Večeře Páně

Kázání Sexagesimae, 23. 2. 2025, 1 K 11,20-34, Ž., J. H.

Pozdrav: 

Introit: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6:54)

Píseň: 637 Už svítá jasný bílý den (S-356)

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Kozli po levici, ovce po pravici … 

Píseň s kytarou: S-370 Viděl jsem tě, Pane

1. čtení: Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu píti nový kalich v Božím království.“ (Marek 14:25)

Píseň: 366 Chleba a víno (S-482)

Kázání: Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím! Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem. A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na druhého. Kdo má hlad, ať se nají doma, abyste se neshromažďovali k odsouzení. Ostatní věci zařídím, až přijdu. (1. Korintským 11:20-34)

 Co pro vás znamená večeře Páně? Jsou to pro vás vzácné chvíle? Co při večeři Páně prožíváte? Jaká očekávání do ní vkládáte? Rozumíte tomu, co znamená nebo se při ní naopak cítíte nejistě a zmateně?

 Z darů, které nám předal Ježíš a mladá církev, jsme se nejhůře zachovali vůči večeři Páně. Večeři Páně jsme nejvíc ublížili. Překroutili jsme ji tak, že kdyby teď Ježíš přišel mezi nás, nevěřícně by kroutil hlavou a bylo by mu hodně smutno.

 V roce 1726 napsal anglikánský teolog a spisovatel Jonathan Swift slavné „Gulliverovy cesty“. V 1. dílu, v kapitole 4. píše: „Tyto dvě mocnosti jsou zapleteny do velmi ukrutné války, která počala z následujícího důvodu: Uznává se všeobecně, že nejstarší způsob načínati vejce je, že se načínají na širším konci; ale tu se stalo, že děd nynějšího Veličenstva, když byl ještě hochem, načal je podle starého zvyku, a při tom se řízl do prstu. Na to nařídil jeho císařský otec všem svým poddaným pod velkými pokutami, aby načínali svá vejce na užším konci. Tomuto zákonu odpíral lid tak mocně, že vypuklo šest vzpour, jeden císař ztratil život a jiný korunu. Jedenáct tisíc lidí podstoupilo raději smrt, než aby načínali vejce na užším konci. Bylo napsáno mnoho velikých svazků o této otázce. Knihy Širokokončáků byly zapovězeny a celá tato strana zákonem prohlášena za neschopnou zastávat úřady. Obvinili nás z náboženského rozkolnictví, protože v padesáté čtvrté kapitole svaté knihy stojí psáno: ‚Všichni pravověrní načínejtež svoje vejce na patřičném konci.‘“

 Vnějšímu pozorovateli se takhle jeví křesťanská eucharistie a všechny spory kolem ní.

 Nevíme, co přesně Ježíš řekl svým učedníkům, aby dělali ani jak to myslel. Ještě se k tomu vrátíme na závěr. Ale víme, že k lámání chleba a pití z kalicha v korintském sboru patřilo společné jídlo – společné jídlo církve, možná hostina pro chudé, na kterou přispěli bohatí. Chlebem se začínalo, pak se jedlo, na konci se uzavíralo kalichem. Tak to zapsal Pavel a Lukáš. To se ztratilo nejdřív. Stejně jako Lukášův první kalich ještě před chlebem.

 Tomu, kdo to chápal magicky, třeba jako že přijímáním chleba a vína už se z nás stává něco extra, něco duchovnějšího, píše Pavel, aby nezapomněl, že chlebem a vínem máme účast na Kristově utrpení, patříme do jeho těla a nejsme silnější než Pán.

 V evangeliu Janově vydává svědectví o Kristu nejen chléb, ale i voda a krev, tedy křest a Kristův kříž. Je třeba to chápat duchovně a ne magicky. Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. (Jan 6:63a) Jako při mytí nohou učedníkům nezáleží na umytí celého těla, ani při chlebu a vínu nezáleží na „živlech“, ale na smyslu toho všeho. Připomíná to Krista, který trpěl, připomíná to pohoršení, které vyvolal.

Aramejsky ani nejde říct: „Toto je mé tělo, toto je má krev.“ Dá se to vyjádřit jako podobenství: toto - tělo, toto – krev. Žid by nikdy nejedl lidské maso ani nepil krev.

Až později v helénistických křesťanských sborech vymysleli, že pokrm a nápoj obsahuje Boha. Svatý Ignác říká, že je to lék na nesmrtelnost a protijed smrti. Prostřednictvím gnostiků se do křesťanství dostalo pojetí Kristovy večeře jako jídla nabitého božskými silami. Tehdy přestali chápat chléb a víno jako obyčejné. Tak jako se Kristus vtělil, stává se modlitbou i obyčejné jídlo něčím zvláštním. Přestali věřit svým smyslům – i když se chléb a víno zdají skutečnými, jsou tělem a krví Kristovými! Večeře Páně se stala kosmickým dramatem, obsahuje celé dějiny spásy, celé stvoření bylo posvěceno infuzí nesmrtelných sil! Je to opakování Kristovy oběti za naše hříchy. Oltáře rostly jako houby po dešti, přijímal jenom kněz. Později se to změní a naopak přijímají všichni a pořád. Ruce a zuby kněží a věřících drtí tělo skutečného Krista. Stejné tělo, jaké se narodilo v Betlémě. Kněží se stávají nástroji proměňování. Stůl Páně nástrojem kázně a moci.

Zatímco s Ježíšem jedl z jedné mísy i zrádce Jidáš, křesťané už v raných dobách žádají, aby před slavením večeře Páně odešli z kostela nepokřtění a všichni hříšníci. Víme, že Ježíš třeba vykládal význam svých podobenství v užším hloučku učedníků. Církev ovšem neodmítá přítomnost nepoučených při výkladu slova, nýbrž velmi chirurgicky odděluje od stolu Páně ty, které považuje za nehodné. Pravoslavní nevysluhují ostatním křesťanům, katolíci protestantům. Slýcháme, že naše večeře Páně je jen jako, že to není doopravdy, protože ani my nejsme plnohodnotní křesťané. Neumím si představit, že by to řekl Ježíš. Jakoby se Pán někam vytratil … Je to teologie stejné „vznešenosti“, jako když mazáci na vojně zařvali: „Přijímač, vztyk, odchod!“ A my, bažanti, jsme se oběda ani nedotkli.

Konflikt kolem vysluhování večeře Páně s Markem Orko Váchou v Břevnovském klášteře spočívá především v teologickém pojetí večeře Páně. Nepomůže ubrus ještě bělejší, vyplivnout žvýkačku a vytáhnout ruce z kapes. Také mi jednou řekl kolega, že nesmím v kostele číst z evangelia, jako Daniel Herman, protože mě chybí jáhenské svěcení. Pomůže vrátit se cestou zpátky až k místu, kde jsme opustili Ježíše a začali se cítit jako Korintští. Že jsme silnější než Kristus. Že jsme my ti extra. Jak že jim to Pavel napsal?

U Kristova stolu berte ohledy jedni na druhé. Nejste tu proto, abyste se nacpali nebo opili. Nejde o to, co kdo donesl, že jeden má hodně a druhý nic.

Pavel mluví o Pánově těle, které se za nás vydává a nové smlouvě zpečetěné v jeho v krvi. Dvojici ke krvi představuje spíše maso, ale Pavel mluví o těle. Aby nám připomněl náš podíl v lidu, kterému je Kristus hlavou a my jsme jeho tělem. Večeře Páně se neslaví soukromě, ale společně. Nejde o žádné Ježíšovo maso, jde o to, aby se i Kristův lid dokázal z lásky obětovat, jako on. A nejde o krev – jde o smlouvu, která se prolitou krví uzavírá. Smlouva je důležitější, než krev či víno. Smlouva, že k sobě patříme a nic nás neodloučí od Boží lásky.

Mezi tělem a smlouvou je společná hostina, která také zavazuje k vzájemnosti, milosrdenství a soucitu. Škoda, že vždycky tak spěcháme domů vařit těm našim taťkům. Škoda, že jsme tenhle způsob opustili. Společné jídlo věřících neznamená, že k nim farář chodí na obědy.

Budeme to dělat, dokud nepřijde. Je to dočasné, je to provizorium! Sám Pán spěchal – zažil to s námi jenom jednou, příště bude pít až z nového kalicha v Božím království. I naše slavení večeře Páně proto znamená cosi nehotového, nedokonalého – dokud nepřijde. Nesluší tomu tisíce stránek popsaných inkoustem ani poháry ze zlata. Spíše papírový kelímek na jedno použití. 

Nehodně jí chléb a pije z kalicha ten, kdo se při hostině agapé, hostině lásky, moc nacpal a potřebuje si hrdlo pořádně prolít vínem, aby dobře polkl. Ať příště radši zůstane doma. Vždyť při lámání chleba a podávání kalicha jde o setkání s Pánem, ne o kručení v břiše.

A jak je s námi? Jak je přítomen? Asi stejně, jako když při vyslání učedníků do celého světa řekl: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Matouš 28:20) Kdo má uši k slyšení, slyš!

Píseň: 381 Spolu lámejme chléb (S-305)

Příml., MP.: 

Poslání: Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (Jan 11:25)

Požehnání: 

Píseň: 401 Za ty, kdo hladem trpí a bídou (S-387)