Kázání Pavla Klineckého z 26. dubna 2026.
Čtení: Ž 11
Text: Ag 2,20–23
Jindřichův Hradec, 26. dubna 2026
Zažil jste někdo, že na vás promluvil Hospodin? K vám, osobně, tak, že jste ho slyšeli? Leckdo odpovíte kladně: Bůh promluvil skrze druhé lidi, skrze nějakou situaci… Ale slyšel jste někdy někdo Boží hlas? Samozřejmě ne akusticky, abyste jej mohli nahrát diktafonem, ale přece jen…? Živý hlas? Promlouvá Hospodin? Promlouvá ke mně, k nám?
Je dobré zůstat střízliví, abychom nevydávali za Boží hlas kdejaké projevy svého vědomí nebo podvědomí. Na druhé straně bychom asi neměli odmítat, že Hospodin může promluvit naprosto nečekaně, v nečekané situaci a nečekaným způsobem. Je třeba zachovávat kritický a sebekritický rozum, ale k víře, i k víře kritické a sebekritické, patří také otevřenost vůči tomu, cos nečekal a čekat jsi nemohl. Vlastně je to jeden ze základních pilířů biblické životní orientace: otevřenost vůči tomu, co nemám pod kontrolou, v evidenci a mimo vlastní rozpočet.
Biblická vyprávění, jak Bůh promluvil, chápeme většinou jako metaforu, mytopoetické vyjádření něčeho, co nešlo vyjádřit jinak. A přece vím o lidech, kteří dosvědčují, že slyšeli Boží hlas. A neumím to lehko odložit, vlastně „odvyložit“ jako metaforu nebo iluzi.
Víte, co nejčastěji slyšíme z úst Božích vůči člověku v Bibli? Napočítal jsem přes sto míst, kde se ozve nejkrásnější ze všech biblických Božích zvolání: „Neboj se!“ Herec Jan Tříska to prý našel v Bibli tři sta šedesát pětkrát, ono záleží na překladu a způsobu počítání. Ale zůstává, že „neboj se, nebojte se“ je jedno z nejčastějších a nejkrásnějších zavolání, jímž Hospodin oslovuje.
Ale ne vždy. Hlavně ve Starém zákoně, ale nejen, slyšíme i tvrdý Boží hlas; soud, hlavně nad lidskou nespravedlivostí a necitlivostí vůči potřebným a znevýhodněným. Boží soud se tvrdě ozývá, když člověk chce být autonomní vůči Bohu a tak i vůči zákonům života.
Slovo soudu zazní i na konci Ageova proroctví. Trochu překvapivé, protože jinak proroctví je smířlivější. Ageova doba vykazuje pozoruhodnou podobnost s dobou naší. Dějiny se, pravda, neopakují, ale bývají si podobné. Možná při tom srovnání porozumíme, proč i skrze slovo soudu můžeme zaslechnout ono „neboj se“. I dnes, když námi hýbou bolesti, na Ukrajině, i v Íránu, v Africe i Americe, na Slovensku i u nás. I dnes, vidíme-li zlotřilé a hloupé figurky na místech premiérů, ministrů i prezidentů velmocí. I dnes, třetí neděli po Velikonocích, neděli „Jubilate“. „Jubilate“ znamená „chvalte“, tedy Hospodina, jako by se neděle po Velikonocích nemohly nasytit radosti ze Vzkříšení.
V šestém století před Kristem se Izrael dostal do smutně slavného „babylónského zajetí”, kdy ztratil zem i samostatnost. Těžiště izraelské zbožnosti i státnosti, jeruzalémský chrám, bylo spáleno a rozkradeno. Lid rozvezen do násilného vyhnanství. Izrael ztratil možnost vykonávat obřady, poutě a obětní a modlitební praxi podle Tóry. To byl prakticky konec izraelské zbožnosti. „Lid Hospodinův”, jak se Izrael cítil, ztratil svou podstatu, Boží lid přestává být Božím lidem.
Babylónské zajetí je popsané v řadě prorockých starozákonních knih. Historikové se shodují, že krutosti, jichž se Mezopotámci podle Bible na Izraeli dopouštějí, nejsou metafora, nýbrž tvrdá faktická realita. Jestliže se vžijeme do situace Izraelce nebo Izraelky té doby, nic horšího si nelze představit. Konec tragický, pomalý a bolestný.
Ale jestliže to konec nebyl, jak ukazují dějiny biblické i pozdější, můžeme už tady slyšet lehké, vzdálené „jubilate“ – chvalte Pána, ještě bude za co…
Trápení skončilo po padesáti letech. Perský Kýros II. poráží babylónského krále Nabonida a umožňuje Izraeli návrat do země svobody kolem Jordánu. Dochází však k překvapivému zklamání. Izraelcům se nazpátek nechce. Tahle generace prožila většinu života v babylónské totalitě a zvykla si. Na dlouhou a obtížnou cestu zpátky necítí síly ani motivaci. Kdepak svoboda, to je moc odpovědnosti najednou! Lepší je babylónské „bude líp“, tedy „světlé zítřky a budování rozvinuté babylónské společnosti“.
A tak se jich domů vydala jen menšina. I ta však prožívá další zklamání. Jejich původní stará vlast už dávno není taková, jakou ji uchovaly vzpomínky. Silnice zarubané, pole zplanělá, studny zasypané, žijí tam cizí lidé. Vzpomínaný chrám Hospodinův? Hromada sutin. Osvícený perský král sice Izraeli pomohl, vrátil chrámový inventář, nakradený babylónskými orky, pomohl s dodávkami stavebního materiálu, ale ani všechny restituce a reparace nestačily. Chrám nestojí, pár obětavých se snaží, ale většina to vzdává.
Kde je tady nějaké „Jubilate“? Komu, kde a kdy zaznívá Boží hlas „neboj se, nebojte se“? Izraelští navrátilci si možná připomínají, co kdysi slyšeli o vyjití z Egypta a o vší té Boží pomoci proti nepříteli i proti beznaději. Teď je to všechno minulost.
Pak do Jeruzaléma přibyl z Babylóna královský vnuk Zerubábel. Inspiroval další vlnu navrátilců do „zaslíbené země“. V Jeruzalémě povzbuzoval nové vybudování chrámu. Takový pozitivní aktivista. Víte, čím je ještě zajímavý? Jmenuje se „Zerubábel“, to znamená „semeno babylónské”. Rozumíte, i z toho babylónského ouhoru, přímo z něho může vzejít símě záchrany! Neboli: i z toho ouhoru, který zbyl z Izraele v Babylóně, vzejde símě Božího lidu. Tam, kde byste čekali jen zmar, přichází naděje. Český Zerubábel 20. století to řekl stručně v roce 2011: „Až bude nejblběji, začne se to obracet k lepšímu“1. Z nečekaného místa, z nečekané situace. Hospodin si naději vykřeše i tam.
Ale závěr Ageova proroctví zahrnuje i tvrdé slovo vůči násilníkům. Je nutné říci agresorovi, že je agresor a diktátorovi, že je diktátor: „Otřesu nebem i zemí. Podvrátím trůny všech království a zlomím sílu království pronárodů, převrátím vůz i s těmi, kteří na něm jezdí, klesnou koně i jezdci, každý padne mečem svého bratra.” V určité chvíli je požehnáním oslabení protivníků, jejich převrácené tanky a ótéčka, hořící sklady ropy nebo prohrané volby…
Dnešní „Jubilate“ tak dostalo válečné barvy. Ale co chceme od Agea, proroka lidu, bitého po desetiletí vojenskou agresí a pokusem o likvidaci jeho etnika i náboženství?
V posledním verši Ageova proroctví, zazní zvláštní povzbuzení: „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, vezmu tebe, svého služebníka, Zerubábeli, synu Šealtíelův, je výrok Hospodinův, a učiním tě pečetním prstenem, neboť jsem tě vyvolil, je výrok Hospodina zástupů.” Zerubábel označen jako „služebník Hospodinův“! Izraelec v tom nemohl nevidět vizi Pomazaného, neboli Mašíjacha, neboli Mesiáše. Už to začalo!
Později se ukázalo, že ani Zerubábel nebyl pomazaným Mesiášem. Mizí ze scény tiše, zapomenutý. Izraelci mají před sebou náročný cíl nového budování Hospodinova chrámu, nového osídlení země, jako tenkrát při vyjití z Egypta. Prostě – jde se dál. Zerubábel něco nastartoval, v něčem pomohl, ale nic není hotovo. Jen to „jubilate“ leží jako podmalba pod celým tím dějinným obrazem.
Uplyne další půltisíciletí a v Izraeli se objeví nazaretský tesař a učitel, později odsouzený a ještě později zmrtvýchvstalý. I o něm řeknou někteří, nejprve nemnozí, že je Mesiáš. A budou slavit třetí neděli po Velikonocích jako neděli „Jubilate“. To je ta dnešní.
Ale zase: nic definitivního. A to „jubilate“ – bylo vidět? A bylo poslední?
Radost a smutek, tam a zpátky. Kdy to skončí? Po Kristu opět pronásledování, křesťané mizí po celých rodinách v tlamách lvů a na křížích. A když ve čtvrtém století po Kristu pronásledování skončilo, nastoupili křesťané se svou odvetou: kdo nebude chtít být křesťanem, těžce to zaplatí! Nejvíc Židé, ti budou nuceni žít v nedůstojných ghettech a nakonec zažijí šoa dvacátého století.
Kde je velikonoční Jubilate? Kde je „Jubilate“ v Evropě, na Ukrajině, na středním Východě? Kde je v našich denních starostech a smutcích?
Tam, kde bylo vždy. „Jubilate“ je tam, kde Hospodin promluví hlasem jednou takovým, jindy jiným, jednou prostřednictvím člověka, jindy přímo, jako bys ho mohl nahrávat. V babylónském zajetí, na Velký Pátek, v časech pronásledování, za blbé nálady, i v době, kdy máme pocit, že svět se zbláznil na Východě i na Západě. „Jubilate“ je všude, kde je lidé uslyší.
A pošlou dál. To žádá odvahu i obětavost.
„Jubilate“ je chvalozpěv o Boží lásce, vstupující znovu a znovu do našich hlav, srdcí, úst i rukou. Možná že nejdůležitějším úkolem celého života naučit se slyšet „Jubilate“ každý den.
Tak zpátky na začátek: kdy a jak jste slyšeli Boží hlas, který volá znovu a znovu „neboj se?“ Amen.
Pavel Klinecký
1 Viz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/havel-az-bude-nejblbeji-zacne-se-to-obracet-k-lepsimu.A111005_201255_domaci_hv