Neber naději

Kázání 5. po Trojici, Mt 12,22-37, 20. 7. 2025, J. H., V.

Pozdrav: 

Introit: Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe. (Žalmy 25:5)

Píseň: 633 Povstali jsme z lože svého

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Jak Pavel rozdělil zatýkající v chrámu na dva tábory

Píseň s kytarou: S-24 Boj na zemi

1. čtení: Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ Odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něho: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je právě divné: Vy nevíte odkud je - a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. (Jan 9:24-34)

Píseň: 539 Pán cestou smrti kráčel

Kázání: Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl. Zástupy žasly a říkaly: „Není to Syn Davidův?“ Když to slyšeli farizeové, řekli: „On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát. A vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království? Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ (Matouš 12:22-37)

 Ti, kteří přivedli posedlého k Ježíšovi, museli k tomu mít důvod. Naději! Co když našemu příbuznému, našemu kamarádovi pomůže? Už jsme vyzkoušeli leccos, a nikdo to nedokázal. Byl slepý a němý. Ale nebyl hluchý. Kdybychom dnes znali přesnou diagnózu, anatomii, genetiku, i my bychom klidně mohli říct, že je to démonské – když člověk slyší, ale nemůže odpovědět. Byl zbaven komunikace s lidmi, a to je peklo!

 Ježíš ho uzdravil. Není to Syn Davidův, ptaly se zástupy?Nemohl by to být nový král? Nebo dokonce mesiáš? Aby do něj nevkládali lidé naděje, aby ho zdiskreditovali, řekli farizeové, že je Ježíš ďábelník. Vyhání démony ve jménu knížete démonů. Ježíš to krátce a jasně vysvětlí – vyhání-li satana satan, je rozdvojen a jeho království neobstojí. A mimochodem, proč si, milí farizeové, nekladete stejnou otázku, když démony vyhánějí vaši žáci, vaši učedníci? Za to vás budou soudit vaším nespravedlivým křivým metrem. Já ale vyháním démony Duchem Božím. Už jste potkali království Boží!

 Zdolal oděnce silného, zabral dům i kořist jeho, království své vysvobodil, aby moc svou v ně uvodil. Takhle to zpíváme v písni Adama Šturma z Hranic, ze zpěvníku z roku 1541. Zvláštní, že toho satana nejde prostě eliminovat. Ještě asi není čas; jde ho pouze spoutat a obrat o chudáky, kterým vládl.

A pak řekne Ježíš větu, která vrtá křesťanům hlavou už dva tisíce let. „Každý hřích a každé rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. Bude odpuštěno tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka. Ale nebude odpuštěno tomu, kdo by řekl slovo proti Duchu svatému. V tomto věku ani v budoucím.“

 Existuje jeden hřích, který nebude odpuštěn! Když katolík nebo pravoslavný přemýšlí, jak si stojí, poměřuje, čeho bylo víc, dobrého či zlého, kam se miska vah nachýlí, zda člověk jednal podle předpisů církve, zda konal pouti, ctil svaté apod. Protestant obvykle vytáhne „Sola gratia“, „Pouhou milostí“, a tak nějak doufá, že by to mohlo dobře dopadnout. Ale hřích, který nelze odpustit? To je najednou úplně mimo systém, mimo naše pobožňoučké smlouvání s Bohem. Není divu, že to přitahovalo mimořádnou pozornost. Co to znamená – rouhání proti Duchu svatému? To ani odpustky nestačí? Ani zpověď? Ani cesta do Compostely? Ani strýček synodní senior?

 Teologové o tom často přemýšleli bez souvislosti s biblickým textem. Prostě si sedli na židli a od zeleného stolu přemýšleli, co by tak mohlo být nejhorší? Zatvrzelé vzdorování Duchu Božímu až do smrti – Augustin. Chápali neodpustitelný hřích očima své vlastní situace – Augustin z něho vinil donatisty, se kterými byl ve sporu. Athanasios zase ariány, kteří odmítali jeho trojiční dogma, reformátoři papežence. Dodneška v katechismech a dogmatikách najdete, že jde o vytrvalé odmítání Boží milosti, Božího odpuštění, tvrdošíjné odmítání smíření - pokud člověk zatvrzele setrvává v těžkém hříchu, nežádá odpuštění a nechce se změnit. Nebo odmítá Krista jako jediného Spasitele, mimo kterého žádná cesta není.

 Jitří to pochopitelně naši fantazii. Jedna stará žena se připravovala na setkání s Bohem a velmi ji trápilo, že podle svého vlastního pocitu nedokázala dokonale odpustit těm, kdo jí v životě ublížili. Není to hřích proti Duchu svatému? Neodpustitelný? Řadě lidí faráři musejí říct, že se obviňují zbytečně, že tohle není jejich problém. Protože je to tak nejasné.

 Úplně jinak než dogmatikové řeší tu otázku biblisté. Podívají se na souvislost textu. Kdy to Ježíš řekl? Když měly zástupy radost, že uzdravil nemocného člověka. A farizeové nechtěli, aby si o Ježíšovi mysleli, že je Syn Davidův. Tak Ježíše označili za kamaráda satanova. Tím se snažili zničit jejich radost. Zničili jim naději! A právě to je nesmírně závažné! Když prožijete něco hezkého, chcete za to Pánu Bohu poděkovat, posune vás to duchovně někam dál, výš, a pak přijde někdo, kdo vám to zboří a řekne, byl to všechno omyl. Čtenář samozřejmě na rozdíl od zástupů už ví, že Ježíš byl opravdu Syna Davidův. Že byl opravdu mesiáš. Že s ním skutečně přišlo království Boží. To oni tenkrát ještě nevěděli jistě.

 Právě kvůli souvislosti s uzdravením slepého a hluchého nejde při rouhání proti Duchu svatému jen o dogmatiku, ale o konkrétní příběh o zničení naděje.

 Pak Ježíš mluví dál a říká, že zlí lidé prostě říkají zlé věci. Jakoby ze sportu. Nemusejí, ale už takoví jsou. Všechno zkazí.

 Abychom tomu dobře rozuměli – je naděje a naděje. Když někomu řeknete, že má rakovinu a měl by se rychle léčit, pak jste mu nesebrali naději, ale pouze jste mu řekli pravdu. Když někomu řeknete, že ho neuzdravil zázračný medailónek, pak mu také neberete naději, ale učíte ho dospět. Náš příběh není o šarlatánovi; je o Ježíšovi. Naděje nemůže být vázána na nesmysly. To daleko víc jde spíše o naší schopnost pravdu přijmout.

 Známe všichni příběh z roku 1897, kdy holčička Virginie O’Hanlonová napsala do deníku Sun čtenářský dopis: „Dobrý den. Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?“ A velmi moudrý redaktor Francis P. Churche holčičce moc hezky odepsal: „Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Santa Claus žije a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti, jako jsi Ty, a naplnil radostí každé otevřené srdce. Veselé Vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church.“

 Rozumíte? Sebrat někomu naději je velmi snadné. Úkolem moudřejších a starších je rozpoznat, co dokážeme přijmout a jak pravda prospívá. Když budete malému dítěti pořád dokola opakovat, z tebe nikdy nic pořádného nevyroste, jsi k ničemu, nikdo tě nemá rád, tak je to opravdu zločin. Když budete manželce říkat, že vaše maminka všechno dělala lépe, tak už svíčkovou nikdy znovu neuvaří.

 My, křesťané, jsme lid naděje. Přečtěte si list Židům, 11. kapitolu. Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.

 Rouhání proti Duchu svatému je popírání dobra, které maličkým bratřím a sestrám Bůh prokazuje. Nikdy to není dobro ve stylu „prachy na prkno“! Toho siláka Ježíš nezabil na věky věků, ale spoutal, vnitřně rozdělil. Pro někoho to třeba ani žádný zázrak není. Ale maličkým a slabým to dává naději, že je Bůh má rád, že o ně stojí, že jim chce pomoci. Přesně jako v příběhu o uzdravení z prvního čtení. To není žádná dogmatika. To je lidskost. Láska. Na to by nikdo neměl prskat jedovatou slinou.

Píseň: 509 Pán Kristus, Syn Boží věčný

Příml., MP.: 

Poslání: Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat. Neboť vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista. (Filipenským 1:15-19)

Požehnání: 

Píseň: 777 Buď mojí nadějí do příštích dnů