pokud jste zažili přišpendlující polední vedro na Blízkém Východě, které vás přibije k chodníku a vy se celou věčnost ploužíte těch pár metrů ze samoobsluhy ke svému kibucu. Ale co ten měsíc? To je trochu divné. Když měsíc rozlije světlo své po kraji, že by nás ten měl udeřit? Musíme si však uvědomit, že měsíc i slunce byli ve starověku bohové. A kromě všech těch věcí, kterými nám dělají dobře, se mohou také hněvat. Šemeš nebo Šapaš byla sluneční božstva, a jak mohou škodit, je celkem zřejmé. Bůh měsíce byl zván v Mezopotámii Sîn na západě někdy Jarîch a když chtěl, mohl svou sinalou září způsobit náměsíčnost a epilepsii, kožní nemoci včetně malomocenství a oslepnutí. Kromě toho je Sîn pánem i nad měsíčním cyklem, takže pozor dámy, a říká se mu „plod, který sám roste“, takže pod jeho panství také spadá početí a těhotenství. Zkrátka s měsícem není žádná legrace. Nicméně: Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. (v. 7) Nemusíš se bát. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. (v. 8) Ať už jdeš z domu do práce, do školy, do kostela, na výlet, či do divadla anebo se vracíš z práce, z kroužku, z hospody nebo z lágru.

Kdepak hory. Člověku je na nich chvílemi tak příjemně, máme na nich i domov. Člověk si libuje, ale stačí chvilka, nějaký čas se přežene a člověka už nepozná jeho místo. Ani se nenadějete a v domě, ve kterém jste strávili dětství, v tom domě mateřských objetí již žijí cizí lidé. A babička, co pekla tak dobré koláče už také není a celé to městečko s kamennou kašnou, do něhož jsme tak rádi jezdili o víkendu anebo na prázdniny, je najednou tak studené a prázdné. Člověk? Jeho dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, a už ho nepozná jeho místo. (Ž 103,15-16)

Má pomoc přichází od Hospodina, říká žalmista. A u Hospodina je také domov, ke kterému vás s pomocí Ducha přes všechny strže a úskalí také vede. Tam u něj nebudete doma jen na chvíli, ale napořád. A tomu vám dopomáhej a na vaší cestě vás posiluj Bůh Otec a Syn a dnes obzvláště Duch svatý. Amen.

Zpívejme píseň „Jak čerstvých vod jelen žádá“, číslo 575.