Krutost pobožných

Kázání 5. postní, Judica J 18,28-19,5, J. H., 6. 4. 2025

Pozdrav: 

Introit: Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým! (Žalmy 43:1)

Píseň: 244 Pán Bůh je přítomen

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: 

Píseň s kytarou: S-133 Jsem zde na zemi poutníkem

1. čtení: I ten, s nímž jsem žil v pokoji a jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu. (Žalmy 41:10)

Píseň: 522 Ó země, hleď tvá spása

Kázání: Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. Pilát k nim vyšel a řekl: „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ Odpověděli: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ Židé mu odpověděli: „Není nám dovoleno nikoho popravit.“ To aby se naplnilo slovo Ježíšovo, kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít. Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. Je zvykem, že vám o Velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám tohoto židovského krále.“ Na to se dali do křiku: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl vzbouřenec. Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: „Buď pozdraven, králi židovský!“ Přitom ho bili do obličeje. Pilát znovu vyšel a řekl Židům: „Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ (Jan 18:28-19:5)

 Jsme uprostřed postního času, tak i naše postní zamyšlení bude trochu vážnější. Ten příběh už jsme mnohokrát slyšeli, tak ho dnes zkusím pojmout z trochu jiného úhlu.

 Na biblické hodině jsme četli žalm 41. I ten, s nímž jsem žil v pokoji a jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu. Důkladně jsme si povídali o tom, co znamená „zvedá patu“. Znamená to opouští mne, vidím z něho už jen patu, protože zády ke mně odchází. Nebo jak říkají kraličtí, pozdvihl nohu, aby mne udeřil jako kůň a ještě víc zašlápl, i když už jsem zašlápnutý.

 Křesťané to četli jako mesiášské proroctví o Jidášově zradě. Židovští vykladači s tím nesouhlasí, říkají, že Jidášův příběh byl poskládán tak, aby stará proroctví „seděla“. O tom jsme mluvili před rokem.

 Ať tak nebo tak, je jisté, že když nemůžeme počítat s našimi nejbližšími, cítíme se hrozně. Proto trápí Davida vztah s Abšalómem, proto píše Jan v prologu evangelia: Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (Jan 1:11) Odmítnutí autoritami, nepochopení učedníků, konflikt s Jidášem – to Ježíše opravdu bolelo.

Obecně se říká, že Ježíše přivedly na kříž naše hříchy. Chápe se to univerzálně. Všechny hříchy světa! Ale v evangeliu to vidíme trochu jinak, daleko plastičtěji. Popravu mu zařídili jeho bratři a sestry ve víře, ti zbožní. Pohanští Římané byli pouze vykonavatelé. Trochu mimózní; netušící a neorientující se kati.

Je to velmi bolestivý paradox. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali …

Když se mi někdo směje, že jsem křesťan, když mi říká, že církve můžou za všechno zlé tady na světě, není to příjemné. Ale nerozleptává mne to – beru to, jako když Ježíš říkal, Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Když mi vyhrožoval ředitel vyhozením z gymplu, když mě na vojně vyhrožovali kontráš a politruk, tajemník pro věci církevní, také to nebylo tak zlé. Řekl jsem si, prostě komunisti, ambiciózní kariéristé, kteří vůbec nevěří tomu, co tvrdí. Ale když mi dali absolutní stopku v církvi nebo když vydeptává někdo z bratří a sester, někdo, kdo se považuje za mnohem zbožnějšího, pak je to úplně jiný kalibr, a opravdu to člověka zasáhne a rozkládá zevnitř. Nemůžete spát, pořád na to myslíte.

Církev je zvláštní lidská společnost. Umí být báječnou rodinou, domovem, rozevřenou náručí. Ale někdy požírá sama sebe zevnitř. V jakési touze věci vyčistit, vytrhat koukol. Jezuita Anthony de Mello píše, že pobožní lidé mají sklon být krutí. Protože aby rychle dosáhli cíle, příliš snadno obětují člověka. Už jsem ho tady citoval před šesti lety, promiňte, že se opakuji.

Je to těžké. Komu dveře otevřít a před kým je zavřít? Kdo nikdy nenesl žádnou zodpovědnost, nepochopí, jak je to obtížné. Jsou tady dobří pastýři i vlci v rouchu beránčím. Buďte obezřetní jako hadi, a přitom bezelstní jako holubice. Člověk bude jistě skládat účty ze všech špatných rozhodnutí. Pašijový příběh o tom, jak zbožní horlivci poslali na smrt samotného Božího Syna, by nám měl být varováním. Ale i tady čteme, že to není černobílé. Přece Nikodém a Josef z Arimatie byli také členy židovské velerady. A byli velmi stateční – dokázali se postarat o Ježíšovo mrtvé tělo. Nebo Gamaliel ve Skutcích apoštolů.

Co s tím? Být pokornější. Mnohokrát jste jistě slyšeli, jak křesťané říkají, když dělají misii: nelze dokázat, že Bůh existuje. Ale ani, že to, že neexistuje. Přesně v tomhle napětí se odehrává naše víra. My „ne“ víme. My „věříme“. To je mnohem víc, jen tomu správně porozumět! Každého náboženského teroristy nebo trapiče bych se zeptal: „Co když je to jinak? Co když svou tvrdostí a příkrostí pouze maskuješ nejistotu? Ty nekráčíš ve víře po vodní hladině ke svému Pánovi, ale kopeš a boxuješ do tmy před sebou, jako bys věděl, že Bůh musí být na tvé straně.“

John Barton říká v knížce „Historie Bible“, že nejpřiměřenějším způsobem, jak číst Bibli, tedy text velmi pestrý a mnohovrstevný, je číst ji jako inspiraci. S volností, která dává prostor i jinému pochopení. S nárokem především na mne samého jako čtenáře. Když se to nedaří, vzniká legalistické obviňování druhých nebo obhajoba sebe sama.

Špatným čtením pašijového příběhu vzniká antisemitismus. Ten příběh je ale zrcadlem každé přílišné horlivosti, která nedokáže vnímat, naslouchat, podívat se na známé věci novým pohledem. Jistě jste si všimli, že s Pilátem si toho Ježíš v našem úryvku řekl víc, než se svými bratry. Ať náš vzájemný rozhovor neskončí tím, že přesně víme, jak to je. Ať zůstane kousek místa pro víru.

Píseň: 523 Pane, ty jsi hoden chvály

Příml., MP.: 

Poslání: Milosrdenstvím a věrností se usmiřuje provinění a bázeň před Hospodinem odvrací od zlého. (Přísloví 16:6)

Požehnání: 

Píseň: 275 Přijď, Králi věčný náš