Žalm 131: Gámul

 Kázání Ž 131: Gámul

8. neděle po Trojici; JH 10. 8. 2025

1 Poutní píseň, Davidova.

Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,

2 nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.

3 Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. (Ž 131)

Úvod

Milé shromáždění, slyšeli jsme právě druhý nejkratší žalm v Bibli a celkem tři různé modlitby. Jednu farizeje, druhou celníka a třetí od… Od koho vlastně? Od Davida, jak jsme četli? Kdo ví. Najdeme také nemálo starých rukopisů, které jméno David vynechávají. Snad bylo doplněno až později, aby dodalo lesk výtvoru nám jinak neznámého žalmisty nebo žalmistů. Asi jako starý obraz si získá daleko větší pozornost, když se o něm říká, že ho namaloval Hieronymus Bosch nebo píseň, o které se řekne, že ji napsal slavný autor, anebo myšlenka, o které se řekne, že ji vyslovila slavná osobnost. Podobně je to jak ve Starém, tak v Novém zákoně, kde odpradávna panuje podezření blížící se jistotě, že některé listy honosící se jménem apoštola Pavla Pavel vůbec nenapsal. A tak by se dalo pokračovat. Mělo by nás to znepokojovat? Mělo by nás znepokojovat, že kniha, o které se věří, že sděluje pravdu o Bohu a člověku a činí si nárok na to, že ukazuje jak správně žít, sama obsahuje mylné, fakticky nesprávné nebo dokonce lživé informace? Odpověď je velmi jednoduchá: Rozhodně NE! Tedy chtěl jsem vlastně říct. Rozhodně ANO! Mělo by nás to znepokojovat, a to velmi, nicméně ne tak, abychom se zřekli víry jako pohádky, kterou nám nalhala Bible a církev a faráři, ale tak abychom svou víru promýšleli hlouběji. Mělo by nás to znepokojovat, tak abychom se ptali, co na naší víře obstojí a co je naopak chatrné. To, co je odsouzeno k pádu, bychom měli odložit a věřit tomu, co má pevný základ. To, co podle mě pevný základ má, je příběh Ježíše z Nazareta, který byl zatčen, mučen a zavražděn. Byl také pohřben, ale v hrobu nezůstal. Jeho blízcí to viděli a setkali se s ním a považovali to, za natolik důležité, aby se o tom dozvěděli všichni a o to se také snažili. Proto jsme také dnes tady. Pokud když se dozvím, že Jozue neporazil Jericho a pohorší mě to natolik, že z toho vyvodím, že mě Pán Bůh nemá rád a celé náboženství je lež, není s mou vírou zřejmě něco v pořádku.

Podobné je to, když si Bible v některých místech sama protiřečí. Třeba náš žalm se daleko více podobá modlitbě farizeje, kterou Bůh nepřijme, než modlitbě celníka, kterou Bůh přijme. Celník říká: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (L 18,13) Stojí přitom vzadu, bije se v prsa a neodvažuje se ani očí pozdvihnout. – Ježíš v Lukášově evangeliu sděluje to, co snad ještě silněji zaslechneme od Pavla: Před Bohem jsme všichni hříšníci a žádné zásluhy nám před ním nepomohou. Člověk ze své moci nemůže udělat nic, co by mu zajistilo spásu. Každý potřebuje Boží milost. Pokud Bůh nebude chtít, nebude nikdo spasen, ani kdyby se snažil, jak chtěl a dělal, co chtěl. Nikdo nemá, čím by se před Bohem pochlubil. „Podívej se Bože, jak pěkně jsem ti kázal v kostele, jak pěkně jsem ti zpíval a hrál na kytaru. Podívej se, jak pěkně jsem ti bouchal do kajonu, jak pěkně jsem vařil kafíčko po bohoslužbách.“ Takových už Bůh viděl a dělali to stejně dobře, nebo lépe. Všichni jsme hříšníci a potřebujeme, aby se nad námi Bůh smiloval. A Bůh se smilovává, nad kým chce. Dá se říci, že do poslední chvíle není nic ztraceno. Každý může být zachráněn, každý má ještě šanci. Dokonce i ten lotr ukřižovaný po Ježíšově pravici se na něj obrátí se slovy: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ (L 23,42) A Ježíš mu na to odpovídá: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (L 18,43) Dnes by se řeklo, že to byl vlastně terorista, bojoval asi za svobodu své země proti okupační moci i jejím pomahačům z řad vlastního národa. Pár hodin před smrtí neměl zřejmě šanci napravit, čeho se na kom dopustil a kát se, ale přesto se mu dostane od Ježíše natolik silného ujištění: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ A tak ani my si nemáme myslet, že je někdo beznadějně ztracen. Vždyť nevíme, co se mezi ním a Bohem může do poslední chvíle stát.

Lukášovo evangelium nám naznačuje, že nám všem před Bohem něco chybí, jsme ubozí hříšníci a jediný správný postoj je prosit o smilování. Všude jsou samí hříšníci, tady v kostele i tam venku, ale pro všechny je tu naděje. Když se to tak vezme, není tu žádný podstatný rozdíl.

Avšak když se na to podíváme čistě prakticky z hlediska vlastního života, tak tu rozdíly mezi hříšníky jsou, a to dost podstatné. Některým hříšníkům klidně svěříte své děti. Jiným ani náhodou, to byste se asi zbláznili. Jiní hříšníci jsou z velmi dobrých důvodů ve vězení nebo jiných nápravných zařízeních. S některými hříšníky rádi trávíme svůj čas, zatímco jiné nechceme raději ani vidět. Celkově vzato nejrůznější způsoby života mohou vést ke spáse, ale některé jsou více doporučeníhodné než jiné. A právě někam sem patří i Žalm 131. Nejde v něm o vychloubání jako u modlitby farizeje, ale spadá spíše do okruhu biblického mudrosloví – moudrosti, která chce naznačit, jak může život člověka před Bohem vypadat.

Tapeinosyné

Co takový život obnáší? Jednoduchá odpověď by zněla pokoru, ale v žalmu je to řečeno trochu jinak - negativně. Žalmista říká, co nedělá. Podobně jako Žalm 1 začíná slovy: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači…“ (Ž 1,1) Tady ale žalmista mluví sám za sebe: „Hospodine, nevypíná se mé srdce, ani se nepovyšují mé oči, ani nechodím po velkých věcech, a po divech, jež jsou mimo mě.“

Hospodine, praví žalmista, mé srdce se nevypíná, mé srdce není domýšlivé. Připomeňme jen, že srdce hebrejsky lēb̲ je ve Starém zákoně centrem myšlení a chtění, podobně jako dnes mozek. Jistě si domyslíte, že mít pyšné, domýšlivé srdce není nic dobrého. Je zajímavé, že srdce, které se vypíná, se ve Starém zákoně často týká králů.1 I v dnešní době bychom pro příklad nemuseli jít daleko. Kniha přísloví na jejich adresu říká jasně: Ohavností jest Hospodinu každý pyšného srdce; zaručeně nezůstane bez trestu. (Př 16,5)

„… ani se nepovyšují mé oči.“ וְלֹא־רָמוּ עֵינַי wəlōʾ-rāmû ʿênaj Jestliže vyvýšené srdce znamenalo pýchu, která je uvnitř člověka, tak povýšené oči značí pýchu projevenou navenek – povýšenýma očima hledím na druhé. Znamená to hledět na druhé pohrdlivě, obracet nad nimi oči v sloup nebo i mít velké oči – chtít víc než zvládnu a než mi náleží. Podle knihy přísloví „vysoké oči“עֵינַיִם רָמוֹת  ʿênayim rāmôt̲ patří mezi šest věcí, které nenávidí Hospodin. (Př 6,16-17) Jiný žalmista praví, že Hospodin „oči vysoké snižuje“. (Ž 18,28)

Dále žalmista pokračuje poněkud rozvitěji:

„…ani nechodím po velkých věcech,

a po divech, jež jsou mimo mě.“

Nechodím po גְדֹלוֹת g̲əd̲ōlôt̲ velkých věcech, ani po נִפְלָאוֹת nip̲lāʾôt̲ divech, zázracích. Nip̲lāʾôt̲ – g̲əd̲ōlôt̲. Hebrejsky se to skoro rýmuje. Co to ale znamená? Někoho by mohlo napadnout, že odpovědí je intelektuální rezignace před vším, co je složité a nesnadné k pochopení. Prostě nebudu sledovat zprávy, číst noviny, když bude pěkně, půjdu po práci na zahradu nebo pojedu na chatu. Nic jako válka, genocida, změna klimatu se mně netýká, nebudu to řešit. Může to tak být? Jeden katolický teolog o našem žalmu dokonce píše: „Líbezná píseň - kus mystiky. Modlím-li se tento žalm, zdá se mi, jako bych byl v klášteříku řeholnic, kde tyto Bohu zasvěcené duše v pokoře, tichosti a lásce Bohu slouží.“2

To zní docela hezky, je to přesně v tom naznačeném duchu, a navíc se tu říká o ženách, že jsou pasivní, intelektuálně omezené a je to tak dobře, když se do ničeho nepletou. Když ale opustíme snění jakéhosi kněze nad ženským klášterem, zdá se, že žalm mluví o něčem docela jiném. Nechodím po velikých věcech a divech, jež jsou mimo mě, je daleko spíš varování před vlastními ambicemi a megalomanií. Opět pro příklady nemusíme chodit do dávné minulosti, stačí si vzpomenout na velkohubá, nabubřelá prohlášení některých státníků, výstředních miliardářů a politiků (někteří spojují toto trojí v jediné osobě), například: „Ukončím válku za jediný den.“ nebo „Udělám to a to znovu velké.“ či „Zachráníme naše bratry před dekadentním Západem.“ a tak podobně.

Dosud žalmista mluvil o tom, co nedělá, nyní nám poví, co naopak dělá. Nicméně, jak uvidíme, nebude to bez obtíží. Jistě mnozí z vás znají značku oblečení KENVELO. Hebrejsky tento název znamená „ano i ne“. Ken – ano, Ve – i/a a Lo – ne. Náš žalm dosud každý svůj řádek začínal zápory: lōʾ, wəlōʾ, wəlōʾ; Hospodine, nedělám to, a nedělám ono, a nedělám tamto. Nový řádek začíná slovy ʾim lōʾ, což doslovně přeloženo znamená „jestliže ne“. 1) Můžeme si zde toto spojení vyložit jako nýbrž, avšak, ale naopak – zdůrazněný zápor, který se vymezuje proti předešlému. 2) Mohlo by jít však také o přísahu: „Jestliže jsem neukonejšil a neutěšil svou duši, ať se mi stane to a to…“ respektive „ať mi Hospodin udělá to a to“. Tato část přísahy obsahující kletbu by však byla vynechána. 3) Také by se mohlo jednat o klasickou podmínkovou větu: „Jestliže bych neukonejšil svou duši, tak by se mi stalo to a to.“ To, o čem jsem nyní mluvil, se vám nyní může jevit jako malicherné hraní s gramatikou, ale, jak uvidíte, tyto jemné rozdíly mohu zásadně proměnit vyznění zbytku žalmu. Řekněme tedy, že žalm pokračuje vymezením vůči předešlému: „Nýbrž ukonejšil jsem a utišil svou duši.“ Ale duše nepeš může znamenat také hrdlo a jícen. V jiném žalmu žalmista vyzývá svou nepeš, aby zpívala (Ž 103), ale ona může vydávat také nepěkný řev. Tato myšlenka se docela nabízí v souvislosti, která přijde potom.

Gāmul 

jako g̲āmul na matce své,

jako g̲āmul na mě je má duše.

Co ten g̲āmul ale vlastně je? Z ekumenického překladu jsme četli, že odstavené dítě. Dobrý smysl by dávalo, kdyby šlo o dítě právě nakojené. A protože je právě nakojené, tak ukonejšilo a utišilo svou nepeš a klimbá teď na své matce. Dá se říci, že má dušu v peří. A přesně tak je to s mou duší ve vztahu k Bohu. Obraz je to pěkný, to ano; avšak většina vykladačů dává za pravdu ekumenickému překladu a g̲āmul je pro ně už odstavené dítě. Předpokládáme, že děti byly ve starověké Palestině přestávány být kojeny až ve třech letech (2 Mak 7,27). A z kojence je náhle tříleté děcko. Takový g̲āmul už není beze zbytku závislý na matce, dokáže žít bez jejího mléka, sám chodí, má už pomalu vlastní rozum… Nabízí se otázka, jestli g̲āmul vůbec slouží jako dobrý příklad. Není tady odstavení vlastně forma trestu a oddělení od matky? A je vůbec dítě na matce? Vždyť předložka עֲלֵי ʿălê se dá vyložit také jako „u matky“, „při matce“, ale i „proti matce“. Takže, kdybych nesrovnal svou duši, byl bych jako g̲āmul proti své matce, jako ten g̲āmul vůči mně má duše. Máme tu tedy obraz souladu nebo nesouladu? Jsou vlastně děti dobré? A tato otázka nás obloukem vrací na začátek kázání. Kdo čte Augustinova Vyznání, ten se dočte, že děti jsou od počátku zlé. Už i kojenec je zlý a jeho nepeš pořád řve, když něco chce a je mu jedno, jaká je denní nebo noční doba, svátek ne svátek, nezajímá ho, že už vůbec nemůžete. Děti jsou zlé, všechna zlost, agrese i sexualita a násilí už je v nich přítomno, pouze si to ještě plně neuvědomují. Všechno to v nich je, aby se mohlo později rozvinout. Přesto přese všechno je postava dítěte přinejmenším ambivalentní. Co znamená ambivalentní? Někdy pomáhá a někdy škodí. Vždyť neříká Ježíš právě: buďte jako děti? A právě g̲āmul tříleté dítě dělá první kroky a při nich klopýtá a padá, ale stále má bezmeznou důvěru v matku, stále se v jejím náručí může cítit bezpečně, přijato bez jakýchkoliv podmínek, beze vší postrannosti. Není už sice přicucnuté přímo na těle, ale ještě se může u maminky schoulit a ví, že je mu vždy odpuštěno, ví, že je vždy přijato. A to i přesto, že je vzdorovité, protivné a uřvané – je tu někdo velký, kdo je miluje. Snad nějak tak to Ježíš myslel.

…

Pane Bože, prosím, dej, abychom měli v tebe takovou důvěru a měli u tebe takové bezpečí, jako má tříleté dítě u své maminky, a kéž nás žádná vina ani hřích neoddělí od tvé milosti. Amen.

Píseň: NEZ 244 Pán Bůh je přítomen

Přímluvná modlitba:

Pane Bože, prosím dej, aby naše kázání bylo tak silné a opravdové natolik, ať se zastaví ruka píšící dopis na rozloučenou, ať se vrahové a násilníci dají nad sebou do pláče, ať se pachatelé a pomahači genocidy stydí, až se hanbou propadnou. Prosím, ať nad vámi už nepanuje kníže tohoto světa, totiž ďábel, ani žádný jeho úředník, správce, exekutor či advokát. Bože, dej, ať se rozpadnou zdi, které nás oddělují, dej, ať puknou mříže žaláře. Ať se otřesou nebesa i země, ať se zhroutí vše, co je staré a plesnivé a co brání příchodu Božího království. Amen. Přijď, Pane Ježíši. Amen.

1 2 Par 17,6; 26,16; 32,25; 32,26; Ž 131,1; Př 16,5; 18,12; Ez 28,2; 28,17.
2 Bárta, Jan. Žaltář římského breviáře: nový latinsko-český text s liturgickým výkladem. Praha: Vyšehrad, 1947. s. 305.