Vojenské přísloví

Kázání 2. po Zjevení Páně, J. H., 19. 1. 2025, Mk 8,27-38

Pozdrav: 

Introit: Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4:12)

Píseň: 230 Kdo chce k Bohu přijíti

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Kolik bylo králů? Tři?

Píseň s kytarou: S-115 Jdou, stále jdou se zprávou

1. čtení: Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby, Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. (1. Timoteovi 6:6-11)

Píseň: 243 Přijď k nám, Ježíši

Kázání: Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mne pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali. A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Marek 8:27-38)

 Při jednom nedávném pohřbu napsali pozůstalí do vzpomínky na babičku, že ráda cestovala. A když to nešlo, tak alespoň prstem na mapě.

 Prohlížíte si rádi mapy? Orienťáci – to se ani neptám. Určitě mapy milujete. Ve 2. třídě byl atlas světa mojí nejmilejší knihou. Když jsem ale šmejdil v knížkách rodičů a prarodičů, všiml jsem si, že staré mapy vypadají trochu jinak, než v mém atlasu.

 Zmizela britská dominia Hindustán, Kašmír a Assam. Francouzská Indočína, Holandská Indie, Italské Somálsko, Belgické Kongo, Britská Gambie, Francouzská západní Afrika, Francouzská Guayana, a také spousta vlajek se změnila.

 Pochopil jsem, že koloniální éra skončila, a i když to vyvolalo konflikty a války, je spravedlivé, aby si národy vládly samy. Vlastně jsem k procesu dekolonizace cítil respekt a obdiv.

 V dějinách ovšem není jen pohyb vpřed a pokrok. Je to jako v přísloví z 2. listu Petrova: ‚Pes se vrátil k vlastnímu vývratku‘ a umytá svině se zase válí v bahništi. (2. Petrova 2:22) Opět se obsazují cizí země – Palestina, Ukrajina, vzduchem létají výhrůžky – Panama, Kanada, Grónsko. Dochází na Ježíšova slova, když mluvil o naprosto marné a do totální prázdnoty vedoucí lidské touze získat celý svět.

 Nejdřív se ale zeptal, za koho ho lidé považují. Učedníci se nedávno vrátili z vymítací a uzdravovací cesty po galilejských vesnicích, potom potkali spoustu lidí, když nasytili nejprve pětitisícový zástup, potom čtyřtisícový. Ježíš předpokládal, že přitom s lidmi mluvili, a tak se něco dozvěděli.

 „Považují tě za Jana Křtitele, který vstal z mrtvých! Za proroka Elijáše nebo nějakého proroka.“ To je vysoké mínění! Ježíš to nekomentuje, ale ptá se podruhé, jako kdyby chtěl slyšet jinou odpověď od svým důvěrně blízkých učedníků. Za koho mne považujete vy? Petr odpoví za všechny: „Ty jsi Mesiáš.“ Odpověď dobrá, ale každý si Mesiáše představoval jinak. Všichni ovšem společně čekali, že s ním přijde zcela nový věk!

 Zvláštní, že ani na tuhle správnou odpověď Ježíš nereaguje, a ještě přikazuje, aby o tom nikomu neříkali. Proč? Proč nestál o věhlas? O titul po Bohu nejvyšší? Víme, že křesťané raději Ježíše oslavují a vyvyšují, než aby ho poslouchali. Uctívání může ochromit, odvést pozornost od slov ke kultu, od obsahu k formě. Vykladači říkají, že kdyby se o Ježíšovi rozkřiklo, že je Mesiáš, tak by nemohl nic dělat a nikam se hnout.

 Protože se učedníci nezeptali: „Za koho se považuješ ty?“, musí Ježíš sám odpovědět. A užívá docela jiná slova, než jak o Synu člověka mluví Písmo. Nemluví o vladařské moci, slávě a království, jak je to v knize Daniel. Mluví o utrpení. Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. Učedníkům spadla brada. Takže veškeré jeruzalémské náboženské autority tě označí za podvodníka? Co proti tomu zmohou rybáři z Galileje? Je to jako stavět dům a dopředu vědět, že neprojde kolaudací. Kam nás to vedeš, Ježíši? Kam jsi dal všechny mesiášské předpovědi?

 Je to tak podivné, tragické, že Petr Ježíšovi domlouvá. Nekárá ho za to, že po třech dnech vstane. To jako by přeslechl. Ani si neumíme představit, že by ho za tohle napomínal. Ježíš se otočí, podívá se nejdřív na učedníky, a pak řekne Petrovi: „Jdi za mnou, satane!“ Doslova ho posílá buďto někam symbolicky dozadu nebo mu říká totéž, jako když ho povolal: „Pojď za mnou, následuj mne!“ Satane znamená „můj protivníku na soudu“. Jako kdyby se Petr přidal k těm starším, velekněžím a zákoníkům, kteří Ježíše odsoudí. Přesto pozvání trvá!

 Pak si Ježíš zavolá větší publikum a přetlumočí svůj úděl jako výzvu pro ně: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Zapřít sám sebe, to není soběstředná askeze. Koukejte, bez čeho všeho se obejdu! Ne. Zapřít sám sebe znamená nevyznávat sám sebe, nepřinášet světu sám sebe. Nebudu sám sebe prosazovat.

 Vzít na sebe svůj kříž – to není utrpení samo o sobě. Křesťané někdy hloupě oslavují nesmyslné utrpení. Nést kříž není ukřižování. Je to právě „nesení kříže“. Tzn. obtížná cesta s křížem na zádech. Budete-li mne následovat, čeká na vás jako na mne posměch a nepřátelství.

 Kdo by si chtěl zachránit život (duši), ten ho ztratí. Kdo by ztratil život (duši) kvůli mně a evangeliu, ten ho zachrání. Prý to bylo vojenské přísloví. Kdo uteče z boje, bude se muset otočit k protivníkovi zády, a má menší šanci než ten, kdo dál bojuje čelem. Možná je to vojenské přísloví, ale Ježíšovi určitě nešlo o nějakou agresi. Kdo se příliš soustředí na svůj život, aby ho opečovával a chránil, ten jej ztratí. A kdo svůj život věnuje Ježíšovi a evangeliu, ten ho zachrání. Buďto soustředěnost na sebe nebo přesah, který dává smysl.

 Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale ztratil svou duši (život)? Co by mohl dát, aby svou duši získal zpět?

 Začali jsme tím překreslováním map a loupením cizích zemí … Ježíš pochopitelně nemluví k deseti či dvaceti nejznámějším diktátorům a dobyvatelům. Mluví k nám všem, i ke mně. Tenkrát měli představu, že Mesiáš jim získá, když ne celý svět, tak alespoň pořádný kus světa a ten bude jejich, tam budou snít svůj zbožný sen o vyvoleném národu, o nadřazených lepších lidech. Byl to sen o všem jiném, jen ne o sebezapření. Stejný sen můžeme snít i my ve svém vymazleném bytečku, domečku, obklopeni svou úžasnou rodinkou a milovanými zvířaty a předměty. Každý má nějaké složenky na salár, charitu, na zdravotní klauny, Člověka v tísni, kam pravidelně posílá úlitbu. Suma sumárum – necítíme nějakou palčivost, že by Ježíš napomínal nás. Jsme přece dobří, do kostela si chodíme pro pohlazení na duši. Představujeme si náboženské autority, které Ježíše zavrhly, jako primitivní hlupáky. My takoví nejsme. Tím se z příběhu ovšem vytrácí naléhavost, pohoršení, skandál.

 Kdy mám právo říct, že jsem ztratil svůj život pro Ježíše a pro evangelium? Když nepatří nikomu a ničemu jinému víc.

 Ježíš a evangelium jsou boj. Kdybych to chtěl vzdát a dal se na útěk, abych se zachránil, ukážu nepříteli záda a prohraju oboje. Kdybych se chtěl přidat k mesiášům, kteří po mně nechtějí tahat na zádech jejich kříže, měl bych už na mapě světa vykolíkovaný svůj kousek. Boží království ale není v žádném atlasu. Nemá v katastru jediný záznam. Ani účet v bance. Je tak nějak „zapřené“, „rozpuštěné“, „prokvašené“, zasazené neviditelně v zemi. A přece je opravdovější než všechno ostatní! Je snadné stydět se za Mesiáše, jak ho Ježíš vylíčil. Kdo se nestydí, k tomu se bude hlásit Syn člověka, až se vrátí.

Píseň: S-148 Kdo na kolenou klečí

Příml., MP.: 

Poslání: Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Matouš 23:8-12)

Požehnání: 

Píseň: 290 Pane Bože, budiž chvála