Vánoce - svátky zapomnění?

Kázání Jindřichův Hradec 4.1.2026 Jaroslav Hojný

VÁNOCE – SVÁTKY ZAPOMNĚNÍ? (aneb meditace u jeslí)

Text: Lk 2, 16–20 (2, 1–20)
Sestry a bratři,
i když podle běžného kalendáře jsou vánoční svátky za námi, v čase, který formuje víra,
jsme stále ještě v nich. Vánoce má církev od 25. prosince až do 6. ledna. Silvestr a Nový rok – to
jsou jen čárky na ciferníku, ale smysl času a běh života udávají skutky Boží. Tak vám chci
nabídnout možnost znovu zajít k jeslím – možná naposledy o těchto Vánocích a poprvé v novém
roce. Ty vánoční jesle totiž pro nás mohou a mají hodně znamenat i celý nový rok. Vlastně, pokud
by neznamenaly, k čemu by nám pak byly? Jenom jako dekorace svátků? To by bylo hodně málo.
Ale ano, je možné slavit Vánoce, a nic z nich nemít – tedy, nic skutečně podstatného. Zpívají o tom
i některé písně, které mám rád. Třeba „zástupy lidí půjdou přát, proč za rok jenom jedenkrát?“, nebo
„rozdáme si dárky, svíčky zhasnou – a co bude dál? Jidáš běží první, aby nový život přivítal“ –
takhle je to v písni Jidáš od Jana Nedvěda. A píseň Svátky zapomnění od Jana Buriana jde ještě dál
a hlouběji: „Zas budou Vánoce, ty svátky vkladních knížek, dav najde Ježíška, a hned ho sejme z
kříže, bude z něj manekýn tak do výkladních skříní, nade vším zakrouží solventní cherubíni.“ Je
možné slavit Vánoce, a přitom se s tím nejpodstatnějším v nich minout. Ale to, že tu spolu jsme,
znamená snad taky, že tohle bychom neradi. Že chceme zaslechnout a přijmout z Vánoc to
podstatné a nosné, víc než chvilkovou hezkou sváteční atmosféru a folklór.
Víte co, pojďme si udělat takovou malou inventuru: co vlastně z toho, co nám bylo řečeno o
tom dítěti, opravdu vidíme, slyšíme a hlásáme? Zachovali jsme jako Maria všechno ve své mysli,
nebo se z toho velká část vytratila a naše slavení je jen míjení a Vánoce „svátky zapomnění“?
Tak třeba andělé – ty vidíme. Těch jsou Vánoce plné. Betlémy a koledy se bez nich
neobejdou. Obletují děťátko, prozpěvují mu, na šalmaje hrají a tak podobně. A oni v tom vyprávění
také jsou. Ale počkejte, kde v něm jsou? V Betlémě, u děťátka? Kdepak. Jenom někde za ním, na
kopečku, u pastýřů, jako nápověda, jako ukazatel, aby si toho obyčejného narození vůbec všimli,
protože na něm na pohled nic zvláštního není. Ta všednost, obyčejnost, kterou lze přehlédnout a ve
které sami od sebe Boha vidět neumíme, ta se nám nějak vytratila.
Zůstaňme tedy u pastýřů. Ti se nám z Vánoc nevytratili. Jeden nese beránka ze stáda svého,
druhý jablíčka pro červená líčka, další něco na kašičku a na zahřátí ručiček. Téhle lidské
dobromyslnosti a solidarity obyčejných lidí jsou koledy, které zpíváme, plné. Radost poslouchat.
Jenomže ouha, ono o ní v evangeliu zase není ani slovo. Do Betléma pastýři jdou, to ano, ale jen
aby se podívali, přesvědčili, co se tam stalo. Ruce mají prázdné. To nám uniklo.
Nic se ale neděje, i s prázdnýma rukama může dát člověk průchod dobrému srdci. I tak
můžeme děťátku posloužit: Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati. Jo, jenomže jak? Ona tu ta kolíbka
právě chybí. A zkuste kolíbat jesličkami, to byste z toho nemluvněte brzy vytřásli duši. Zapomněli
jsme, že jsme ve chlívě. V chudobě někdy není ani k té idylické něžnosti příležitost.
Tak dobře, někdy holt něco nejde, není to možné, ale hlavně, že je dobrá vůle. Na tu o
Vánocích sázíme. Lidem dobré vůle pokoj přejeme a zvěstujeme. Samo sebou se mezi ně také
počítáme. Jo, ale jak se nám do ní vejde, že se pro ženu, která už už rodí, nenajde místo pod
střechou? (Nemluvě o vraždění neviňátek, které do vánočního příběhu zařadil evangelista Matouš.)
Pokud i tohle zachováme ve své mysli, tak se nám ta dobrá vůle pěkně zkomplikuje.
To už nám pak pro radost zbude jenom pokoj a klid – taková ta „tichá noc, svatá noc”. Ani
to není v uspěchaném světě málo. Svátky pokoje a klidu, tak to říkáme. Počkat – ale copak
prožíváme nějaký zvláštní pokoj a klid, když se koncem roku snažíme dohnat, co jsme nestihli,
když běháme po úřadech (nebo online vyplňujeme podivné a často nefunkční formuláře), tvrdneme
ve stále častějších dopravních zácpách nebo nestíháme vybrat dárky a tlačíme se v nákupních
centrech nebo na vánočních trzích? To nás spíš nervy berou, ne? Tím ale ten příběh začíná, to je
situace, ve které se odehrává – majetkový soupis, ještě ke všemu okupačního císaře, kvůli kterémuse lidé trmácejí sem a tam a všude je taková tlačenice, že se zapomíná i na základní slušnost a jedni
druhým přibouchnou dveře před nosem. To jsme asi také nechali padnout pod stůl.
Suma sumárum tahle bilance evangelistovo „ale” jenom potvrzuje. Třebaže teď skoro o
ničem jiném než o Kristově narození neslyšíme, nemluvíme a máme ho pořád před očima, moc
jsme z něho ve skutečnosti ve své mysli nezachovali. Ty naše Vánoce, to bývají spíš svátky
zapomnění. A ta radost taky.
Jo, ale jak se radovat, když člověk nezapomene? ozve se v nás hned. Jak se radovat, když si
v mysli podržíte všechny ty starosti a spěch, někoho, kdo má právě moc a tak si myslí, že je snad
Pán Bůh a hýbe s lidmi jako s figurkami, když máte před očima tu tlačenici, která bere lidem jejich
lidskost, takže jsou ke druhým lhostejní, když nezapomenete na ten chlív, na dítě, které nemá ani
postel, a na svoje prázdné ruce? To jde těžko.
A evangelista nám odpovídá: máte pravdu. Však také ta, která to všechno v mysli
zachovávala, musela o tom hodně přemýšlet a uvažovat. I naše Vánoce by asi byly míň rozjuchané
a víc zamyšlené. Je to těžké, ale není to nemožné. Jen to chce nechat si od těch andělů trochu
napovědět, abychom v té všednosti zahlédli Boha.
Jestli se uprostřed tohohle všeho rodí, pak je v tom všem také s námi; pak ani svět s tímhle
vším není bohapustý a pak se ani o věrnost a solidaritu nemusíme bát. Nestojí jen na nás, Bůh se
pro ně rozhodl. Bůh je s námi – nejen když se nám daří z ubíjející všednosti uniknout, je s námi, i
když nás semele, i v tom chlívě; je s námi, nejen když máme dobrou vůli, ale i když je to s tou naší
dobrou vůlí všelijaké, je s námi a pro nás, i když máme prázdné ruce. Ne my jeho, ale on nás
obdarovává.
Možná, že nejlepší je jít k jeslím jako ti pastýři – s prázdnýma rukama a otevřeným srdcem
plným údivu. Bůh je totiž jiný a přichází jinak, než máme tendenci si představovat. A teprve když
zapomeneme na svá přání, na svoji důležitost a sebestřednost, když odložíme svoje představy a
necháme se jím obdarovat a naplnit – jeho láskou, jeho blízkostí, jeho vnější chudobou, jeho
naprostou a šokující vydaností –, když si jím necháme přeházet svoje hodnoty a osvobodit se od
svých strachů, nastanou pro nás opravdové Vánoce a naplní nás vděčnost a radost podobná té
pastýřské. Vděčnost a radost, která přetrvá i do všedních dnů a odolá náporům zklamání a
beznaděje. A možná pak lépe uvidíme i někoho, s kým se podělit. A to vám přeji.
Pane Bože, radujeme se z narození Spasitele, radujeme se z Boha, jehož znamením jsou plenky, z
Boha, který chce být s námi, a tak s námi sdílí i tu tlačenici, na kterou bezbranní doplácejí, i ten
chlív. Nad takovou láskou žasneme. Dává nám naději, že ani ve své bezmoci a slabosti nejsme sami.
Díky ní můžeme vidět život a svět v novém světle. Děkujeme. AMEN.