Podobenství o milosrdném otci

Kázání Pomáhající 16. 4. 2025, L 15,11-32

Pozdrav: 

Introit: Ježíš (řekl): „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Jan 12:23-24)

Píseň: S-172 Laudato si

Modlitba: 

1. čtení: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (Jan 15:13-17)

Píseň: S-364 Nové přikázání

Kázání: Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“ (Lukáš 15:11-32)

 Možná vám tohle podobenství nepřijde ani pašijové ani velikonoční. Vybral jsem ho schválně.

 O Velikonocích napadají faráře i laiky všelijaké myšlenky. Co člověk slýchá pořád dokolečka, přestává vnímat; stává se vůči tomu necitlivým. Velikonoční události jsou středem naší víry, přesto je těžké porozumět. Možná v příštích dnech někde zaslechnete nebo si přečtete, že to celé byl vlastně obchod: transakce „má dáti – dal“. Teologové tomu říkají satisfakční teorie. Lidstvo zhřešilo, ocitlo se v minusu, a je třeba, aby někdo dluhy zaplatil. Bůh žádá krev; krev ovcí a kozlů ovšem nestačí, proto musí být zaplacena cena nejvyšší. Umírá Boží Syn, transakce proběhla, bilance je vyrovnána. Připisuje se to Anselmovi z Canterbury, ale najdete to v různých podobách skoro všude. Bohužel to lidi utvrzuje v dosti magické představě samospasitelné rovnováhy.

 Jak to v dogmatice bývá, lidská logika vyvodí, že z A vyplývá B, z B vyplývá C a z C logicky vyplývá D. Ovšem A a D na konci nemají nic společného a dost to mezi nimi skřípe. Jak říká Hans Küng, historický Ježíš a Ježíš dogmatiky jsou dva úplně jiní chlápkové. Proto bych vám dnes rád, zvláště před Velikonocemi připomněl Podobenství o marnotratném synu.

 Vlastně je to Podobenství o milosrdném otci.

 Dva bratři, každý jiný. Jeden hledá dobrodružství, druhý bezpečí domova. Jeden hýří, druhý maká. Jeden prošustroval všechno, druhý nikdy nic neutratil. A přece není jeden lepší než druhý.

 Oba vyprávějí podivné příběhy. Oba vnímají realitu naprosto špatně. Ani jeden z nich nezná pořádně svého vlastního otce.

 První promluví zdánlivě rozumně: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“ Bravo! Šel do sebe. Jenže pak řekne naprostou pitomost: „Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“ Tohle ale otec rozhodně odmítá. To není pravda. U tohoto otce není možné tak snadno pozbýt synovství. Nic neznamená ztracený majetek, anabáze s děvkami a nečistými vepři nezavřela budoucnost. Syn se vrátil. Byl ztracen, a teď je nalezen. Byl mrtev a žije! To je důvod k oslavám.

 Starší syn vypadá pro změnu rozumně ještě předtím, než promluví. Dře, maká, v životě nic neporušil. Ale když promluví, je to stejná hrůza: „Tolik let ti sloužím a nikdy jsi mi nic nedal.“ Otec odmítá i tohle vyprávění a uvádí věci na pravou míru: „Ty jsi stále se mnou. Všechno, co mám, je tvé.“ Všechno kolem tebe ti dávno patří.

 Dva bratři představují dva typy zbožnosti. První se nekontroluje, ulítne, vše promrhá, ale pak sama sebe zatratí. Sama nad sebou zlomí hůl, protože nezná milostivého Boha. Neumí si představit, z čeho má Bůh radost. Myslí, že mu vadí ta prasata, a že mu nějaký majetek bude chybět. Ne. Takový Bůh není.

 Druhá zbožnost je výkonnostní. Maká od rána do večera, udržuje sama nad sebou striktní kontrolu. Opak opulentního způsobu života – askeze, střídmost. Ale bez radosti. Bez odpočinku. Nikdy si nevychutná to, co má. Neumí si užívat život a obviňuje z toho Boha. Ty jenom žádáš a nikdy jsi mi nic nedal! Proto je pro tento typ zbožnosti největší urážkou, když někdo jiný dostane lásku zadarmo. Zadubené kupectví zahalené do hávu poslušnosti. Ne, ani starší bratr neví nic o tom, jaký je otec!

 Oba bratři dokonce zapomněli, kdo jsou. První o sobě říká „jsem nádeník“,starší o mladším říká „tenhle tvůj syn“. Proto otec připomíná: „Je to tvůj bratr. Byl mrtev a zase žije. Ty jsi ještě stále mrtev, tak už se probuď! Všechno mé, je tvoje!“

 Říkal jsem, že to nebude moc velikonoční. Ale přece tam je jedna důležitá velikonoční informace. Otec se rozdal. Vydal se absolutně všanc. Mladšímu dal půlku všeho, co měl, staršímu řekl, že mu všechno patří.

 Až budete procházet zbytkem pašijového týdne, až budete slavit Velikonoce, vzpomeňte si na to. Ten příběh není napsán podle scénáře „má dáti – dal“. Je naprosto vychýlený k milosti, k lásce, k odpuštění. Nejde o žádné srovnání účtů. Na Velký pátek nemusíte být symetricky smutní k radosti nedělního rána.

 Víte dobře, že nedokážeme popsat ani svoje vlastní rodiče, vyjádřit, jací vlastně jsou nebo byli. Tak zkusme mluvit o Hospodinu, o našem Otci, s láskou. Radostné Velikonoce!

Píseň: S-373 Nedělní chvalozpěv

Příml., MP.: 

Poslání: Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím lid. (Izaiáš 57:19)

Požehnání: Hospodin ať tě požehná a ať tě střeží. Hospodin ať k tobě rozzáří svou tvář a ať se nad tebou smiluje. Hospodin ať k tobě pozvedne svou tvář a ať ti uloží pokoj.

Píseň: S-353 Už mi oči tíží sen