Živá voda

Kázání 3. po Zjevení, J 4,5-15, Ž., J. H., 26. 1. 2025

Pozdrav: 

Introit: „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! (Izaiáš 55:1)

Píseň: 141 Ne, Bože nám, o to my neprosíme

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Pokušení na poušti

Píseň s kytarou: S-327 De profundis

1. čtení: Potom přišel Jákob cestou z Rovin aramských pokojně k městu Šekemu, které je v zemi kenaanské. Utábořil se před městem a od synů Chamóra, otce Šekemova, koupil za sto kesít díl pole, na němž si postavil stan. I zřídil tam oltář a nazval jej Él je Bůh Izraelův. (Genesis 33:18-20)

Píseň: 288 Chvaliž Hospodina, slávy vždy Krále

Kázání: Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi pít!“ - Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ (Jan 4:5-15)

 Východní církev této ženě říká sv. Fotina, sv. Světlana. Protože se stala apoštolkou svého města – po rozhovoru s Ježíšem přivedla sousedy a ti v něho také uvěřili. Ve středověku ji považovali za chytrou a praktickou ženu se zvídavými otázkami, které vedou k poznání Krista. Zato reformace se na ni dívala jako na drzou děvku, protože měla pět mužů a teď žije v nějakém podivném svazku se šestým a s Ježíšem mluví příliš směle. I takovou, říkali reformátoři, může Bůh spasit svou milostí. Moderní feministická exegeze se ženou sympatizuje, neboť je příkladem sociálně slabých, rozvedených nebo ovdovělých žen. Vždyť i jí mohl Ježíš přijít drzý – je cizinec, nevhodně ji oslovuje a žádá od ní posluhu.

 Ale už dost škatulkování, protože tady jde o živou vodu! Ať už vnímáme ženu jakkoli, zazněla velká nabídka. Ta stojí za pozornost! Živá voda!

 Zdá se, jakoby rozhovor byl mimoběžný. „Dej mi napít!“ „Tvůj požadavek je naprosto nevhodný – napomínám tě!“ „Víš houbelec o tom, co Bůh nabízí, a kdo s tebou mluví; kdybys chápala, sama bys ho požádala o živou vodu.“ „Co se vytahuješ, když nemáš ani škopek? Jak bys mohl mít živou vodu, když nedosáhneš ani na obyčejnou? Oháníš se znalostmi o Bohu, ale chceš se měřit se starobylou slávou tohohle místa? Tady čerpal vodu sám Jákob, holobrádku!“ „Prima, ale po téhle vodě budeš mít za chvíli zase žízeň. Kdo by pil mojí vodu, nikdy nebude žíznit. Bude v něm pramenit a tryskat k věčnému životu.“

 Sledujete, jak je to dramatická, skoro tenisová výměna? Ježíš i žena pořád smečují! Ale najednou žena odhazuje raketu a poddává se: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nežíznila a nemusela sem pořád chodit.“

 I dnešní rozhovory o víře se podobají setkání Ježíše a samařské ženy. Když chcete někomu vydat svědectví, tak se na začátku obě strany podezírají, jak to ten druhý myslí. Oťukávají se, trochu na sebe machrují, že přece „vědí“, jak to je. „Co mi chceš povídat?“ Také zaznívají vznešené nabídky, velkolepá pozvání. Živá voda. Nový život. Štěstí a pokoj. Přemožení láskou. Smíření a odpuštění. Požehnání. Uzdravení. No, ano, to chci! Ale … opravdu to dostanu?

 Samařská žena budí dojem, že živou vodu pochopila příliš doslova: „Dej mi tu vodu, po které už nikdy nebudu žíznit, ať nemusím každý den běhat ke studni.“

 Nechápali jsme i my po konverzi, po obrácení, potom, co jsme uvěřili řadu věcí „masivně“, doslovně? Třeba, že teď bude všechno jinak, vše bude nové? Že nás Ježíš uzdraví, dá nám štěstí, že se v církvi budeme dokonale milovat, na všem se v lásce a klidu domluvíme … Až nás naplní Duch svatý, budeme mluvit cizími jazyky a nebudeme se je muset učit? Že až dostaneme tu živou vodu, nebudeme už muset nikdy chodit ke studni?

 Janovo evangelium je nesmírně duchovní text. Ježíš mluví v obrazech, symbolech. Vzniká nedorozumění, když to posluchači chápou doslova. Třeba když říká, že učedníci musí jíst jeho tělo a pít jeho krev, tak se zhrozí! Podobně samařská žena rozumí živé vodě jako možnosti nechodit už nikdy ke studni.

 Když jsme se stali křesťany, všechno se proměnilo! Ježíš vyléčil naše bolavá srdce. Vyčistil smířením a odpuštěním naše rány. Vložil nám do srdce pokoj, naplnil nás láskou. Ale neudělal to jako kouzelník – čáry máry, a teď už nemusíš chodit pro vodu! Udělal to spíš jako učitel, který změní tvoje nitro. Nežvýkáme maso a nepijeme opravdovou krev. Ale díky večeři Páně víme, že s námi Bůh uzavřel smlouvu o vysvobození z hříchu.

 Každodenní chození pro vodu je vyčerpávající. Když člověk musí ráno hledat životní sílu, aby to zvládl až do večera, stojí to spoustu energie. Když nevíte, odkud sílu brát. Když neznáte Boha. Od nepaměti se vykládá, že ta živá voda, o které Ježíš mluví, je křest. Že je to Duch svatý. Napojení přímo na Ježíše, na pravý vinný kmen, kterým do nás proudí životodárná míza. O tohle prý v příběhu jde. Napojit se na zdroj života!

 Pramen vody živé bublá, zurčí, tryská. Spojení s Bohem je dynamické, životodárné, tvoří se stále něco nového. Nemusím být vynálezce, bedna nápadů a zlepšováků. Člověk nehasí každý den žízeň něčím jiným, je to pořád stejná voda. Ale je jako opravdová láska, která se nikdy nepřejí a nikdy nezevšední. Každý den nová, zázračná, každý den se počítá do věčnosti!

 „Voda, kterou ti dám, stane se v tobě pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Pramenitá voda se nemůže stále jen hromadit, musí putovat dál. Vyvěrat k životu věčnému. Tak by i náš život měl ukazovat k životu věčnému. Že tady na světě nejsme jenom proto, abychom uhasili svou pozemskou žízeň. Náš život je v Bohu. S ním žijeme teď i kvůli tomu, co přijde.

Píseň: 771 Kristus Pán je můj život

Příml., MP.: 

Poslání: Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ (Jan 7:37-38)

Požehnání: Budete sloužit Hospodinu, svému Bohu, a on požehná tvému chlebu a tvé vodě. (Exodus 23:25a)

Píseň: 222 Radujte se v Pánu vždy