Pramen žití

Kázání 1. po Trojici, 22. června 2025, Ž., J. H., Ž 36,10

Pozdrav: 

Introit: Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ (Izaiáš 40:10-11)

Píseň: 288 Chvaliž Hospodina, slávy vždy Krále

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: dříve prameny, dnes parkoviště … 

Píseň s kytarou: S-147 Kdo mě z pout mých

1. čtení: V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. (Jan 7:37-39)

Píseň: 637 Už svítá jasný bílý den

Kázání: U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. (Žalmy 36:10)

 Pramen žití. Nebo studnice života. Zřídlo života.

 Rád bych si dnes vypomohl podobenstvím.

 Před měsícem jsme měli sborový den. Zakončili jsme jej malým výletem do kostela sv. Barbory mezi Děbolínem a Mnichem.

 Prý tam kdysi býval pramen, studánka. Na mapě nic není. Pepa Smejkal říkal, že ví o nějakém malém pramínku v lese. Ale nikdo tam nechodí, nic pro lidi neznamená. Na ceduli jsme se dočetli, že se prý v podzemí pod kostelem spojuje několik podzemních pramenů.

 Kdysi pro lidi byly prameny posvátné. Špinavých, bahnitých louží je všude dost, ale čistá voda, kterou můžete jen tak pít – to je základ života a zdraví!

 U pramene se usadil poustevník. A nebo tam vybudovali nejdříve kapličku? Či poustevnu? To už si nikdo nepamatuje. Jisté je, že ten pramen poustevník potřeboval. Z něj pil. Muselo tam být něco mimořádného, zvláštního, že se z toho stalo poutní místo. Opět nevíme proč. Byl to genius loci, duch místa nebo poustevník poutavě vykládal slovo Boží? Lidé tam putovali z celého okolí.

 Z kapličky se stal kostel, z něho větší kostel. Poustevníků bylo víc, přibyl i kostelník. Nedaleko zřídili hřbitov.

 Přišly války, reformy, osvícenství. Kostel byl zrušen, přeměněn na skladiště. Znovu opraven, znovu zpustl, a teď je znovu opraven. Krásnější než kdykoli předtím.

 Kostel může zvídavým poutníkům napovědět, co pro naše předky bylo důležité. Ale lidé se tu nescházejí ani zde nežijí. Kam se poděl pramen? Studánka? Kdo ví? Možná někde mezi stromy v lese, na louce? Ale určitě není cílem lidských kroků. Čistou vodu má každý doma, stačí otočit kohoutkem.

 Říkal jsem, že to bude podobenství.

 U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo, zpívá náš žalm. Hospodin je studna života. Jeho slovo je zřídlem života. Na začátku musí být vždycky něco, co je tady bez našeho přičinění, co nevzniká naší zásluhou. Boží dobrota a láska jsou dány lidem z jeho rozhodnutí. Pak přijde někdo, kdo se napije. Bůh uhasí jeho žízeň. Žízeň s velkým „Ž“, tu nejpalčivější, tu zásadní žízeň po pravdě, po smyslu. Člověk se musí usadit někde poblíž zdroje. Jako Hagar u studny, jako Izák, který kopal studny, jako Elijáš u potoka Kerítu. Ten člověk je na začátku na prameni zcela závislý. Nemohl by žít někde jinde. Začne se mu dařit, tamhle něco zúrodní, tamhle přistaví. Vytvoří obdivuhodné dílo. To dílo zůstane. Přežije člověka. Jakoby se do něho vtělila jeho památka; snad se tím i někomu splní přání sáhnout si na nesmrtelnost. Ale zdroj života, ten pramen žití se vtáhne do země a není po něm ani stopy.

 Slyšeli jsme Ježíšova slova, kterými zve, ať lidé přijdou k němu a napijí se od něho. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ A pak slibuje zvláštní věc – „kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ Mluví tady o zázraku rozmnožení darů. Jako chléb a rybičky, rozlévá se i živá voda na další a další poháry. Člověk za člověkem se stávají zřídly života. Zázrak Ducha svatého. Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo … 

 A pak najednou to ustane. Protože zmizí napojení na zdroj, na Boha. Lidé se scházejí, protože jsou si sympatičtí, protože společně dělají něco, co je baví. Chvíli to funguje, ale po čase zůstanou jen kameny, cihly, trámy. Krásný, ale prázdný dům. Pramen sestoupí do podzemí.

 Říká se, že je to s naší vírou jako s tou vodou. Když je život těžký, když nemáte žádná potrubí a žádné kohoutky s pitnou vodou, hloubíte studny, hledáte zřídla, usazujete se u studánek. Denně zvedáte hlavu k nebi, zda zaprší. Pramenitá voda je pro vás zázrakem, je lahodná, osvěžující. Boží slovo hladí, upevňuje, stává se světlem. Nejde to bez modlitby, bez poděkování, bez úžasu! Jenže pak objevíte kouzlo vody v PET lahvích, s těmi úžasnými příchutěmi a bublinkami, a máte svůj pramen doma v ledničce. Víra končí.

 O náš krásný kostel se zajímá kdekdo. Památkáři, turisté. Lidé si ho fotí, chtějí se podívat dovnitř. Tisícům podobných kostelů říkáme „kulturní dědictví“. Ale je to jak s tím podobenstvím o studánce a poustevníkovi. Dokud lidé pečují o pramen, je tam život. Když se začnou víc starat o barák, o instituci, pramen se vpije do země a zmizí.

 Naše víra je živá, dokud se setkáváme s Bohem jako s pramenem žití. Dokud máme žízeň a řveme jako jelen po pramenité vodě. Dokud vnímáme, že náš život je darem bez našeho přičinění. Je třeba si tento zázrak uvědomit a poděkovat. Aby jednou kdosi v rámci nějakého svého sborového dne neuspořádal prohlídku opuštěného kostela v Bratrské ulici č. 129.

Píseň: 578 Studně nepřevážená

Příml., MP.: 

Poslání: Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Izaiáš 58:11)

Požehnání: 

Píseň: 286 Můj Pane, píseň vděčnosti