Smysl (princip) Vánoc

neděle po Vánocích 
Jindřichův Hradec 28. 12. 2025

Smysl (princip) vánoc

Písně: 117, 492, 478, 497, 464

Introitus: Ž 96, 11-13a

Čtení: Iz 52,7-10 

Text: Jan 1, 1-8 3. Čtení: Fil 4, 4-7

Zpívejte Hospodinu píseň novou. Nebesa se zaradují, rozjásá se země, moře i s tím, co je v něm, se rozburácí, pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm. Tehdy zaplesají i všechny stromy v lese vstříc Hospodinu, že přichází.  Ž 96, 1a.11-13a

********************* 

Milí přátelé, bratři a sestry, 

naši dětskou vánoční hru ve Strmilově jsme zakončovali svědectvím andělů, že je třeba zvěstovat, tj rozhlašovat tu dobrou zprávu, to evangelium o narození Páně. Mám dojem, že to jsme tak trochu dlužni tomuto světu. Někteří z těch andělů se v té hře ptali: „Ale jak ji máme zvěstovat? Aby tomu lidé rozuměli, vždyť z toho chlívku a jesliček… se to nedá poznat.“ A já dodávám, ani z těch kolediček, a světýlek, a dárků, a já nevím z čeho všeho, se to podstatné o principu vánoc poznává jen velmi obtížně. A tu jim tam archanděl Gabriel připomene, že nejlepší způsob jak zvěstovat radostnou zvěst je vyprávět o ní těmi nejrůznějšími způsoby. Vyprávět lidem všechny ty naše vlastní příběhy a zkušenosti s Pánem Bohem. 

Stejným způsobem totiž postupovali i evangelisté. Každý ze čtyř evangelistů se rozhodl začít vyprávět Ježíšův příběh úplně jinak, od jiného okamžiku jeho života. Marka zajímá až dospělý muž, který opouští Nazaret, shání si učedníky, káže a uzdravuje. Matouš vypráví o Ježíši od jeho narození a přidává příběh tří mudrců od východu, kteří jdou za hvězdou. Lukáš začíná ještě dřív. Od jeho tajemného početí. A přidává příběh strastiplné pouti Josefa s těhotnou Marií do Betléma, zavřené hospody, jesličky a slámu a nakonec andělské zvěstování pastýřům. Prostě – naše klasické vánoce. A pak tu máme evangelistu Jana. Toho napadlo, že má-li vyprávět o Ježíši, je třeba začít ještě mnohem dřív. Před stvořením světa. Na samotném počátku všeho. Na tomto počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. A to Slovo se pak stalo tělem, a přebývalo mezi námi. 

Možná vám připadne, že to je tak trochu filosofická výpověď, o kterou dnešní lidé také moc nebudou stát. A přece patří k těm nejkrásnějším, které v Bibli máme. Ano je to výpověď tehdejšího vzdělance určená řecky vzdělaným lidem. Ale zároveň je to výpověď, která vychází ze srdce. A tak doufám, že nebude člověku 20. století úplně vzdálená. 

To Slovo, se „S“, o kterém píše Jan, se řecky řekne „Logos“. A pokusil se jím vyjádřit něco, co se dá vyjádřit jen velmi obtížně. Význam tohoto Logos je víceznačný. Může znamenat vedle už řečeného slova také smysl, nebo řád, či princip. A pokud by evangelista Jan už měl k dispozici náš teologický pojmový aparát, zřejmě bychom přišli o veškerou poetiku. „Na počátku byla druhá božská osoba, ta byla u první božské osoby a měla božskou přirozenost. Sjednotila se s lidskou přirozeností a přebývala mezi námi“. Je to přesné, ale zní to strašně. Přece jen potřebujeme tušit trochu toho tajemství i za tím vším, co jsme si pomocí svých odborných pojmů tak pěkně zaškatulkovali. Poezie toho může vyjádřit víc než teologická přednáška, protože dokáže sdělit i to, co se do slov nevejde. Bůh je nevystižitelný, nepředstavitelný, nejde ho vtěsnat do našich uzoučkých představ ani do jen jednoho příběhu. 

Proto mám rád vánoce, s jejich poetikou, s jejich různobarevností, s množstvím nejrůznějších podnětů, které nějak, někdy i docela vzdáleně ukazují k Pánu Bohu. A domnívám se, že chtějí říct to nejdůležitější. Bůh nezůstává ve své požehnané věčnosti a ve svém nekonečném světle, ale přibližuje se, sestupuje do našich temnost, do našich křehkostí a stává se tělem. (aktuální ilustrace ze Štědrého dne.)

Na tomto místě musím vysvětlit jeden překladatelský oříšek. Četli jsme: Slovo se stalo tělem. Řecké slovo „sarx“ se tu překládá českým „tělo“. Ale doslova to znamená „maso“, ano „flákota masa“. Takže Slovo, nebo také Princip, či Smysl, který byl u Boha, a který byl sám Bůh, se stává masem. Představa flákoty masa, s níž se sjednotilo Boží Slovo, nebo také Princip Božství, je pro mě jen těžko přijatelný. Ale Jan zřejmě schválně chtěl tímhle zvláštním obratem vyjádřit, jak je to božské vtělení divné, záhadné, neuvěřitelné. Není na tom nic očekávatelného, co by se logicky nutně muselo stát. Ano logiku v tom narození Božského dítěte nehledejte. Mnohem předvídatelnější by bylo, kdyby Bůh zůstal ve své nebeské sféře, a odtud shora, moudře svět řídil. Neustále by tahal za provázky a napravoval, co my lidé kazíme. Jenže když se Bůh rozhodl sjednotit s lidstvím, a žít náš život, tak je to vysvětlitelné jedině bláznivou láskou, která dělá neočekávatelné kousky. Bůh, jenž nemůže být vyjádřen ničím, co obsahuje tento svět, se vyjadřuje lidstvím jednoho z nás. Bůh, jenž nemůže trpět a zemřít, bere na sebe v Ježíši Kristu utrpení a smrt. A tak si myslím, že klidně můžeme vzít na milost ty naše betlémy, plné milých zvířátek, a hodných lidiček, kteří nosí k jesličkám tři kůžičky, a trochu mlíčka, a veselé beránky, a svíčičky, a koledičky s punčem na náměstí… A to Janovské sarx = maso, k tomu přidává, že Vánoce jsou o Boží pokoře a sebezřeknutí, a sklonění se Boha k člověku.

Když procházím mezi pacienty v nemocnici, tak se jich poptávám, jak slavívali vánoce. Mnozí jsou těžce skřípnutí svou nemocí. Někdy se jim ani nechce moc povídat. Ale velmi často vzpomínka na vánoce v dětství, na maminky které pekly a připravovaly cukroví a všelijak zdobily domovy a na tatínky, kteří štípali dřevo, aby bylo čím doma udělat teplo, taková vzpomínka dovede proměnit i pocit zoufalé beznaděje v něco hřejivého a přijímajícího. 

Proto každoročně o vánocích takřka do omrzení opakujeme. Nebojte se, radujte se, Bůh se sklonil k nám. A vyprávíme si příběhy o dramatu Josefa a Marie, kteří putují do Betléma, a tam jen narážejí na zavřené dveře. Porod se blíží a tak nezbývá než jesličky a stáj. Ale co je to proti dramatu Božího rozhodnutí? Zřeknout se sebe sama, zmařit se a přijmout přirozenost služebníka. Starodávný hymnus z Listu Filipským to vyjádří také krásně poeticky: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Fil 2,6-8) Ajhle. Slovo, které bylo u Boha a bylo Bůh, se stalo masem. Může to snad někdo pochopit? Kdosi pověděl, že je to něco takového, jako kdyby nějaký člověk silně zatoužil stát se červíčkem. Proč by to měl dělat? Koho by něco takového napadlo? A proč by to mělo dělat Slovo? Proč by to měl dělat všemohoucí Bůh?

Bratři a sestry, je v tom veliké tajemství. A možná jen tušíme tu obrovskou Boží lásku, která se k nám sklonila v Ježíši Kristu. I proto si o Vánocích připomínáme také tu velikonoční událost, když slavíme VP. Mimořádným způsobem přijímáme tělo a krev Páně pod způsobou chleba a vína. Těžko přitom chápeme, a jen vírou dovedeme přijmout ten Princip, (Smysl, Slovo) Vánoc. Bůh se sklonil k nám! 

Představuji si, že Bůh útočí. Chce mě vzít ztečí, chce dobýt mé srdce a vzít si ze mě všechno. A aby toho dosáhl, zrealizuje ten nejšílenější nápad, který mu přijde na mysl. Stane se malým dítětem. Věčné Slovo se stává nemluvnětem - v naději, že mi to konečně dojde, jak moc mě miluje, jak moc o mě stojí. Kéž by tenhle bláznivý podnik nebyl, v jednom každém z nás, zbytečný. 

Všemohoucí, věčný Bože, radostně oslavujeme narození našeho Pána a Spasitele a prosíme tě: dej, ať se i my učíme přinášet zvěst o tvém vtělení i do toho našeho světa. Amen.

Poslání: 

Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko. 

O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Fil 4, 4-7

Požehnání:

Hospodin pro nás učinil velké věci. 

Ať jeho láska ve vás zůstává a dává vám odvahu činit veliké věci pro všechny vaše bližní.

Požehnej vám všemohoucí Bůh Otec, i Syn, i Duch svatý. Amen.

Vánoční pozdrave seniorky LMM

Milí přátelé,

čím dýl jsem farářkou a kaplankou, tím víc poznávám a uchvacuje mě jedno zjištění, že věci naskrze lidské jsou zároveň hluboce duchovní. Že v našem lidství není nic, co by zároveň nebylo i duchovní. Že lidské neznamená méně duchovní, naopak, a že Bůh se našeho lidství neštítí, ale vstupuje do něj. Naše křehké lidství, se vším všudy, s bolestí, s radostí, s utrpením, se slastí, Bůh bere vážně. A bere stejně tak vážně, co s naším lidstvím je spojeno...touha, naděje, hledání smyslu, láska... A neznám lepší příběh, který bere vážně a odhaluje, jak křehkost lidství, tak Boží lásku, než příběh právě vánoční. 

Moc nám všem přeju, aby se narodila Boží láska, kde chybí, aby se narodila nám, i do našeho lidství a našeho příběhu.

srdečně všechny zdravím a myslím na Vás v modlitbách L. Míchalová Mikšíková