Ž 68,1-19

Kázání Ž 68,1-19

¹ Pro předního zpěváka, Davidův. Zpívaný žalm.

² Povstane Bůh, a rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají, kdo ho nenávidí.

³ Odvaneš je jako dým. Tak jako taje vosk před žárem ohně, tak zhynou před Bohem svévolníci.

⁴ Spravedliví se však zaradují a jásotem budou oslavovat Boha, budou se radostně veselit.

⁵ Prozpěvujte Bohu, pějte žalmy jeho jménu, upravujte cestu tomu, který jede pustinami. Hospodin je jeho jméno, jásotem ho oslavujte.

⁶ Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém.

⁷ Bůh, jenž osamělé usazuje v domě, vyvádí vězně k šťastnému životu; odbojníci však zůstanou ve vyprahlé zemi.

⁸ Bože, když jsi táhl v čele svého lidu, když jsi kráčel pustým krajem,

⁹ třásla se země, kanuly krůpěje z nebe před Bohem ze Sínaje, před Bohem, Bohem Izraele.

¹⁰ Štědrým přívalem jsi skrápěl své dědictví, Bože, když se země vysílila, pečoval jsi o ni.

¹¹ Tvoje stádce se v ní usadilo. Bože, ve své dobrotě máš péči o poníženého!

¹² Panovník pronáší výrok. Nesmírný je zástup žen, jež radostnou zvěst nesou:

¹³ "Pádí králové i se zástupy, pádí, hospodyně rozdělují kořist.

¹⁴ Zůstanete ležet mezi ohradami? Jak se blyští stříbrem potažená křídla holubice, perutě zlatavě zelenavé!

¹⁵ Už jí Všemohoucí rozehnal ty krále! To tys přikryl sněhem šerý Salmón."

¹⁶ Horou bohů je hora Bášan, hora Bášan je hora strmých štítů.

¹⁷ Proč, vy strmé horské štíty, úkosem shlížíte na horu, na níž se usadit zatoužil Bůh? Tam bude Hospodin přebývat natrvalo.

¹⁸ Božích vozů jsou desetitisíce, tisíce tisíců. Panovník je mezi nimi, ze Sínaje táhne do svatyně.

¹⁹ Vystoupil jsi na výšinu, ty, kdo byli v zajetí, jsi vedl, mnohé z lidí přijals darem, odbojníci však museli zůstat v poušti, Hospodine, Bože! (Ž 68,1-19)

Milí shromáždění,

právě jsme slyšeli část žalmu, který mnozí badatelé považují za vůbec nejobtížnější v celém žaltáři. Francouzský biblista a orientalista André Caquot jej nazval Mont-Blancem exegeze, jakoby tento žalm byl horou, kterou vykladač může zdolat jen s krajními obtížemi. Američan William. F. Albright shledal žalm 68 natolik matoucím, že jej považoval za jakýsi katalog složený ze začátků různých staro-hebrejských písní. Badatelé předložili mnoho návrhů na zlepšení textu, včetně škrtů a přeskupování veršů, aby rekonstruovali původní podobu žalmu. Skutečně se zdá, že na mnoha místech žalm nespojuje nic jiného než jeho hymnický, slavnostní tón. Žalm má mnoho rozdílných částí a pestrou škálu témat a žádné jasné centrum, takže je složité říci, o čem vlastně je, snad jen s výjimkou toho, že představuje Boha jako vítěze a zachránce svého lidu, který drží věci pevně v rukou. Jestliže nějaká Ježíšova výzva z našeho prvního čtení (Mt 6,24-34) zazněla obzvlášť výrazně, bylo to: „Nemějte starost.“ A tak i my takto povzbuzeni, nemějme starost, že nezdoláme celý Mont-Blanc, ale podívejme se zblízka alespoň na jedno jeho úpatí – jak to na něm vypadá, co na něm roste za kvítí a k jakým obzorům z něj dohlédneme.

Předehra

Když pomineme čtyřdílný nadpis, začíná žalm touto předehrou:

[Když] Povstane Bůh, rozprchnou se jeho nepřátelé; a rozutečou se ti, kdo jej nenávidí od jeho tváře. (v. 2)

Hned tento první verš je téměř doslovným citátem z Numeri 10,35, takzvané „diktum archy“, kde čteme: Kdykoli schrána měla táhnout dál, říkal Mojžíš: „Povstaň, Hospodine, ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí!“ (Nu 10,35) Žalm jakoby nás hned na začátku přemístil do situace putování pouští. Do doby, kdy se dějiny jen lehce vynořují z mlhy mýtů. Je to čas silně idealizovaný, protože lid Boží sice putuje pustým krajem, nemá krále, nestojí ani chrám, ani paláce králů a velmožů, ale zato jsou lidé blíže jeden druhému a především pak Bohu. Takto si ideální společnost představoval a promítal do doby úsvitu národních dějin zřejmě až pozdější autor, který měl dost vlastních zkušeností s nadějemi a trpkými konci pozemských panovníků, se vzmachy a pády říší. Lid boží – církev, to je společenství poutníků, které jde pustou zemí, často plnou nepřátel – je to výsadek na nepřátelském území. Putování není bez rizika, přesto má dobré zaslíbení, protože průvodcem poutníků je sám Bůh. A k tomuto putování jsme pozváni i my.

Kdo pozvání přijme, otevře se Bohu a pustí ho do svého života, nebo jinak řečeno: „přidá se k zástupu putujících“, s tím se začnou dít věci. Vydává se do neznáma, ale smí počítat, že Bůh jde s ním. Naproti tomu ty, kdo se vyznají, vědí, jak to na světě chodí a s čím mohou počítat, Boží příchod nepěkně zaskočí.

Jako se rozežene dým, rozeženeš [je];

jako taje vosk před tváří ohně,

zahynou svévolníci před tváří Boha. (v. 3)

Svévolníci, hebrejsky רְשָׁעִים r^əšāʿîm, jsou lidé, kteří se vědomě staví proti řádu spravedlnosti, porušováním základních principů dobrého Božího stvoření. Aby prosadili sebe, znemožňují pokojné soužití mezi lidmi, neštítí se násilí, aby dosáhli svého. Charakterizuje je vystupňované ego, které jim dovoluje, dělat si co chtějí. Nemusí jít v žádném případě o ateisty, naopak jsou to často lidé, kteří využívají náboženské symboly a obřady ke svým vlastním cílům. Možná někoho takového sami znáte. Mohou to být klidně osoby, které dosáhly významného postavení a jejich pozice je zdánlivě neotřesitelná, ale když se přiblíží Bůh, ukazuje se, že na nich nic stálého není a ani v ruce nic pevného nedrží. Jsou jako dým, stačí, když zavane, a jsou pryč. Jako vosk, který před plamenem ztratí tvar, rozteče se a vypaří. Právě tak je to se svévolníky, kterým, když na to přijde, nijak nepomohou jejich miliardy, ani světské nebo církevní hodnosti, ani zfanatizovaní stoupenci.

Protikladem svévolníka רָשָׁע rāšāʿ je nejčastěji ve Starém zákoně spravedlivý, hebrejsky צַדִּיק ṣaddîq. Právě spravedlivých se týká další verš:

Ale spravedliví se zaradují,

zajásají před Bohem

a rozveselí se radostí. (v. 4)

V této podvojnosti spravedliví – svévolníci operuje předehra žalmu. Jedni jsou potrestáni, druzí se radují. Zlo prohrává a dobro žije! Jak prosté. Ale jak tomu rozumět? Platí to tak vždy? Je vždy zlo potrestáno? Nebo jen někdy? Nebo takové rozuzlení přijde na konci časů? Naprosto vždy se bohužel spravedliví neradují a svévolníci nejsou potrestáni, naopak, že platí schéma, že zlo je nakonec potrestáno a dobro odměněno se často jeví jako víra, o kterou musí člověk zápasit. Někdy se zdá, že se věci obracejí k lepšímu, vypadá to, že Bůh ve své moci povstává a rozprchávají se jeho nepřátelé. Tak se jistě cítili francouzští a švýcarští evangelíci v době reformace, kdy si zpívali právě tento žalm, který je známý jako Marseillaise hugenotů. Měli jistě dojem, že právě v jejich dnech se dějiny posouvají kupředu, něco podstatného se mění k lepšímu. Že právě reformací církve se napravují vztahy mezi lidmi a Bohem i mezi lidmi navzájem, zároveň jsou od moci a finančních prostředků odstaveni různí preláti a pánbíčkáři, kteří akorát lidi straší peklem a očistcem a vybírají odpustky. – Podobně mnozí z nás zažili na sklonku roku 1989 dobu sdíleného nadšení z vývoje dějin. Jakoby Bůh ve své moci povstal a zhroutily se staré pořádky a nastala nová doba dosud nezvyklé svobody. Sváťa Karásek viděl v policejním násilí minulého režimu působení ďábla, kterému je třeba říci „Ne“. Chtěl jsem říct, že v historii skutečně nalézáme body, kdy Bůh ve své moci povstává a rozprchnou se jeho nepřátelé, ovšem pak nastane nějaké ale. Nepřátelé se převléknou a přestrojí a přizpůsobí se nové situaci, anebo se naskytnou noví. Stejně tak ve Starém zákoně se po vyvedení z Egypta a rovnostářském putování do zaslíbené země stane, že si Izraelci ustanoví různé krále, vyskytnou se mezi nimi boháči; a útlak, před kterým utekli od faraóna, začíná nanovo, s tím rozdílem, že nyní se utlačují sami navzájem v zaslíbené zemi. Ale i tyto izolované body v dějinách jsou předzvěstí a předznamenáním příchodu Boha a jeho království, který očekáváme. Když Bůh ve své moci povstane, znamená to pro jedny soud, a pro druhé záchranu.

1. sloka

Mezitím se však v žalmu schyluje k druhému nasazení:

Zpívejte Bohu, pějte jeho jménu;

upravte [cestu] tomu, jenž jede pustinami;

V Jah [je] jeho jméno a jásejte před jeho tváří. (v. 5)

Přichází výzva k chvále Boha a jeho jména, na ně je položen zvláštní důraz. „Upravujte cestu…“ to je výzva, která nám může připomenout adventní čtení z Izajáše (Iz 40,3),¹ která se týká právě cesty vedoucí pouští z babylónského exilu. Velmi pozoruhodný je boží titul, který následuje: רֹכֵב בָּעֲרָבוֹת rōk̲ēb̲ bāʿărāb̲ôt̲ ten jedoucí pustinami. To docela dobře zapadá do obrázku putování pouští, jak jsme o něm mluvili už na začátku a také sedí k narážce na Izajáše ohledně urovnání cesty, avšak docela podobný titul rākibu ʿarpāti jezdec na oblacích je standardním titulem boha bouře Baʿala v textech z Ugaritu. Verš 34 obsahuje také titul רֹכֵב בִּשְׁמֵי שְׁמֵי־קֶדֶםrōk̲ēb̲ bišmê š^əmê-qed̲em jezdec po nebesích, nebesích starodávných nebo nebesích východních. V závěru verše je zdůrazněno, že jménem tohoto Boha je Jah. Tedy zkrácená forma jména Jahve neboli Hospodina. To snad aby nedošlo k omylu, o jakého Boha jde; dosud se pro Boha v žalmu používalo pouze jména אֱלֹהִיםʾĕlōhîm. Co si o takovém používání přízvisek boha Baʿala pro Hospodina máme myslet? Co si z takové kombinace můžeme vzít? Snad to, že Hospodin je také bohem bouře, jak ještě uvidíme, a má i bouře našich životů pevně v rukou, ale také to, že autoři žalmů se neuzavírali před světem do sterilního ghetta a nebáli se jazyka světa, který je obklopoval. Naopak můžeme v titulu jezdec pustinami vidět tvořivou práci s jazykem, která dává staré formě nový obsah. Podobně tvůrčí a vynalézavý byl i Ježíš ve svých podobenstvích, a kdyby žil dnes snad by mluvil o apoštolech jako o influencerech Božího království. Pavel by místo o pokladu v hliněných nádobách psal o nekvalitním hardwareu, na kterém je však uložený mimořádně skvělý software, totiž evangelium, které se i přes nekvalitní nosiče může volně šířit na další zařízení. A tak podobně. Obraz boha bouře je dále proměněn zvláštním důrazem:

Otec sirotků a obhájce vdov;

Bůh v obydlí svém svatém. (v. 6)

Bůh usazuje osamocené do domu;

vyvádí uvězněné k úspěchům;

pouze svéhlaví zůstali [ve] vyprahlé pustině. (v. 7)

Hned vedle baʿalovské symboliky je řečeno, že Bůh má eminentní zájem o nejslabší členy společnosti. Vdova a sirotek, to jsou personae miserae v každé době, za každého politického systému. Dnes bychom sem mohli započítat také děti ze všelijakých rozpadlých nebo neúplných rodin – pro ně je Bůh otcem, a matky samoživitelky – i pro ně je Bůh obhájcem, doslova soudcem. Vdovu a sirotka doplňuje ještě יָחִיד jāḥîd̲ osamocený; pojmenování odvozené od číslovky jedna אֶחָד ʾeḥād̲, proto jediný, sám. Někdo, kdo nemá, kdo by se o něj postaral, koho by se zeptal, na koho by se odkázal. Člověk cizí, cizinec, kdosi bez domova. Nový latinský překlad používá slovo desolatus – dezolát, někdo opuštěný. A toho, zrovna toho, Bůh usazuje v domě. Dům, to ale není v hebrejštině jenom stavba. Dům, to je domácnost, lidé, společenství, které žije pospolu. Bůh umí z kohosi cizího, lhostejného a nám neznámého udělat někoho, kdo bydlí s námi a koho máme rádi. Čtvrtý ze skupiny úlovků ze společenského dna je אָסִיר ʾāsîr čili spoutaný, svázaný, z toho přeneseně zajatec či vězeň. Toho vyvádí Bůh někam ven, pryč z okovů a vězení, a sice ke zdaru, úspěchům. To jsou všechno exempláře, které Bůh vede a hostí ve svém svatém obydlí, až jsou najednou všichni spolu a s Bohem. A už nejsou natolik jenom sirotci a natolik vdovy, a už nejsou natolik osamocení a vězni. V té společnosti nejsou tolik svázaní, ale jsou také něco jiného. Ti všichni lidé spolu v Božím domě navazují vztahy a z různých individuí, podivných existencí, cizinců a odpadlíků se stává pod Božím vedením Boží lid – církev. A to je přesně to, k čemu nás Bůh zve každou neděli. A ne jenom tehdy.

Existuje tu samozřejmě také alternativa: „pouze svéhlaví zůstali [ve] vyprahlé pustině“. (v. 7c) Mohu se samozřejmě rozhodnout neputovat s Bohem pouští, vykašlat se Pánu Bohu na to, být spolu s těmi vandráky, které si k sobě zavolal, vykašlat se na to trapné hemžení; výsledkem mého rozhodnutí je ale to, že zůstanu trčet ve vysušené zemi, na holém kameni, kde není k žití. V této základní metafoře života jako cesty s Bohem pohyb znamená život, strnulost smrt. Nikdo není nucen s Bohem někam cestovat, ale bude muset zůstat v pustině vlastního života sám. Jak dlouho tito סוֹרֲרִים sôrărîm zpupní nebo vzpurní ve vyprahlé zemi zůstanou a jak si tam poradí, je do značné míry jen na nich. Začíná se třetí sloka.

1. sloka

Bože, když jsi táhl před svým lidem;

když jsi kráčel pustinou. Séla. (v. 8)

Země se zachvěla,

též nebesa kanula (krůpěje)

před tváří Boha, toho ze Sinaje

před tváří Boha, Boha Izraele. (v. 9)

Ve třetí sloce se vrací téma putování pouští, všimněme si, že z různorodých osamělců se mezitím stal lid, kterému jde Bůh v čele. Vrací se nám také obraz boha bouře – země se chvěje – to jistě hřměním, spouští se průtrž mračen. Tak v zuření bouře se zjevuje Bůh ze Sinaje, Bůh Izraele. To ale není všechno.

Lijavec štědrostí jsi dal skrápět, Bože, své dědictví

a [když] se vysílilo, ty jsi je podepřel. (v. 10)

Tvé zástupy přebývaly v něm;

pečuješ ve své dobrotě o chudáka, Bože. (v. 11)

Obraz se rázem proměňuje, neboť ze smrště, v níž se zjevuje bůh bouře, je náhle štědrý déšť, který přichází opakovaně, aby zavlažil zemi; a z boha bouře se tak stává spíše zahradník. Bůh takto zalévá své dědictví, totiž zemi, kterou dědičně propůjčil těm, kteří přišli s ním. Četli jsme zástupy, ale slovo חַיָּה ḥajjāh znamená častěji zvíře, takže bychom mohli překládat tvé stádce nebo tvé houfce, které Bůh přivedl jako pastýř. Žalmista vyznává, že Bůh toto vše připravil pro člověka, který je עָנִי ʿānî, to může znamenat chudobný, nebo chudák v tom smyslu, že se mu v životě nedaří, anebo ʿānî znamená také pokorný. Tj. takový, který o sobě nesmýšlí vysoko, nedělá si nároky a snáší sebe i ostatní a důvěřuje Bohu. A právě chudý/pokorný, který prošel s Bohem pustinou, smí žít v zelené zemi. To je dost velký rozdíl oproti těm, kteří o své vůli zůstali v poušti. – Žalm ubíhá ještě mnohem dál, ale nám dnes postačí skončit putování jeho krajinou tady – v tomto místě odpočinutí skrápěným štědrými dešti. Cestou dolů z úbočí si připomeňme, co jsme všechno viděli a slyšeli a co si z cesty odneseme domů.

Bylo to především pozvání a zaslíbení. A sice, pozvání putovat s Bohem a i když cesta vede kraji nehostinnými, ba přímo nepřátelskými životu, máme zaslíbení, že cesta končí na příjemném místě. Navíc máme zaslíbení, že cestou se z nás stane boží lid, který řídí Bůh. Z lidí, kteří nemají nic společného, ve skupinu, která se navzájem nese a podpírá, kde si nejsou její členové lhostejní. Při cestě tam je také důležité vzít si k srdci, co říká Ježíš. Například: „Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,31-33) Ta cesta vás docela změní. Tak co, půjdete taky?

…

Milý pane Bože, děkujeme ti, že nás nepřestáváš zvát na cestu s tebou. Prosíme, proměňuj nás a naše vztahy, aby v nich zavládl soulad a zněli jsme v akordu s tvou vůlí. Vyváděj nás, prosím, z pustých míst a hrobů, do nichž jsme se zavřeli už zaživa, mezi lidi a před svou tvář. Prosíme, ať jsi to skutečně ty, kdo vede naše společenství. A kéž v něm mohou noví lidé nalézat domov. Kéž nám tvůj déšť dává vláhu neustále. Kéž žádná bouře tohoto věku nám nezahradí cestu k tobě. Amen.

1 Iz 57,14 a 62,10.