Archa pro jednoho

Kázání 19. 7. 2026, 7. po Trojici, Ex 1,22-2,10, J. H.

Pozdrav: 

Introit: A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. (Romans 5:18-19)

Píseň: 765 Slunce pravdy, milosti

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Slyšeli jste, že Elon Musk chce kolonizovat Mars? Proč? Musíme všichni někam odletět? Co kdyby se objevil někdo, kdo nás naučí žít tady lépe?

Píseň s kytarou: S-193 Můj život už není prázdná loď

1. čtení: Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. A uděláš ji takto: Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket. Archa bude mít světlík; na loket odshora jej ukončíš a do boku archy vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro. Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. (Genesis 6:12-18)

Píseň: 539 Pán cestou smrti kráčel

Kázání: Farao všemu svému lidu rozkázal: „Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu; každou dceru nechte naživu.“ (Exodus 1:22) Muž z Léviova domu šel a vzal si lévijskou dceru. Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, jak je půvabný, ukrývala ho po tři měsíce. Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby zvěděla, co se s ním stane. Tu sestoupila faraónova dcera, aby se omývala v Nilu, a její dívky se procházely podél Nilu. Vtom uviděla v rákosí ošatku a poslala svou otrokyni, aby ji přinesla. Otevřela ji a spatřila dítě, plačícího chlapce. Bylo jí ho líto a řekla: „Je z hebrejských dětí.“ Jeho sestra se faraónovy dcery otázala: „Mám jít a zavolat kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě odkojila?“ Faraónova dcera jí řekla: „Jdi!“ Děvče tedy šlo a zavolalo matku dítěte. Faraónova dcera jí poručila: „Odnes to dítě, odkoj mi je a já ti zaplatím.“ Žena vzala dítě a odkojila je. Když dítě odrostlo, přivedla je k faraónově dceři a ona je přijala za syna. Pojmenovala ho Mojžíš (to je Vytahující). Řekla: „Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“ (Exodus 2:1-10)

 Jen si to představte. Veliká řeka Nil! Široká stovky metrů až desítky kilometrů. Spousta rákosí a kořenů stromů kolem břehů. Draví ptáci lovící ryby. Vše, co plave na hladině, seberou. I mnoho krokodýlů. Spodní proudy. Vítr od pouště zdvíhá vysoké vlny.

 Uprostřed třtinová ošatka vymazaná asfaltem a smolou. V ošatce malé dítě. Možná i ulepené od smůly, spálené od horkého asfaltu. Praží do něj slunce.

 Nebo to bylo jinak? Možná to bylo pečlivě naaranžované – dívka si počkala, až se půjdou dvorní dámy s faraónovou dcerou koupat, a z bezpečného místa, kousíček proti proudu, posunula klackem košík, aby se zachytil v rákosí a nestrhl ho proud. Pár metrů od pláže. Čekala ukrytá, kdyby se to zvrtlo … 

 Mojžíšův příběh jitří naši fantazii. Ale kdo ho slyšel vyprávět poprvé, někdy v 7. století před Kristem za krále Jóšijáše nebo ještě později v babylónském zajetí či až po návratu, mohl mít z příběhu úplně jiný dojem. Řekl si: neslyšel jsem tohle už někde? Není to podobné příběhu o králi Sargonovi Akkadském, příběhu, který se vyprávěl už v 8. století před Kristem? Jeho si maminka, velekněžka enetu, také nemohla nechat. A také připravila ošatku vymazanou asfaltem a smolou a vložila ji do řeky Eufratu. Malého Sargona našel a zachránil čerpač vody Aqqi. Sargon se stal zakladatelem královské dynastie, všichni další králové se jmenovali po něm.

 My v naší době dělíme příběhy do dvou kategorií – buďto jsou skutečné nebo vymyšlené. Jak to bývá uvedeno vždycky na začátku filmu – natočeno podle skutečných událostí. Nebo naopak – spojování postav s reálně žijícími osobami může být zavádějící a tvůrci filmu nenesou žádnou zodpovědnost za dialogy. Ale tenkrát příběh chápali jinak. Ne tak přísně – ano nebo ne! Spíše jako vysvětlení toho, co prožíváme v současnosti. Našeho slavného izraelského zákonodárce, kterého v přítomnosti považujeme za tvůrce národní identity, stejně jako našeho prvního akkadského, krále provázela od počátku božská moc! Jsou pro nás výjimeční! Takže i počátek jejich života musel být mimořádný.

 Když my vykládáme Bibli, soustředíme se především na to, co chce vyprávění ukázat. Spíš než na to, zda, či jak přesně se stalo.

 Četl jsem, že příběh o zázračně zachráněném dítěti v košíku mohl být záměrně sepsán jako jakýsi „protipříběhe“ k vyprávění o Noemově arše. Že je to vlastně vylepšení a pozměnění příběhu archy.

 Jak jsme četli v prvním čtení, s lidstvem to bylo zlé. Bůh se hněval na všechny lidi. Litoval, že je stvořil. A tak se rozhodl všechny zahubit. Všechny – staré, mladé, zdravé, nemocné, nemluvňata – všechny. Plošně! Jenom jedna rodina přežije. Ta, která se v tu chvíli zdála nejlepší ze všech.

 Podobných příběhů je víc – babylónská věž. Také jsou potrestáni všichni. Sodoma a Gomora. Umřou všichni, zachrání se jenom Lot, ale hned po jeho záchraně se ukáže (stejně jako s Noemovou rodinou po potopě), že mají své mouchy, a ne malé.

 Příběh o dítěti v košíku je podobný a přece úplně jiný. Záchrana je v plavidle. V obrovské lodi či malé lodičce. Plavidlo nese budoucnost. V lodi je to nejdůležitější! Prostřednictvím pasažérů Bůh bude jednat.

 Ale v druhém příběhu nemusí všichni umřít. Nevystupuje tady už Bůh, který přesně ví, kdo je dobrý, a kdo špatný. Není nutné konečné řešení, které se už nedá odvolat. V ošatce se nezachrání všichni Izraelci, ale jeden jediný. Ten, který přivede Boží lid domů. Ten, který „vytáhne“ lid z otroctví, jako byl sám „vytažen“ z vody.

 Jeden jediný člověk – samozřejmě měl později spolupracovníky, Árona a Mirjam – dokáže být Božími ústy. Přičemž je moc důležité, jak si ten obecně známý blízkovýchodní příběh Židé vyprávějí. Mojžíš není ideální. Hned na začátku se dozvídáme, že byl vrah. Psanec, zločinec na útěku. Mnohokrát neposlouchal Pána Boha. Smlouval, hádal se s Bohem. Dokonce si přál raději umřít, než aby musel plnit Boží rozkazy. (Nu 11,14-15) Všichni, z těch, kteří mu byli svěřeni, kromě dvou, mu na poušti umřeli. Ani on sám se do zaslíbené země nedostal. Je to vlastně takový hrdina, jako my. Se spoustou nedostatků. Nevybájený, realistický.

 Co se vyprávěním školní děti v náboženství naučí? Že se všichni do archy nevejdou. A než všechny zabít, je lepší dát jim šanci, aby se polepšili. Vždyť i faraón dostal šanci a ne jen jednu. Není třeba obrovská archa. Stačí jeden jediný hrdina, který nakloní naše srdce k Bohu.

 Příště to může být chlápek v lodičce církve uprostřed rozbouřeného jezera. V té, co máme na zdi ve sborovce. Všichni kolem hysterčí a připravují se na smrt. Volají: zachraň nás! Valí se na nás odluka církve od státu! Reforma seniorátů! Nedostatek kazatelů! Nemáme prachy! Sekularizace, konzum! Bůh nikomu nechybí! A on? Spí na podušce na zádi, ani se neprobudil. Až když s ním brutálně zacloumají, poručí větru a moři. A pak nám vyhubuje: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ (Mark 4:40)

Píseň: S-116 Vlnobití

Příml., MP.: 

Poslání: Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy. Vždyť pilíře země patří Hospodinu, on sám založil svět na nich. (I Samuel 2:6-8)

Požehnání: 

Píseň: 712 V tvé síle, Pane Bože můj