Skácet modlu

Kázání Jubilate, 11. 5. 2025, Ž., J. H., 1 S 5

Pozdrav: Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. (Izaiáš 57:19b)

Introit: My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Filipenským 3:20)

Píseň: 634 Hned z rána vzdej díky

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: 

Píseň s kytarou: Zacheus

1. čtení: Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ (Jan 18:36)

Píseň: 393 Od věků Bůh, od věků Král

Kázání: Pelištejci vzali Boží schránu a zanesli ji z Eben-ezeru do Ašdódu. Pelištejci tedy Boží schránu vzali, přenesli ji do domu Dágonova a vystavili ji vedle Dágona. Když Ašdóďané nazítří časně vstali, hle, Dágon ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou. I vzali Dágona a dali ho zpět na jeho místo. Nazítří za časného jitra vstali, a hle, Dágon zase ležel tváří k zemi před Hospodinovou schránou; Dágonova hlava a obě jeho ruce ležely uraženy na prahu. Z Dágona zůstal jen trup. Proto až dodnes nešlapou v Ašdódu Dágonovi kněží a nikdo, kdo vstupuje do Dágonova domu, na Dágonův práh. Hospodinova ruka těžce dolehla na Ašdóďany a způsobila mezi nimi spoušť. Ranila je nádory, Ašdód i jeho území. Když ašdódští muži viděli, jak se věci mají, rozhodli: „Schrána Boha Izraele nemůže u nás zůstat. Jeho ruka tvrdě dopadla na nás i na našeho boha Dágona.“ Obeslali všechna pelištejská knížata, shromáždili je k sobě a tázali se: „Co uděláme se schránou Boha Izraele?“ Oni odvětili: „Nechť je schrána Boha Izraele dopravena do Gatu.“ I dopravili tam schránu Boha Izraele. Avšak sotva ji tam dopravili, způsobila Hospodinova ruka ve městě nesmírnou hrůzu a ranila muže města, malé i velké; vyrazily se jim nádory. Proto odeslali Boží schránu do Ekrónu. Sotva však přišla Boží schrána do Ekrónu, dali se Ekróňané do úpěnlivého křiku: „Dopravili k nám schránu Boha Izraele, aby umořili nás i náš lid!“ Obeslali všechna pelištejská knížata, shromáždili je a rozhodli: „Odešlete schránu Boha Izraele zpět na její místo, ať nás a náš lid neumoří.“ Celé město zachvátila smrtelná hrůza. Boží ruka tam dolehla velmi těžce. Muži, kteří nezemřeli, byli raněni nádory. Volání města o pomoc stoupalo k nebesům. (1. Samuelova 5:1-12)

 Izraelci prohráli bitvu u Eben-ezeru a Pelištejci se zmocnili schrány úmluvy. A jak to tenkrát bývalo zvykem, přenesli ji jako trofej do chrámu svého Boha Dágona. Stejně měli i Izraelci po svatyních a chrámech uloženy různé předměty, třeba Goliášův meč v Nóbu.

 Jenže Dágon se vždycky v noci skácí, až se rozbije na kusy.

 Když afghánský Tálibán vyhodil do povětří sochy Buddhů v Bámjánu, vyvolalo to obrovské pobouření světové veřejnosti. Stejně jako když Islámský stát zničil Belův chrám v Palmýře. Pro nás to jsou památky, Talibán je zkrátka sto let za opicemi. Ale v minulosti takto lidé ničili modly. Gedeón kácel posvátné sloupy a bořil Baalovy oltáře, stejně jako Elijáš, izraelští a judští králové. Samson zničil Dágonův chrám v Gáze.

 Bohové totiž představovali identitu těch druhých – nepřátel. Bohové byli zapřažení do všech válečných konfliktů. Ve jménu svých bohů bojovali Egypťané, Asyřané, Babylóňané i Izraelci, jak si všímáme při studiu žalmů na biblických hodinách.

 O modlách se píše v Bibli že to jsou bohové ze dřeva, z hlíny a kamene, ze stříbra a zlata. Nevidí, neslyší, nejedí a nečichají. Starým Izraelcům byli někdy k smíchu, jindy se k nim sami obraceli. Tihle bohové mezi sebou bojovali tisíce let, ale dnes už to jsou opravdu jen … archeologické památky.

 Když se zeptám dětí na náboženství nebo konfirmandů, jestli existují i dnes modly, řeknou, že ano. I dnes člověk slouží falešným bohům. A jako příklad uvedou alkohol, peníze, sex, drogy. Může to tak být, jsou to vážná otroctví. Ale existují i jiné moderní modly. Například nacionalismus. Falešné pojetí vlasti, domova, národa, národní identity.

 Evoluční biolog vám řekne, že je to přirozené, když se lidé škatulkují, vydělují vůči sobě navzájem. Ale my, křesťané, se nemůžeme jen tak smířit s tím, že to staré zvíře v nás má mít stále zelenou.

 Jako dřív lidé válčili pod symboly Mardoka a Baala, válčili ve středověku pod prapory svatých. S pomocí svatého Václava proti svatému Štěpánovi! V osvícenství lidé opouštěli víru, ale na trůny starých patronů vynesli své národy a státy.

 V těchto dnech si připomínáme osmdesát let od nejstraš­něj­ší války. Národ nadlidí chtěl zotročit svět, nastolit nové pořádky. Přinesl všem strašlivé utrpení a prohrál. Vyhrál jiný národ, který byl také přesvědčen o svém mimořádném dějinném úkolu, o tom, že mesiášsky spasí svět. Místo toužené svobody, všude, kam vstoupil, zavlály jeho vlajky, vyrostly nové lágry a kriminály a natáhly se nové ostnaté dráty na čtyřicet dlouhých let.

 Celou tu dobu jsme to směli připomínat pouze jedním jediným způsobem. Jako osvobození. Nikdo nemluvil o třiceti sedmi tisících našich občanech a krajanech z Volyně, perze­kvo­va­ných a odvlečených na východ, na Sibiř. I v našem sboru máme jejich potomka. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že počty padlých vojáků na různých stranách odpovídají i tomu, jakou cenu má lidský život v různých kulturách. Nikdo nemluvil o tom, že nepřátelé byli dříve přáteli, že si dodávali suroviny, juchali společně na vojenských přehlídkách, napadli svorně Polsko, nikdo nemluvil o Katyňském masakru, o napadení Finska atd. K novodobému nacionalistickému modlářství totiž patří i licoměrné moderní mýty a vylhané modlářské legendy. Úkolem křesťana je ovšem bourat modly i dnes. Je to úkol truchlivý, nepopulární, nevděčný. Ve starém Římě považovali křesťany za ateisty, protože jim jejich náboženství připadalo ve srovnání s pohanským střízlivé až asketické. Ani dnes nemůžeme poslouchat ty populistické nacionalistické báchorky; a tak se musíme znovu jevit jako málo vlastenečtí – nechceme se klanět císaři.

 Není náhoda, že jak slábne historická paměť, hovoří lidé stále ošklivěji o Evropské unii. Když jsem byl před lety v Bruselu, řekl mi jeden byrokrat: „Nevím, jestli to, co tady děláme, je ve všem správné. Ale pokud to pomůže tomu, aby v Evropě nebyla válka, má to smysl.“ Hodně na to teď myslím.

 Křesťan, kterému záleží na Ježíšovi, nemůže mít svůj národ za modlu. Nemůže se dát nikdy obalamutit imperiálními ambicemi, nenávistí vůči cizincům. Protože má zkrátka svoje občanství v nebesích. Neukládá si poklady tady na zemi. Patří do společenství poutníků – communio viatorum! Nejsme nikde doma a zároveň jsme všude doma. Ježíš řekl Pilátovi: „Moje království není z tohoto světa.“ Vážně není! Před Bohem neexistuje žádné Německo, žádné Rusko; existují jen konkrétní lidé, kteří před ním stojí sami za sebe.

 Včera jsem oddával. V manželství se muž a žena zříkají sebe sama ve prospěch jednoho člověka, kterého společně tvoří. I národy musejí hledat, co prospívá všem. Před Bohem jsme každý sami za sebe. Za žádnou kolektivní identitu se neschováme.

 Truhla Hospodinovy smlouvy je dnes Boží bezpodmínečná láska k lidem bez rozdílu původu. K lidem podle toho, jak se chovají. Před touhle truhlou musí padnout na zem a roztříštit se sobecké a egoistické lidské plány na vlastní prospěch. „Padl, padl veliký Babylón!“, volal anděl v knize Zjevení. To jméno je šifra, můžete si dosadit sami, co znamená.

 Jsme vděční za mír. Když je to jen náš a ne těch druhých, pochopitelně ztrácí na ceně. Mír musí být pravdivý, čestný a spravedlivý. Boží mír. Boží pokoj. Šalom.

Píseň: S-29 Sny dojdou dál

VP: S-117 Je stále přítomná, 732 Do tvých starostí, S-456 Před tebou, Pane

Příml., MP.: 

Poslání: Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. (Židům 13:14)

Požehnání: 

Píseň: 751 Jen Bohu patří zem