Boží lid – lid na cestě (Vyjití Abramovo)

KÁZÁNÍ J. HRADEC 18.10.2026 – Boží lid – lid na cestě (Vyjití Abramovo)

Jaroslav Hojný
Text: Gn 12, 1-9
Sestry a bratři,
při výběru textu kázání pro dnešní neděli jsem se nemohl zbavit vzpomínek na nedávné
Potáborové setkání a na minulou neděli – při díkčinění za úrodu byl zmíněn židovský svátek Sukót,
„svátek stánků“. Po celý týden při něm Židé bydlí v provizorních přístřešcích – „sukách“ – místo ve
svých domech, jako připomenutí dlouhé cesty jejich předků do zaslíbené země, během níž bydleli ve
stanech. Slaví se jako připomenutí toho, že život víry je cesta, často nezajištěná, podobná kočování se
stany, a že skutečné zajištění života není v pevných domech, v nabytém majetku, ale ve spolehnutí se na
Boha. Připomíná mi to i zdravé napětí mezi symboly týpí a směrové růžice na vlajce našeho tábora
Rosomák – týpí jakožto symbol bezpečí, zázemí, domova, společenství kontrastuje se směrovou růžicí
vyjadřující naproti tomu cestu, putování, objevování, orientaci. S těmito vjemy mi velmi dobře
koresponduje Abramův příběh.
Abram nebyl Bohem osloven jako lúzr, který změnu potřebuje už na první pohled – není to žádný
bezdomovec, alkoholik, narkoman, recidivista, nebo např. člověk utopený v exekucích, v beznaději, se
ztroskotanými rodinnými vztahy… Je to velmi dobře zajištěný muž dnes bychom řekli „střední třídy“,
kterému se dobře daří a nic mu podle všeho nechybí. Proč něco měnit? – všechno přece běží, jak má, ne?
A přece právě jemu zazní Boží „Vyjdi!“ Je to upozornění i pro nás, že změnu nepotřebuje pouze člověk v
krizi. Často ji potřebuje právě i ten zdánlivě bezproblémový a zajištěný – protože „i když má člověk
nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má“, jak jsme četli v prvním čtení. Smysl života to nedává. A
kromě toho vidíme hned na začátku, že víra je a má být cesta, putování, pohyb, změna toho, co je možná
až příliš usedlé, zaběhané a sebespokojené. Svátek Sukót by nám možná prospěl…
To Abramovo vyjití může zvenku vypadat jako zdánlivý nesmysl – ale není to jen cesta úmyslné
nejistoty pro nic za nic („rozmar zbohatlíka, který už neví co by“), nebo libovůle nevyzpytatelného Boha,
který ve stylu orientálních vladařů může bezohledně přikázat cokoli. To vyjití, ta cesta má zaslíbení:
dojdeš požehnání a staneš se požehnáním (!) Všimněte si, že Bůh víc nabízí než přikazuje. A – to v tom
textu výslovně není, ale vztah důvěry to předpokládá – Bůh se na té cestě postará, bude s Abramem. On
sám bude garantem té cesty. Nebude to tedy cesta zničující, cesta do prázdnoty, i když do neznáma. Ale
ano, bude to ztráta dosavadních životních jistot, navyklého pohodlí a zabezpečení, jiný životní styl.
Přeruš dosavadní způsob života, opusť všechno, na co sis zvykl, vydej se na cestu, kterou ti ukážu
– tak zní Boží hlas, který volá člověka k víře. Celou biblí, stále znovu a v různých podobách se ozývá
tento základní duchovní impuls, tato základní životní výzva, kterou můžeme a máme zaslechnout ve
svých srdcích i my. Takový je hlas Boží – a věřící jsou pak ti, kteří vzali tento hlas vážně, vstali a
vykročili.
Jaké je však toto vykročení? Jakékoliv? Je snad každé nutkání ke zvratu hlasem Božím? Je každá
změna, kdy něčeho zanechám a začnu jinak, projevem víry v Hospodina? Jaké jsou znaky skutečného
vykročení víry? Jaká je cesta, na kterou nás Hospodin volá? Můžeme tu vysledovat tři podstatné znaky:
1. Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce. To je první důležitý znak: na cestě
víry nemůžeš spoléhat na své dosavadní zázemí. Uposlechnout Boží hlas, přitakat jeho výzvě znamená
být svoboden od svého domu, tedy od své zabydlenosti a zajištěnosti (jak nám to připomíná i onen svátek
Sukót); znamená to nemít na prvním místě ani svou rodinu, ani své příbuzné (které máš ovšem rád a
kterým za mnoho vděčíš), ani svou práci, ani svou zemi, svou vlast s její kulturou, náboženstvím,
jazykem, přírodou. Krok víry je relativizací těchto věcí – nic z toho náš život v tom nejhlubším smyslu
nezajistí. Boží výzva je výzvou ke svobodě od falešných, domnělých jistot a od model, které se až dodnes
uctívají, jen pod novými jmény. Třeba pojem „mamon“ už se moc nepoužívá. Ale nezískávají někdy
trochu podezřelou příchuť i slova jako „růst“, „pokrok“, „životní úroveň“, „národ“, „tradiční hodnoty“,
nebo třeba „autonomie“, „well-being“, popřípadě „longevity“? A nepotřebuje člověk stále znovu vycházet
ze své pohodlnosti, pýchy, soustředěnosti na sebe sama?
2. Podstatným znakem vyjití na cestu víry je cíl této cesty. Vyjdi do země, kterou ti ukážu, říká
Hospodin Abramovi. Svět je plný uprchlíků a přesídlenců, naše doba je obzvláště plná migrantů a
emigrantů, kdekdo touží po nové, lepší zemi, ale samozřejmě ne každý, kdo opustil staré prostředí, učinil
krok víry v biblickém slova smyslu. Cílem cesty víry není jenom země, kterou jsme si vybrali, v nížbudeme žít podle vlastních představ, ale je to země, kterou nám Hospodin ukáže, o níž ještě nevíme, jak
to tam vypadá – starozákonně řečeno země zaslíbená, novozákonně království Boží. To není země s
hranicemi a změřitelnými metry (nebo kilometry) čtverečnými – i když v tradici Izraele i konkrétní země
jakožto půda s Božím cílem splývá; jako křesťané však vyhlížíme nebeské město, nový Jeruzalém. Cílem
je čas a prostor, kde vládne Bůh, jeho láska i spravedlnost. A tato vláda už se díky Ježíšovi přiblížila, už je
mezi námi, děje se. Za tímto cílem se ve víře vydáváme. Směr je dán. Když se učedníci ptali, kde Krista
po vzkříšení najdou, bylo jim řečeno: Jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte. Do Galileje – tak vida,
vykročit na cestu víry neznamená nutně odstěhovat se do cizí země či cizího města. Naopak, pro někoho
to může znamenat – a kdoví, není-li to někdy mnohem těžší – návrat domů.
3. Vykročení na cestu víry není dobré jenom pro mne; má význam pro všechny. Skrze Abrama
budou požehnány všechny čeledi země. Jde tedy o cestu, která je dobrá pro člověka jako takového, je
dobrá pro život na zemi, přináší užitek všemu stvoření. Nespočívá snad skutečné požehnání v možnosti
být tu nějak i pro druhé, Boží dobrodiní sdílet a posílat je dál?
Musí se však člověk všeho vzdát, když uvěří Hospodinu? Musí se radikálně rozejít se vším, co ho
obklopovalo? V 5. verši čteme: Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož
nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Uvěřit znamená být svoboden, ale neznamená to fanaticky se
vykořenit. Abram jde s manželkou, neopustí ji. I příbuzného bere s sebou, a dokonce majetek a otroky
bere s sebou – člověk se nemusí nutně úplně odříznout. Víra není především asketismus, odchod do
kláštera. Být svoboden znamená také nést odpovědnost. Na cestě víry nejdu jako cvok, který se vyrve z
kořenů, všechno zahodí a nezodpovědně zmizí jinam. Na cestě víry jdu jako hospodář, který pečuje o to,
co je mu svěřeno, jako vedoucí výpravy, který nese odpovědnost. Kdo miluje svého syna nebo dceru více
nežli mne, není mne hoden, říká Ježíš. Ale stejně tak platí, že kdo miluje Ježíše více než své děti, jde za
ním právě i s těmi dětmi.
Pro každého z nás může povolání na cestu víry zaznít trochu jinak. Bible je plná rozmanitých
Božích povolání. Pro někoho může vyjití znamenat změnu velmi radikální, pro jiného méně. Možná
někdo skutečně pro sebe rozpozná Boží výzvu přestěhovat se, třeba i daleko, protože tam bude jeho místo
(vzpomeňme třeba na Alberta Schweitzera a Lambaréné). Pro někoho to může být výzva od základů
proměnit svoje vztahy, svůj životní styl. Ale možná bychom tomu mohli rozumět – v rámci našeho sboru
– například také takto: Vyjdi ze své opatrnosti ve věcech víry, vyjdi ze svého ústraní, ze své bezpečné a
komfortní pozice, kde jsi zabydlen a spokojen s tím, že nic moc nemusíš, staň se aktivním členem sboru,
který sám ovlivňuje jeho život a nečeká jenom, jak se věci vyvinou a co vymyslí ti druzí. To není
fanatismus, to je radost! Radost ze svobody, kterou jsem poznal, radost z rázného, aktivního vykročení,
kdy ve spolehnutí na Boží slovo začnu i já tvořit kolem sebe prostředí lásky, porozumění a služby. A
změním i sebe, svůj dosavadní náhled na některé věci, opustím malomyslnou ustrašenost soustředěnou
jen na bezprostřední životní potřeby, vyjdu z uzavřenosti do sebe a úzkého kruhu svých nejbližších,
zkusím dohlédnout za hranice svého dvora, své rodiny i svého sboru, otevřu se výzvám a možnostem, o
kterých jsem dříve nikdy nepřemýšlel, najdu prostor pro vděčnost, zdravý nadhled a naději...
Sestry a bratři, Abram je právem označován jako praotec víry. Na jeho příběhu bible snad
nejvýrazněji ukazuje, co je to víra, kterou má na mysli:
- je to cesta, život na cestě. Nikoli (sebe)spokojená zabydlenost na jednom místě, v jedněch kulisách, v
jedné „sociální bublině“, v jednom způsobu uvažování.
- je to opouštění modlářství / falešných jistot a důvěra v Boha
- je to odvaha se na jeho slovo a zaslíbení spolehnout, právě i na cestě do neznáma, odvaha ke změně
- je to aktivita, a přitom odpovědnost ke druhým
- a konečně: tohle všechno není jenom pro mladé, kteří mají život před sebou – Abram byl osloven ve
svých 75 letech. Boží výzva k vyjití může zaznít v každém věku – dokonce i ve stáří můžeš slyšet: Vyjdi!
(I když už třeba nemůžeš chodit.) Je čas ke změně. Nikdy není pozdě. A je na tobě nepřeslechnout ten
Boží hlas, rozpoznat jej mezi ostatními a v důvěře na něj odpovědět „ano“, jako Abram. Abys došel /
došla požehnání a stal / stala ses požehnáním pro ostatní. AMEN.