Učitel Ježíš

Kázání 11. po Trojici, L 11,1-4, J. H., 31. 8. 2025

Pozdrav: 

Introit: Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe. (Žalmy 25:5)

Píseň: 33 K tobě duši pozdvihuji (Ž 25)

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: 

Píseň s kytarou: S-151 Kdyby chtěli učit tátové

1. čtení: Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. (1. Korintským 13:9-11)

Píseň: 423 Svou sílu nám dáváš

Kázání: Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb nám dávej každého dne. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. (Lukáš 11:1-4)

 Dnes končí prázdniny, zítra začíná škola. Znovu to rychle uteklo. Zase se někdo těší a někdo netěší. Ostatně … jako každý rok. Proto jsem vybral jako základ kázání prosbu učedníků, ve které je řeč o učení se. Aby je Ježíš naučil modlit se.

 Samozřejmě, že Ježíš byl vnímán jako učitel. Oslovují ho tak přátelé i nepřátelé. Pořád učil. Učení a víra k sobě neodmyslitelně patří. Hebrejská Písma žádají Hospodina, aby vyučoval svým cestám – to jsme slyšeli v introitu. Řecká Písma zase například varují před falešnými učiteli – v novozákonních dobách jich běhalo po světě spousta. Vydatné, systematické náboženské vzdělávání bylo naprostou samozřejmostí.

 Nevím, jak to vnímáte vy, ale myslíte si, že v naší době, v naší církvi, v našem sboru je velký nebo malý zájem o křesťanské vyučování? Máme zájem o turistiku, o kulturu, o zážitky. Samozřejmě existuje vzdělávání výpomocných kazatelů, ale těch je u nás hrstečka. Dva. Presbyterní konference se konají jednou za rok, na biblické hodiny skoro nikdo nechodí. Systematické vyučování v naší církvi končí konfirmací ve 14 letech. K té přistupuje zase jen menšina pokřtěných. Navíc konfirmace probíhá v přechodu z dětství do puberty, ve věku vzdoru. Prodáváme-li knížky, o dobré křesťanské učebnice není velký zájem. Nejvíc se prodávají sbírky modliteb, Příběhy pro potěchu duše, sbírky krátkých úvah k příležitostným pobožnostem, když to na nás vyjde na staršovstvu. Nedělní bohoslužba je úplně jiný žánr – není to vyučování, je to apel, příhovor, vybídnutí – třeba, abychom se zrovna víc a raději nechali vyučovat. Ale vyučování to není.

 Nedostatek vyučování má samozřejmě velký vliv. Když na někoho v dospělosti přijde krize víry, rozpadá se mu vlastně jeho dětská víra, opřená o rodiče nebo o zamilované náboženské vzplanutí z doby mladosti. Za poslední roky se toho ve výkladu základních křesťanských pravd a dogmat událo strašně moc – přistupujeme k Bibli jinak než předchozí generace. Náboženskou nevzdělanost křesťanstva pak pociťujeme v kulturních konfliktech, když řešíme aktuální etické otázky a především ve válkách. Tam se zdá, jako by se vojáků křesťanství nedotklo vůbec. Třeba na Blízkém východě je fundamentalismus vraždícího Hamásu v podstatě stejný jako fundamentalismus konzervativních loupících osadníků na Západním břehu nebo politiků ohánějících se mýtem tzv. velkého Izraele. To všechno vede k tomu, že nejsme schopni o tématech víry diskutovat, dokážeme pouze vyvrhnout své „pravdičky“ na toho druhého.

 Četl jsem v posledním čísle časopisu Dingir, který se zabývá náboženskou scénou u nás i ve světě zajímavý článek o zázraku samovolně se zapalujícího svatého ohně v jeruzalémském chrámu Božího hrobu. Od čtvrtého století se na Bílou sobotu v kapli uprostřed chrámu, když do ní vstoupí patriarcha nebo arcibiskup, sám od sebe zapálí svatý oheň, který je pak rozdáván věřícím. Po mnoha pokusech o rozumný rozhovor na tohle téma v roce 2018 patriarcha Isidor před novináři i na kameru prohlásil, že oheň v kapli zapaluje on sám, a to obyčejným zapalovačem. Řekl, že je to praxe, která se traduje z generace na generaci. Samozřejmě se o tom ví už strašně dlouho; v roce 1009 nechal dokonce kalif al-Hakím Chrám Božího hrobu kvůli podvodům se zázrakem zbořit.

 Nejzajímavější na tom je, že oheň je každoročně zapalován v přítomnosti izraelského policisty. Jenže policie k podvodu mlčí. Kdyby se v kapli uprostřed chrámu ukrýval neokolkovaný alkohol nebo se tam skrýval někdo hledaný, jistě by zakročili velmi důrazně. Ale náboženský podvod? Koho to zajímá? Ať si každý věří čemu chce, i kdyby to bylo sebeabsurdnější. Jsme pasé, jak dědečkovy spoďáry, jak se říká v Simpsonových. Jsme out, jsme mimo, jsme pro druhé podivný skanzen.

 Kéž by se to změnilo. Kéž by se vzdělanost křesťanstva pozvedla. I na biblických hodinách jsme v minulosti naráželi na to, že když si řekneme něco nového, skončí to na námitce, že v Bibli se to píše jinak. Pak to ale máme stejně jako kalif Omar s alexandrijskou knihovnou – je-li tam totéž, co v Koránu, pak je nadbytečná. Je-li tam něco jiného, pak je škodlivá. Ať tedy raději shoří.

 Měli bychom začít novou etapu. Znovu vyzkoušet to, co jsme nepovažovali za důležité. Třeba ty biblické hodiny. Byli jsme už kdoví kde, ale tam ještě ne!

 Všimněme si pro začátek Ježíšova vyučování. V našem textu vyučuje třeba modlitbě. Pane, nauč nás modlit se, jako to učí své učedníky i Jan! Zřejmě tenkrát učitelé běžně učili své stoupence modlitbě. Jak to dělal Jan, nevíme. Ale čteme, jak to dělal Ježíš.

 Modlitba u Lukáše je mnohem kratší než u Matouše. U Matouše obsahuje sedm proseb. Zde nejde o číslo plnosti; zdá se tedy, že Lukášova verze by mohla být bližší původní modlitbě.

 Ježíš opravňuje své učedníky oslovovat Boha jako svého Otce. Bůh je blízký. Velmi blízký! A nám by proto mělo být blízké přát si jeho úspěch. Tak, jako bezpochyby vládne na nebi, kam my nevidíme, ať vládne i na zemi, kde to na rozdíl od nebe dobře známe a víme, že tady člověk vládne špatně. Zkusme si domyslet, jak by to měl udělat. Modlitba pouze naznačuje směr. Jeho majestát je nedělitelný s jakýmikoli lidmi – jen jeho jméno je svaté a má se posvětit, tedy být nám svaté v našich srdcích i životech. To jsou první dvě prosby, které pronášíme k Bohu a říkáme při nich „tvé“ a „tvá“.

 Tři další prosby se týkají našich lidských záležitostí. Říká se v nich „náš“, „nám“, „nás“.

 Naši zajištěnost bychom neměli považovat za nic samozřejmého – proto každý den máme prosit o chléb nezbytný k našemu životu. I kdybychom čtyřicet let chodili do stejného zaměstnání a měli smlouvu na dobu neurčitou za skvělé peníze. Je to zázrak, je to milost, když smíme, třeba skromně, žít.

 Boží odpuštění je neodmyslitelně provázáno s naším odpuštěním. Odpusť nám, protože i my odpouštíme. Ale neznamená to, že my jsme ti první, kdo odpustil. Ani, že Bůh musí odpustit, když my odpustíme. Učí nás to hledět na viny, jako na ně hledí Bůh. Že bez odpuštění to nejde. Že je to provázané. Žijeme-li z milosti, z našeho dnešního chleba a víme o tom, nelze neodpouštět.

 S tím souvisí prosba, aby nás Bůh neuváděl do pokušení. Neměli bychom to číst, jako že je to Bůh, kdo nás pokouší, ale jako prosbu s vědomím, že Bůh má pod kontrolou vše, včetně pokušitele. Nejde o pokušení přidat si další knedlík nebo vyplácat maminčinu rtěnku. Jde o ztrátu duše, o spásu. O všechno. Abychom se toho uchránili, nemůžeme žít v zatrpklém hněvu neodpuštění.

 Není ta modlitba příliš krátká? Náš pohanský instinkt nám velí, že čím delší, tím lepší. Umluvit Pána Boha. My, evangelíci ještě přidáváme k té šťavnatější Matoušově verzi dovětek, který chybí v nejstarších rukopisech, ať je to ještě delší.

 Určitě Ježíš nechtěl, abychom se modlili jenom takhle. Je to příklad modlitby, kde nechybí nic podstatného. Sám náš Učitel se modlil zřejmě dlouhé hodiny či celé noci na pustých místech. Tohle vyučování nás má ponouknout k modlitbě. Můžeme se samozřejmě modlit i delší modlitby. I jinými slovy.

 Ta modlitba nám připadá důvěrně známá. Modlili jsme se ji stokrát, tisíckrát. Nedokážeme v ní vidět nic nového. Ale když na biblických hodinách čteme žalmy, tedy modlitby hebrejské Bible, vidíme, že to není jen tak ledajaká modlitba. U mnoha žalmů si říkáme, že takhle bychom se my sami modlit nemohli – za smrt nepřátel, za vítězství jen toho našeho krále, bez zkoumání, jaký je to král. Nemohli bychom se modlit jenom za svůj národ, za svou komunitu a ne za druhé. Nemohli bychom se modlit jenom za svou dokonalost a záchranu. V tom smyslu je Ježíšova modlitba opravdu jiná a odvážná. Učí nás vykročit dopředu. V důvěře a důvěrnosti. Odhlédnout od našeho náboženského soukromničení. Není pět srozumitelných slov víc, než tisíce ve vytržení, jak píše Pavel?

 Zítra začíná škola. Třeba se nám nechce. Znovu budeme brzo vstávat. Říká se, že věci jsou takové, jakými si je uděláme. Starší lidé vzpomínají na školní léta jako na ta nejkrásnější. Škola je dobrodružství. Učitel i téma mohou žáka nadchnout. Ať se budete od zítřka učit na základce nebo na střední nebo kdekoli jinde, učte se rádi a s dychtivostí. Svět se mění strašně rychle, nevypadněme z rozhovoru. Nevypadněme ale také z rozhovoru s Bohem. V iPhonu jeho číslo nemáme; musíme se naučit, jak se s ním spojit.

Píseň: 769 Jeden Pán, jedna víra

Příml., MP.: 385 Otče náš

Poslání: Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, (Efezským 4:15)

Požehnání: 

Píseň: 751 Jen Bohu patří zem