Stoupni si do trhliny v hradbách

Kázání 16. po Trojici, 5. 10. 2025, J. H., V., Neh 4,11-17

Pozdrav: 

Introit: Bože, z nesmírného slitování jsi (s našimi otci) neskoncoval a neopustil jsi je, protože jsi Bůh milostivý a soucitný. (Nehemiáš 9:31)

Píseň: 99,1-5 Nakloň, Pane, ucha svého (Žalm 86)

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Bůh burcuje … větrem. Vítr, jako posel změny. Vítr přerovná staré pořádky.

Píseň s kytarou: S-50 Divné to věci dnes

1. čtení: Dále řekl: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň.“ (Marek 4:26-29)

Píseň: 550 Dnes oslav, celá země, Kristovo vzkříšení

Kázání: Ti, kdo stavěli hradby, nosiči břemen i nakladači, pracovali jednou rukou na díle a v druhé drželi zbraň. Všichni, kdo stavěli, měli meč připásaný na bedrech a tak stavěli, a vedle mne stál trubač. Řekl jsem šlechticům, představenstvu a ostatnímu lidu: „Dílo je veliké a rozsáhlé a my jsme rozděleni po hradbách daleko od sebe. Uslyšíte-li z některého místa zvuk polnice, shromážděte se tam k nám. Náš Bůh bude bojovat za nás.“ A pokračovali jsme v díle; polovina mužů držela kopí od svítání až do soumraku. V té době jsem také řekl lidu: „Každý se svým služebníkem nocujte uprostřed Jeruzaléma; v noci nás budou střežit a ve dne pracovat.“ Nikdo z nás si nesvlékal šat, ani já ani moji bratři ani moji lidé ani strážní, které jsme měli při sobě... (Nehemiáš 4:11-17)

 Podle biblického vyprávění byl Nehemjáš podaný perského krále. Není to tak, že by všichni Židé v exilu sedávali u řek babylónských a tesknili po domově. Z 4 600 odvlečených a jejich rodin mnozí a mnohé v novém domově zakotvili, podnikali, ženili se a vdávaly, dosáhli významného postavení a na návrat vůbec nepomýšleli. Je to stejné jako s naší emigrací v moderní době. Tím vzácnější je, že Nehemjáš po návratu toužil. Doslechl se, že každodenní realita v jeho staré vlasti je ubohá – Jeruzalém je pobořený a zchátralý, bují korupce. Vyřídil si tedy povolení a vypravil se domů. V srdci musel cítit veliký soucit a zájem; byla to odpovědnost za Boží dědictví, co ho vedlo.

 Nešel Jeruzalém v neutěšeném stavu. Odhaduje se, že tam tenkrát žilo asi 500 lidí. To je o 130 méně než v Rodvínově. Kněz Ezdráš se snažil opravit pobořený chrám a plně obnovit bohoslužby. Nehemjáš se pustil do hradeb.

 Ti, kteří měli ze zkázy Judska užitek, mu házeli klacky pod nohy a opravám bránili. Ale Nehemjáš se nevzdal. Ozbrojil zedníky – měli zbraně stále po ruce. V jedné ruce zednickou lžíci, ve druhé meč nebo kopí! Do každé trhliny v hradbách se někdo postavil. Po 52 dnech bylo prý opevnění Jeruzaléma opravené. 140 let trvalo, než přišel tenhle den a Jeruzalém se postavil na nohy! A pak se začal vzmáhat. Vraceli se tam lidé, obchodovali, stavěli, zakládali rodiny. Chrám se rozšiřoval. Nebylo to snadné; jakmile Nehemjáš vytáhl paty, zapomněli na něho a při příštím návratu musel znovu volat k poslušnosti Pána Boha. Ale to nejhorší bylo za nimi.

 Stalo se to symbolem. Tak jako Ježíšova plavba s učedníky na loďce v rozbouřeném moři dala vzniknout podobenství církve jako loďky, Nehemjášova oprava jeruzalémských hradeb je také podobenstvím. Pro každou situaci, kdy je třeba obnovy.

 Minulý týden jsem vám vyprávěl o kazatelské stanici, kde neubývaly staré babičky. Vždycky když nějaká umřela, objevila se záložní. Postavila se do díry v hradbách. Přijížděli kazatelé hosté a divili se: jak to děláte? Babičky vždycky vyhledaly nějakou starou kamarádku z nedělní školy nebo konfirmační přípravy a řekly jí: nechceš chodit do kostela? Je nás málo. A ona začala.

 Dnes je ta kazatelská stanice už opravdu maličká. Žádná nedělka totiž není nevyčerpatelná. A na konfirmační fotku se vejde jen pár spolukonfirmandů, kteří stárnou stejně rychle jako my.

 Na své cestě světem potkáváme leccos. Jsme zaujati lidmi, jsme zaujati jejich projekty. Ptáme se, z jakých pohnutek to dělají? Kde k tomu berou sílu? Volíme si, k čemu se my chceme připojit. Může se nám přihodit, že potkáme také dílo, které nepřisoudíme pouze lidem, ale i Bohu. Že to Bůh v lidech působí něco vznešeného, dobrého. Že to Bůh tady něco začal, a my smíme být při tom. Cítíme, že je to větší, než jsme my sami. Prožíváme v tom smysl a ryzost, opravdovost.

 Evangelium je, jak jsme četli, jako to zrno, které někdo vhodil do země a ono to od té doby kolem nás roste. Někdy s pomocí lidí, jindy lidem navzdory. Stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí. Vnímáme to, když máme oči a srdce do široka otevřené.

 Nehemjáš měl v Persii dobrou práci, dobré postavení. Nemusel se vracet po 140 letech do staré vlasti svých předků. Prý mu jen někdo vyprávěl, jak se tam mají špatně. Musel být přesvědčen, že v Jeruzalémě jde o víc, než jen o cihly a kameny. Že tam také jedná Bůh. Tak se tam vypravil. Začal opravovat a přidali se k němu další. Po pěti generacích si stoupl do trhliny v hradbách. Podařilo se.

 Proč to nešlo dřív? Všichni chodili kolem a dívali se na ruiny. Zvykli si. Možná nebyla vhodná situace. Politická, ekonomická. Oproti nám má Bible mnohem víc času. My bychom chtěli všechno hned. Elijáš plakal: už jsme zbyl jenom já, poslední. Komenský plakal a psal Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. A najednou se objeví nějaký Nehemjáš, přijde mu Boží dílo vzácné; natolik, že urazí 2 000 km, aby ho zkusil obnovit.

 Nemělo by nás to ukolébat, že v roce 2165 kdosi začne toužit navázat tam, kde jsme my neuspěli, kde se nám vítr prohání trhlinami. Spíš by to měl být příklad, inspirace, abychom se my sami ptali, co za to stojí, co je nám vzácné, kde vnímáme my Boží působení? Co je silnější než my, co přesahuje naše osobní zájmy, co nás uchvacuje a my nemůžeme jinak, i když to znamená cestu do neznáma? Není čas, abych já sám řekl, dejte mi zednickou lžíci a meč?

 Ezdrášův chrám a Nehemjášovy hradby nebyly zachráněny na věky věků. Za 500 let je zbořili znovu a důkladněji. Člověk si neukládá poklady na zemi. Musí se dobře rozhodnout v krátkém okénku příležitostí, které se mu tady na světě otevřou. Protože když se nabízíme, jde vlastně o obnovu nás samých. A je to Bůh, kdo léčí naše rány. Je to naše záchrana.

Píseň: 221 Ačkoli podstatou rovný byl Bohu

Příml., MP.: 

Poslání: Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. (Žalmy 103:1-5)

Požehnání: 

Píseň: 427 Cesta tvá dál ať stoupá