Vyplňovat prázdnotu. Návrat nečistého ducha.

KÁZÁNÍ 26.10.2025, J. Hradec + Žirovnice

Jaroslav Hojný

Mt 12, 43-45: Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá.
Tu řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu
jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou
horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.
Sestry a bratři,
představa ovládání člověka zlými duchy je nám dnes vzdálená. Copak jsme si ale nevšimli, že lidé – ať už jako
jednotlivci, nebo celé skupiny, ba i národy – bývají nezřídka ovládáni něčím zlým, co není dost dobře
vysvětlitelné, racionální a logické? Nevidíme to kolem sebe? Že jsou jako posedlí, spoutaní a ovládaní
nejrůznějšími, často i bizarními představami, choutkami a tužbami, takže s nimi není rozumná řeč? Že věří
evidentním nesmyslům? Že existuje davová psychóza, vymývání mozků a podobné věci, nemluvě o skutečných
duševních poruchách a závislostech všeho druhu? Jak to nazveme, to není důležité. Nemávejme nad textem
rukou jen proto, že používá pro nás archaická označení a všimněme si raději, co nám chce říci. Možná, že
budeme překvapeni, jak je jeho poselství aktuální.
K Ježíšově poslání jednoznačně patří uzdravování a boj se zlými silami, ať už je nazveme jakkoli. I své
učedníky k tomu vybízel (že toho někdy nebyli schopni, je věc jiná). Vůbec přitom nemusí jít o klasický
exorcismus, jak je barvitě ztvárňován hororovými knihami a filmy a jak byl někdy i skutečně hororově
provozován. Pomáhat lidem vymaňovat se z nejrůznějších svázaností, závislostí, omezení, strachů apod., které
ničí život, je něco, co prostě vyplývá z lásky k bližním. Patří tedy i k úkolům křesťanů. ALE: nestačí negace.
Nestačí vybojovat bitvu, byť vítězně. Ze dvou důvodů:
a) zlo je "věčné" (stejně jako dobro, ale o to teď nejde) – nelze jej zničit (leda až na konci časů, ale o to teď také
nejde), lze je jen vyhnat. Žádné vítězství není tudíž definitivní a potenciální návrat zla není nikdy vyloučen.
Tuhle skutečnost / zkušenost často dobře reflektují i literární autoři. "Nad lidskou blbostí se nedá zvítězit – ale
nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat" říkal Jan Werich. Sauron v Pánovi prstenů nebo Voldemort v Harry
Potterovi jako zosobnění absolutního zla, které, ač se to zpočátku zdálo, nebylo zničeno a vrací se... příběhy
fantastické, ale v jádru pravdivé!
b) negace sama nestačí, nutné je následně něco pozitivního dát, nabídnout, najít. Vyplnit prázdnotu. Vyhnáním
zlého se uvolňuje určitý prostor. A jde o to, čím ho pak vyplníme. Pokud ničím, pokud zůstane prázdný,
nenaplněný – a nechápejme to především fyzikálně, jde doslova o nenaplněná očekávání, nenaplněné touhy,
naděje, potřeby... – pak se nabízí jako volný pro cokoli, co zvenčí přichází. A může to být znovu to původní zlo,
teď dokonce – když vidí tak útulný, vyčištěný prostor – obohacené o další příměsi, tedy ještě horší než dřív
(sedm dalších duchů... sedmička jako číslo plnosti, v tomto případě plnosti zla).
Pán Ježíš mluvil k lidem, kteří bojovali proti zlu. Zákoníci a farizeové – to je „kostelový lid“. Pravidelní
návštěvníci bohoslužeb, věrní posluchači kázání, poctiví čtenáři Bible a horliví modlitebníci. Ti vědí dobře, co
je hřích a dokáží se proti němu jasně a srozumitelně postavit. Pán Ježíš jim i nám ukazuje, že je to málo. Nestačí
jen poznat zlo a nestačí dokonce ani porazit zlo. Je potřeba budovat dobro. Oni tenkrát vyhnali ďábla – a on se
vrátil zadními vrátky v podobě pýchy, sudičství, samospravedlnosti. Z požehnaného pokolení Božího lidu se
stalo pokolení zlé a zpronevěřilé. Křesťanská církev mnohokrát byla na samé hranici stejného průšvihu. A
nejednou tuto hranici překročila a stala se pokolením zlým a zpronevěřilým, které umí dštít oheň a síru, ale aby
něco budovala, to ani náhodou. Tomuto nebezpečí se nevyhneme ani my. Je i na nás, abychom přemýšleli nejen
nad tím, kde je v tomto světě zlo a jak se tomuto zlu postavit, ale také a především jak tam, kde je zlo poráženo
a poraženo, přinést něco pozitivního, něco nového.
Velká – a trvalá – otázka: čím a jak zaplňujeme svou duši? svou rodinu? svůj sbor / společenství? své pracoviště
– svou vesnici / své město – svou zemi ... poté co jsme některé zlé věci vyřešili, překonali, odpustili…? Co
děláme pro to, abychom vyčištěný prostor proti silám zla udrželi? Obávám se – z vlastní zkušenosti – že často
málo. Že často až příliš snadno po dosažení něčeho pozitivního necháme věci, aby běžely samospádem. Možná
díky nezdravému sebeuspokojení – ano, dříve to bylo špatné, ale, díky Bohu, teď je to v pořádku a bude to dál
dobré, jsem klidný. A pak můžeme být časem překvapeni, kam to dospělo. Samospád vede často ke špatnýmkoncům, tak jako zahrada ponechaná sama sobě pustne... a konce mohou být horší než začátky. Několik málo
příkladů z historie:
- Nestačí, jako za krále Chizkijáše, vyčištění chrámu, odstranění model a posvátných návrší, není-li to
následováno výraznou vnitřní misií – vedením lidí k lásce, ke vztahu k jedinému Bohu. O jeho synu Menašem
pak čteme, že se dopouštěl ohavností horších, než pohané, kteří sídlili dříve...
- Nestačí porazit komunisty, když pak nedojde k širší duchovní obnově a rozvoji spravedlivé a férové
společnosti... třeba jako v Dánsku, kde, jak jsem se dočetl, „se poctivost všeobecně očekává a míra korupce i v
nejvyšších politických kruzích je velmi nízká“.
- Nestačí, že se rozpadne Sovětský svaz, tyran mnoha států, když přetrvá tradiční neustálá touha Ruska po
mocenské expanzi a ovládání ostatních, ze strany druhých navíc trestuhodně podceněná...
Je třeba ovšem plnit "dobrým" v nejhlubším smyslu toho slova. Něčím podstatným, nosným, odolným,
osvědčeným..., něčím, co vydrží, co má hloubku a sílu a opravdu dokáže podržet život, lásku, naději, radost. Co
se jen tak nevzdá a nenechá se vytlačit. V křesťanském smyslu – pozvat dovnitř Ježíše a nechat jej, aby se
doopravdy zabydlel, aby ten prostor opanoval. Ale takto řečeno je to jen shrnující fráze, pravdivá, ale příliš
obecná a teoretická, sama o sobě nepřínosná. Jen ukazatel směru, ne cesta sama. Jít tou cestou vyžaduje
množství praktických kroků a krůčků, často každodenních, někdy náročných a v každém případě
nesamozřejmých. Nápady jak zdolávat překážky, jak se učit rozpoznávat skutečné zlo a nebezpečí a neřešit
nedůležité drobnosti, jak si být blízko s ostatními lidmi, jak budovat mezi sebou mosty důvěry a bořit hradby
podezírání, nevraživosti, nepřátelství (které někteří jiní rádi a ochotně staví), jak sjednocovat, a ne rozdělovat,
jak trpělivě a bez zášti mluvit s těmi, kteří jsou naprosto jiných názorů a zaměření. Jak být velmi vybíraví v tom,
co čteme, posloucháme, sledujeme v televizi nebo na internetu, co doporučujeme svým dětem a známým. Kam
chodíme, jakých akcí se účastníme. Jaké třeba i vytváříme! Jak být příkladem svým dětem, svému okolí. Jak se
umět ztišit, pozorně číst bibli a hluboce se modlit. Jak se udržovat ve fyzické, duševní i duchovní kondici. Jak
nebýt lhostejný, jak pozorně a bez předsudků naslouchat jiným, slovy apoštola "všechno zkoumat, dobrého se
držet" – a taky nevidět hned zlého ducha v každém, kdo se mnou nesouhlasí.... A ano, jak někdy, když je třeba,
taky dokázat i v přímém souboji obstát proti zlému, nedat se, nedovolit mu, aby se šířilo, vyhnat jej z míst, kde
se zabydlelo. Ale pozor, abychom přitom nenadělali víc škody než užitku.
Až příliš často se nám zdá, že je to beznadějné, že na něco takového prostě nestačíme. Tak mi dovolte vás
povzbudit, dokonce dvakrát.
Za prvé, "má-li něco smysl dělat, má smysl dělat to i nedokonale." To řekl moudrý, vzdělaný, vtipný, laskavý a
hluboce věřící katolík, velký obránce křesťanství v moderní době G. K. Chesterton... a tato jeho slova by se
měla tesat. Ne do kamene (i když možná i to by stálo za úvahu), ale hluboko do našich srdcí a myslí.
Za druhé, není to boj jenom a hlavně náš – i když se ho máme účastnit. Řekl jsem před chvílí, že všechna
vítězství jsou jen dočasná... ale je jedno, které je trvalé, definitivní – Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí. Pro
nás křesťany základ naší víry, naší existence. Tak ať nás vždycky povzbuzuje, posiluje. Z něho můžeme čerpat
naději, sílu, odhodlání i inspiraci pro ten nekonečný úkol – jak pro boj se zlem, tak pro vyplňování prázdnoty.
A nadcházející výročí vzniku naší republiky ať nám připomíná, že nemusíme a nemáme myslet jen na sebe a
svůj nejužší okruh blízkých. AMEN.