Svět a věky

I. čtení: Ž 14; Iz 2,1-5 II. hl. čtení: 1 J 2,15-17

Z jedné strany svět a z té druhé ten, kdo činí vůli Boží. Začněme tím jedincem. 

Kdo činí vůli Boží, žije v otevřenosti vůči Božím možnostem v nás, vůči Božímu zasahování do lidských dějů…;  postoj člověka činícího Boží vůli je jedinečný…, ojedinělý - a ano, zároveň často i osamělý; každopádně je velmi důležitý a nezřídka hodnotnější, než postoj celé ulice, města, celé země nebo světa.

Kdo činí vůli Boží, ovšem není sám. Je s ním minimálně ten, kdo tu vůli zjevuje a činí ji platnou. A zjevuje nám ji proto, aby nám ji svěřil. Bůh svěřuje lidem svou vůli. Sám se jí přitom nezříká, (abychom si s ní dělali, co umíme), ale jde v ní s námi do toho tam, kde se má uskutečnit (je to Bůh milující a tak jde s námi tam, kde se má projevit jeho láska).

Kdo tedy činí vůli Boží, těší se zvláštní a veliké…, neslýchaně veliké Boží přízni.

A v té přízni, myslím si, se křesťan nemůže stylizovat do role nějakého škarohlída, který přece z bible ví, že nemá milovat svět, protože „svět leží ve zlém“ (jak čteme v kapitole páté). Jan tu nemá na mysli žádný fatalismus, že všechno je předurčeno osudem a člověk nemůže ovlivnit nic ať už udělá cokoli…, (protože svět je přece pod mocí zlého…, že). Ne! 

„Tak Bůh m i l o v a l svět, že dal svého jediného Syna….“ vyznává přece Jan na jiném místě... 

- svět je a zůstává zalit láskou (jakkoli nám očividnost toho uniká). Ostatně, vždyť už na prvních stránkách bible čteme, že je stvořen jako dobrý: „Byl večer a bylo jitro, den první, druhý, třetí… a Bůh viděl, že to je dobré…“ Dobré předchází zlé…, ale ano, můžeš člověče ze vztahu lásky, do kterého jsi byl stvořen, svobodně odejít a myslet si, že ukočíruješ svůj život v labyrintu tohoto světa sám; bez dobrých rad a vůle, kterou ti tvůj Stvořitel svěřil. Náš odvěký protivník se ovšem v našem odklonu od Hospodina dokonale vyzná a mistrně ho proti nám využívá; však také očividnost toho, jak je nám lidem zle (když nás ďábel ovládne svými zbraněmi podvodu, lži a násilí), je velmi zřetelná. 

Nicméně, vraťme se k textu a pozorně ještě čtěme, co je svět a co všechno je ve světě podle apoštolského listu. Máme to tu jednotlivě vyjmenováno. Tak nejprve se tu říká: po čem dychtí člověk („nemilujte všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk…“).

Jan tu má na mysli to, co se stane, když člověk tu Boží vůli ze svého zřetele ztratí, když si vystačí sám se sebou; když si ve svém sobectví najde tisíc a jeden způsob, jak si vystačit bez dobrých rad a pravidel lásky. Může si myslet, že tím bude blažený, snad se tak může i cítit, když se povznese nad kde co a nad kdekoho…, když se jeho vírou stane hledání způsobu, jak si udělat život bezstarostný, bezbolestný,  pohodlný…, a proto i bezohledný a lhostejný!!! 

Janovo psaní to hned doplňuje větou, zmiňující „Co chtějí oči“. - Žádostivost pohledu a smyslů se vždycky nenápadně vkrade k tomu v samolibosti spokojenému člověku. Učí závidět, učí být chamtivý….

A ještě jeden pohled na svět nám Jan přidal. Spočívá v tom, „nač je člověk pyšný“. Nač je člověk pyšný…., co to je? No, určitě to budou naše schopnosti a dovednosti. Na své schopnosti jsme a můžeme být patřičně zdravě pyšní, ne? Umělec na to, jak umí získávat uznání a ohlas; zloděj na to, jak umí vylamovat zámky; boháč na majetek; fotbalista na to, jak umí běhat po trávníku... 

Nábožnému člověku, který si nezamiloval vůli Boží a nečiní ji, je pak vlastní pýcha, jak umí být odmítavý vůči světu, jak vzdoruje všelijakým radovánkám…, když přece zůstává jedním z mála, který ještě ví, že má být na co pyšný.

Takže pozor! Takový člověk by si měl dát říct, že ne to, co se chystá u druhých pranýřovat, ale to, co pokládá za své přednosti, to je podle Jana „svět“. Je to svět v nás, nosíme jej v sobě… 

A pak už ta věta „Kdo miluje svět, v tom není láska Otcova“, vyznívá úplně jinak. V podstatě, v tom světě bez Boha, který si v sobě nosíme, vládne chtivost.

Chtivost moci, chtivost zážitku, chtivost prvenství – otevřená, nebo maskovaná těmi nejušlechtilejšími pohnutkami. A ať už je jakákoli, nepodaří se jí, aby se nasytila… Chtivost se nikdy nenasytí. ALE!!! zároveň k ní patří i to, že jednou skončí. Skončí tak jako všecky ty věci, po kterých člověk dychtil.

Co naopak zůstává a zůstane,  to je Boží láska. 

Otcova láska, jeho dobrá vůle k lidem. Je nám darována. Bůh mně ji daruje, jakkoli o mně ví – mnohem lépe, než kdo jiný, jak bývám žádostivý i něčeho docela jiného – toho, co je prokazatelně ze světa a v něm. Zaplaťpánbůh za to, že z toho dělá věci, které pominou a nebudou.

Milí přátelé,

je tedy stále možné, dát se řídit ještě jinými měřítky, nebo jinými pohnutkami, než chtivostí. Je možné, abychom - jakkoli podléháme pomíjivosti - přece jen usilovali žít dál odpovědně a lidsky. Žít s pokorou lidí kteří už mnohokrát všelijak klopýtli a padli…, a kteří zároveň potřebovali, aby je někdo podpíral, povzbuzoval, pomáhal k dalšímu kroku.

Všecko, co je ze světa pomíjí, ale Boží láska zve, abychom s ní a z ní žili. Na tomto světě a s ní a v ní na věky!