Už nejsem Boží nepřítel

Kázání Reminiscere, 1. 3. 2026, J. H., Ř 5,6-11

Pozdrav: 

Introit: Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Ať nade mnou moji nepřátelé nejásají. Bože, vykup Izraele ze všeho soužení! (Žalmy 25:6.2b.22)

Píseň: 602,1-2.5-6.8-10 Pamatuj, člověče

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Velikonoce jsou vyprávění o životě a o smrti. Dříve lidem byla smrt blíž. V našem příběhu je blízko přistižené ženě. Co jí může zachránit? Že někdo na poslední chvíli vymyslí nějakou fintu – ať první hodí kamenem ten a ten. Nebo že se někdo nechá ukamenovat místo ní ...

Píseň s kytarou: S-276 Před tvou tváří, Pane

1. čtení: Král izraelský i Jóšafat, král judský, seděli každý na svém trůnu, slavnostně oblečeni, na humně u vchodu do samařské brány a všichni proroci před nimi prorokovali. Sidkijáš, syn Kenaanův, si udělal železné rohy a říkal: „Toto praví Hospodin: ‚Jimi budeš trkat Arama, dokud neskoná.‘“ Tak prorokovali všichni proroci: „Vytáhni proti Rámotu v Gileádu. Budeš mít úspěch. Hospodin jej vydá králi do rukou!“ Posel, který šel zavolat Míkajáše, mu domlouval: „Hle, slova proroků jedněmi ústy ohlašují králi dobré věci. Ať je tvá řeč jako řeč každého z nich; mluv o dobrých věcech.“ Míkajáš odpověděl: „Jakože živ je Hospodin, budu mluvit to, co mi řekne Hospodin.“ Když přišel ke králi, král mu řekl: „Míkajáši, máme jít do války proti Rámotu v Gileádu, nebo máme od toho upustit?“ On mu odpověděl: „Vytáhni, budeš mít úspěch. Hospodin jej vydá králi do rukou.“ Král ho okřikl: „Kolikrát tě mám zapřísahat, abys mi v Hospodinově jménu nemluvil nic než pravdu?“ Míkajáš odpověděl: „Viděl jsem všechen izraelský lid rozptýlený po horách jako ovce, které nemají pastýře. Hospodin řekl: ‚Zůstali bez pánů, ať se každý v pokoji vrátí domů.‘“ Izraelský král řekl Jóšafatovi: „Neřekl jsem ti, že mi nebude prorokovat nic dobrého, nýbrž jen zlo?“ Ale Míkajáš pokračoval: „Tak tedy slyš slovo Hospodinovo. Viděl jsem Hospodina, sedícího na trůně. Všechen nebeský zástup stál před ním zprava i zleva. Hospodin řekl: ‚Kdo zláká Achaba, aby vytáhl a padl u Rámotu v Gileádu?‘ Ten říkal to a druhý ono. Tu vystoupil jakýsi duch, postavil se před Hospodinem a řekl: ‚Já ho zlákám.‘ Hospodin mu pravil: ‚Čím?‘ On odvětil: ‚Vyjdu a stanu se zrádným duchem v ústech všech jeho proroků.‘ Hospodin řekl: ‚Ty ho zlákáš, ty to dokážeš. Jdi a učiň to!‘ A nyní, hle, Hospodin dal zrádného ducha do úst všech těchto tvých proroků. Hospodin ti ohlásil zlé věci.“ Sidkijáš, syn Kenaanův, přistoupil, uhodil Míkajáše do tváře a řekl: „Kudy přešel Hospodinův duch ode mne, aby mluvil skrze tebe?“ Míkajáš řekl: „To uvidíš v onen den, až vejdeš do nejzazšího pokojíku, aby ses ukryl.“ (1. Královská 22:10-25)

Píseň: 141 Ne, Bože, nám, o to my neprosíme (Ž 115)

Kázání: Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil. (Římanům 5:6-11)

 Jak na vás tohle apoštolovo poselství působí? Jen si to srovnejte hlavě. Říká nám, že kdysi dávno se něco stalo. Dříve, než jsme se narodili. V čase, o kterém my vůbec nerozhodujeme. V čase, který určil Bůh. Přesně tehdy zemřel Kristus!

 Co s tím mám společného? Já jsem ho nezabil! Dokonce jsem ani nebyl na světě, když se to stalo. Ani moje máma ani můj táta, moje žena, moje děti, nikdo z těch, se kterými jsem zkřížil cestu, kterým jsem mohl ublížit nebo naopak prokázat dobro.

 Tehdy zemřel Kristus za bezbožné. Zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšní. Apoštol chce, nejen abychom přijali velikonoční událost jako součást našeho vlastního příběhu, jako něco, co se nás týká. Také chce, abychom přijali roli, kterou v tom příběhu máme, a kterou on definuje tak, že my jsme ti záporáci. Boží hněv se obrací proti nám!

 Ovšem … to není celé. Zároveň se stalo ještě něco. Kristus umřel za bezbožné. „Za“! Tedy „na místě“, „místo“ bezbožných. Místo nás. Tím se situace bezbožných změnila. Jsou zachráněni. A Pavel chce, abychom za to byli vděční. Máme si toho vážit. Kdybychom tenkrát byli dobří, je to málo pravděpodobné, ale přece jen by se možná někdo obětoval, aby nás zachránil. Ale my jsme nebyli spravedliví. Tím spíše si máme vážit toho, že za nás zemřel Kristus.

 Další obtížný úkol: uvěř, že Kristus umřel místo tebe. Měl jsem umřít já … Ale on mě zastoupil. Za který zločin zasluhuji trest smrti? Vím o sobě, že jsem hříšník, větší než vy, dvakrát rozvedený, zpackané vztahy, jsem pyšný, trudnomyslný, neumím vychovávat děti, komunikovat, za bezesných nocí myslím na kolize s různými lidmi, které jsem potkal a neproběhlo to úplně optimálně. Jsem také líný. V našem právním prostředí je na mne ovšem pohlíženo jako na bezúhonného – můj trestní rejstřík je stále čistý. Znamená to, že před Bohem, v Božím království – že tam jsem vinen a odsouzen k smrti?

 Není snadné někoho přesvědčit, aby do tohoto myšlenkového světa, do tohoto království jiných pravidel vstoupil, aby takhle věřil. Je snazší prezentovat lidem církev jako docela prima partičku fajn lidí, kde se cítíte příjemně, kamarádsky, nemusíte se bát nechat v kabátě na věšáku mobil a peněženku. Ale přesvědčit někoho, že nezbytně potřebuje, aby místo něho na popraviště odkráčel Ježíš? Proč? Není snazší kázat humanismus, charitu, pohodičku, společenskou angažovanost, starobylou moudrost, alternativní kulturu, sociální záchrannou sít?

 Nic z toho ale nad vchodem do kostela napsaného nemáme. Naši předkové tam nechali vzkaz: „My kážeme ukřižovaného Krista“. Bez Ukřižovaného nejsou Velikonoce, není křesťanství.

 Odkud se vzal tenhle pohled na člověka? Že bez Krista jsem Božím nepřítelem?

 Bible tuhle zásadní věc popisuje vlastním jazykem. Jazykem mýtu, který se nikdy nestal, ale přitom vždycky stoprocentně platí. Příběhem o Adamovi a Evě, o hadovi, o Kainovi a Ábelovi, o potopě a babylónské věži – to jsou vyprávění, která nás přesně vystihují.

 Už strašně dávno prožil člověk odcizení. Ztrátu ráje. Byli jsme vyhnáni se samozřejmého řádu přírody. Jsme už navždy jiní. Uvědomili jsme si, že nám nestačí jenom jíst a pít, dělat příjemné věci a vyvarovat se bolesti. Abychom přežili, potřebujeme morálku. Pravidla. I když je hned v zápětí porušíme. Protože ten největší dravec, ten největší nepřítel není medvěd ani lev ani rakovina. Je to člověk. A jeho úskočné myšlenky. Máme v sobě výbavu lhát, zradit, ublížit. Touhu po bohorovnosti. Pohybujeme se mezi zlem a dobrem jako sloni v porcelánu. Náš svět má na hodinách stále za 5 minut potopa. Nebo chcete-li, za 5 minut požár světa, jaderná válka, ekologická katastrofa. Naše činy jsou zoufalé, zbytečné, vedoucí do marnosti, do prázdnoty.

 Na západních hranicích zahynulo za socialismu 300 lidí – naprostá absurdita, pohraničníci naprosto zbytečně zničili jejich životy. Dnes jedete přes hranice a říkáte si, proč? Stejně je to s útočnými válkami – nikdy nikdo nic nezíská; sláva a hrdinství jsou maskovací zástěrky pohanské touhy mávat ostatním z vrcholku vlastní babylónské věže. „Životy statečných hrdinů mohou být ztraceny, to se stává. Útočíme na vás preventivně, protože nás na druhé straně zeměkoule bezprostředně ohrožujete. Zničíme vám jaderné zbraně. Sice jsme už jednou slavnostně ohlásili, že byly navždy zničeny, ale teď se to zas hodí.“ Svět se veze na vlně nihilismu. Chce za každou cenu rozbít to, co je, aniž by věděl, co přijde potom.

 Vyjádřím to ještě jinak, bez politiky. My si to zvíře v nás samých neuvědomujeme. Pohřbíval jsem asi 170 lidí. Podle pozůstalých šlo o samé milující, laskavé dobráky. Viděno optikou pohřbů – náš svět rodeo lásky! A přece si pořád kontroluju batoh v metru, zamykám dům, pevněji chytnu dítě, když jdeme kolem nádraží.

 Židovská a křesťanská víra chápe člověka jako veliké riziko. Bez Boží pomoci, bez Krista, bez pravidel pro spravedlnost a lásku to s ním špatně dopadne.

 Pokud ale člověk Boží pomoc přijme … Apoštol píše: Kristus zemřel za nás. Byli jsme ospravedlněni prolitím jeho krve. Tzn. jestliže jsme Ježíšovu smrt přijali jako Boží spásu, že zemřel na našem místě, místo nás, pak už na nás Bůh nepohlíží jako na své nepřátele. A dodává: jestliže nás smrt Božího Syna smířila s Bohem, tím spíš nás zachrání jeho život. To je důvod k radosti. Copak není Kristův vzkříšený život ještě mocnější než jeho smrt? Jak píše Pavel: chlubíme se Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.

 Tohle kázání se mi psalo moc těžko. Jak jsem říkal, je populárnější kázat humanismus, charitu, pohodičku. Ale nad vchodem máme od předků napsáno „My kážeme ukřižovaného Krista“. V pondělí jsme se dokonce na pastorálce pohádali, jestli mají být kázání pořád jen pozitivní, konejšivá nebo jestli do nás má někdy Boží slovo zašťourat jako ostrá lžička do rány plné hnisu. Myslím, že by měla být nějaká rovnováha. Nevím, jak kážou rabíni, imámové, popové, kněží a faráři světovým lídrům a prezidentům, kteří se chovají k druhým lidem jako Kain k Ábelovi. Podezírám je, že to bude stejné, jako když kázal Sidkijáš Achabovi. Míkajáš vždycky skončí v gulagu .

 U apoštola tahle rovnováha je. Tak bychom se jí měli držet i my. Bez Boha, bez Krista, bez převzácné oběti Božího Syna zasloužíte Boží hněv. My to ani nevíme, stačí, že se škvaříme ve svém vlastním hněvu. U večeře Páně vyznáváme: i já nesu svůj podíl viny na bídě světa. Až když, človíčku, pochopíš, že ty jsi ten koukol mezi pšenicí, a místo tebe se nechal ze země živých vytrhnout Boží Syn, a teprve když za to poděkuješ, pak můžeš slyšet slova pohlazení. Díky Kristu se můžeš i pochlubit svým Bohem. Protože vás vzájemně smířil.

 A teď běž a služ tomuto smíření po celý zbytek svého života.

Píseň: 608 Proč se svět marností, bohatstvím honosí

Příml., MP.: 

Poslání: Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. (1. Korintským 1:18)

Požehnání: 

Píseň: 524 Mocný kříž tvůj, Jezu milý