Pokoj, ale ne za každou cenu

KÁZÁNÍ 22.2.2026 – 1. neděle postní, J. Hradec + Žirovnice

Jaroslav Hojný
Text: Lk 12, 49-53
„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je
mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!
Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou
rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a
snacha proti tchyni.“
„Nepřišel jsem přinést pokoj, ale rozdělení“. To je věta, která zní jako popření Ježíšova učení i celé
náboženské filozofie a teologie, jak judaismu, tak i křesťanství. Pokoj – šálom –, to je znak nejvyšší
harmonie, znak toho, že jsou věci podle Boží vůle, v řádu Božím. A ohlašovaný Mesiáš má mít vládu,
kterou charakterizuje „pokoj bez konce“… Jak to tedy je? Může si Písmo takto tvrdě protiřečit? A
potřebuje tento svět, rozháraný a rozhádaný, další štěpení?
Pokoj, jak jej chápe bible, hebrejský šálom je mnohem víc než jen klid zbraní, nepřítomnost konfliktu.
Je úzce spojen se spravedlností, právem, správností života – Izrael díky Bohu dobře ví, že bez toho
žádný skutečný pokoj není… i když na to zapomíná, stejně jako my. Už prorok Jeremjáš si stýská, jak
jsme slyšeli v prvním čtení: Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný
pokoj není.
Jsou křesťané povoláni k tomu, aby hledali smíření za každou cenu? Podle Horského kázání by se
mohlo zdát, že ano: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími, jak jsme
slyšeli již v úvodu bohoslužeb. Proč tedy u Lukáše čteme o tom, že Ježíš nepůsobí pokoj, ale
rozdělení, že nepřináší mír, ale oheň svárů? Protože chce své následovníky zbavit iluzí.
Pokoj je jistě kýžený stav věcí, ale jsou situace, kdy je třeba jít do střetu. Někdy je nutné protestovat,
vzepřít se, vystoupit z řady, vypovědět poslušnost, koledovat si o průšvih. Svědkové šikany ve škole
nemají hledat pokoj za každou cenu. Cestující v tramvaji nemají být smířliví vůči opilci, který obtěžuje
bezradnou dívku. Kdo slyší, jak kolegové v práci pomlouvají nepřítomného přítele, nemá mírumilovně
zůstat zticha. Někdy je třeba zvolit si stranu – Nespřáhneš se se svévolníkem… nepřidáš se k většině,
páchá-li zlo, jak se praví ve Druhé knize Mojžíšově. Bible to říká zcela jednoznačně: konflikt je někdy
nevyhnutelný. A vyhnout se mu znamená selhání.
Historie nás učí, že kolaboranti všech možných totalitních režimů – i církev za totality – často
omlouvali svoje chování biblickými citáty o mírumilovnosti a smířlivosti – ke které jsou přece věřící
povoláni. Smířlivost je ovšem někdy jen jiné jméno pro zradu. A jindy je to průhledná maska
zbabělosti. Být smířlivý vůči tvrzení, že dvě a dvě je pět, není žádné působení pokoje, ale obyčejná
neupřímnost. Člověk, který se vždycky se všemi nějak dohodne, který je vždycky se všemi zadobře,
musí přinejmenším občas vědomě lhát. Nemít žádný vyhraněný názor na nic není žádná ctnost.
Víra, je-li poctivá, může vést k rozdělení, na mnoha rovinách. Věřící prostě často nemůže souhlasit s
tím, co je kolem něho běžné, projevuje postoje, které mohou ostatní dráždit… a to třeba i v rodině, v
práci, mezi přáteli... I když on sám třeba nemá v úmyslu provokovat za každou cenu, některé věci mu
prostě nedají, něco se mu nelíbí, něco je pro něj třeba i nepřijatelné, není ochoten smířit se s tím, co
odporuje jeho svědomí, jen proto, že je to běžné. A druhým může vadit už jen to, že je prostě jiný.
Žijeme ve složitém, nepřehledném světě plném protichůdných informací a zpráv, ze kterých si každý
může vybrat, co se mu právě hodí. Všechno se dá zrelativizovat, ke všemu se dá podotknout nějaké
„ale“, vždycky je možné rádoby moudře poznamenat, že pravda je někde uprostřed. Vždycky se dá
schovat za nějaký protiargument. Proto je dobře, že Ježíš vedle výzvy ke hledání pokoje mluví také o
rozdělení, které přináší. Zlo je totiž zlo a dobro je dobro a pravda není někde uprostřed mezi nimi. K
životu křesťana patří a má patřit také toto pečlivé rozlišování. Rozlišování, které je často obtížné a
někdy bolí, už proto, že život opravdu nebývá černobílý. Ale k poctivé víře patří také ostřejší vidění,
rozlišování… včetně rozlišování „duchů“, jak o něm píše apoštol Pavel.Vzájemně vstřícný kompromis mezi světlem a tmou, dobrem a zlem, pravdou a lží, to rozhodně není
cesta, na kterou Ježíš volá své učedníky. Zásadová neutralita je někdy jen prospěchářské pokrytectví.
Kamarádění s padouchy je spolupráce se zlem. Projevovat porozumění vůči pachatelům bezpráví a
mlčet tváří v tvář jejich zvůli znamená podílet se na jejich nepravostech a ke skutečnému pokoji –
šálomu – nijak nepovede. A pokud si to někdo myslí, žije v iluzi. Víra, jak ve svých listech zdůrazňuje
apoštol Pavel, je také duchovní boj. To je skutečnost, kterou bychom možná rádi spíše vytěsnili, ale
Ježíš nám to svým provokativním výrokem nedopřává. A jako v každém boji platí, že „vyhnou-li se
boji dobří, zvítězí špatní.“ To není z bible, řekl to řecký filozof Hérakleitos z Efezu, ale pravda to je. A
nestačí tento boj vést jen modlitbami v ústraní, k myšlenkám mají patřit slova a ke slovům činy.
Uprostřed tohoto poněkud militantního uvažování – které si ale máme díky Ježíšovým slovům
připustit! – je třeba zdůraznit, že konflikt samozřejmě není cílem! Na řadě míst bible varuje před
svárlivostí a rozbroji. Ježíš nevyzývá k vyvolávání konfliktů, a už vůbec ne za každou cenu a kvůli
každé prkotině! Spíše jen realisticky konstatuje, že konflikty nutně přijdou… a máme být tedy na ně
připraveni. Nemáme si myslet, že se jim vyhneme a máme vyhýbat za každou cenu. Někdy jsou nutné,
právě i pro nastolení či zachování skutečného pokoje.
Křesťané jsou povoláni, aby působili pokoj. Cesta k němu však někdy vyžaduje chirurgický řez, nikoli
jen hojivý fáč… a už vůbec ne lhostejné předstírání, že nemoc není vážná a jde jen o banalitu. Laciné
utěšování pokoj nevybuduje – jak věděl už Jeremjáš. Na cestě k pokoji nesmí být obětována pravda a
spravedlnost a ani milosrdenství vůči obětem bezpráví. Byl by to falešný pokoj, který nemá s Bohem
nic společného. Nebyl by to šálom, ale spojenectví ve lži, nespravedlnosti a lhostejnosti.
Nechme se tedy v postním čase Ježíšem vést ke skutečné a hluboké pravdivosti a osobní statečnosti.
Vůči sobě samým, vůči ostatním i světu okolo. Ať je nám postní čas příležitostí k poctivé revizi
vlastního nitra, k vyznání svých slabostí, selhání a vin, ale také k poznání, co mám a mohu udělat. Kde
a jak, aby to vedlo k opravdovému, Božímu pokoji. A co v mém nitru potřebuje vyčistit, uzdravit,
proměnit. Aby vůbec bylo možné jít Ježíšovou cestou.
Nejhlubší pokoj je možná v tom, dokázat odporovat zlému a snášet nepříjemnosti s klidem, bez
nenávisti. V síle toho, který je nazýván Knížetem pokoje… a za náš pokoj zaplatil nejvyšší cenu.
AMEN.