Království Boží je mezi vámi

KÁZÁNÍ J. HRADEC 7.12.2025 – Lk 17, 20-21 Jaroslav Hojný

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: "Království Boží
nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: ´Hle, je tu´, nebo ´je tam´! Vždyť
království Boží je mezi vámi!
Sestry a bratři,
advent je podle tradice čas očekávání. Čekáme ještě? Čekáme ještě něco, někoho? Existuje i čekání
marné, čekání na Godota – který nikdy nepřijde, jak o tom pojednává jedna slavná divadelní hra.
Adventní očekávání je očekávání Kristova příchodu (latinsky adventus znamená příchod) – druhého
příchodu Krista… nebo prostě jeho příchodu do našich myslí a životů. Očekávání, o kterém věříme,
že není marné. Ovšem takové očekávání má být aktivní, v napětí, ne pasivní, lhostejné, typu „ono to
stejně nějak dopadne“ – pro takové „čekače“ je tu Janovo upozornění na sekeru na kořeni stromů a
lopatu, které prosívá zrno od plev.
Proto advent je a má být také čas a příležitost k pokání. Pokání (řecky metanoia) znamená v
originále doslova „změna smýšlení“. ZMĚNA! A to nejen omluva za něco a náprava konkrétních
vin, ale šířeji – třeba i jen změna pohledu, postoje, nebo „změna kurzu“, ve stylu „Tudy ne, přátelé
– naopak tudy ano.“ Jan Křtitel v odpovědích na otázky posluchačů ukazuje, co by to konkrétně
mohlo znamenat – dělit se z nuznými pro toho, kdo zatím myslel hlavně na sebe, neokrádat ostatní
nebo nezneužívat násilí tam, kde je to jinak běžné... Ne nutně popel na hlavě, roucho kajícníka a
různě dlouhý půst… ačkoli, půst by nám jistě prospěl a dát viditelně najevo, že se měním a chci
měnit, nemusí být vůbec špatné – pro připomenutí hlavně sám sobě (ani ne tak ostatním), že jsem se
rozhodl ke změně. Může to pomoci na nastoupené cestě vydržet. Třeba odložím něco, co jsem dřív
běžně nosil, nebo naopak začnu nosit něco, co jsem dřív na sobě neměl… pamatuji si, že jsem kdysi
po táboře nějakou dobu nosil na krku drobný svitek kůže, na který jsme si kreslili symboly toho, co
je pro nás v životě nejdůležitější… já jsem tam měl kříž, kotvu a srdce znamenající víru, naději a
lásku… Někteří křesťané v anglosaském světě nosí náramek se zkratkou z počátečních písmen slov
věty Co by tomu řekl Ježíš? Nebo – a teď už vysloveně civilní příklad – se hráči určitého týmu
rozhodnou, že se během vyřazovacích bojů v play-off nebudou holit – neoholím se, dokud náš boj
neskončí. Rostoucí (a časem svědící) vousy mi připomínají neustálý úkol, který trvá, boj, který
nemám nikdy vzdát, protože mi na něm moc záleží. Viditelné znamení něčeho neviditelného.
Záleží… na čem záleží nám? Záleží nám na něčem tak moc, že bychom se kvůli tomu něčeho
vzdali? Nebo naopak něco začali… co třeba není úplně příjemné? Ale co za to stojí? Co má vlastně
doopravdy smysl? Hledání SMYSLU je zásadní, patří k – nejen adventnímu – očekávání a
rozvažování. Patří k pokání, k té metanoie – změně smýšlení, ke které jsme vyzýváni. Nebojme se
toho a vyhraďme si na to čas. I když to může někdy bolet.
Spolu s farizeji je nám asi vlastní očekávání Božího království – Boží vlády, která jednou přijde a
všechno špatné odplaví nebo, v intencích dnešního prvního čtení, „spálí ohněm neuhasitelným“, tak,
že zbyde jen to dobré, čisté, přímé, spravedlivé, smysluplné… Moc rádi bychom, aby to přišlo,
protože kolem sebe vidíme až příliš často pravý opak. A na to Ježíš překvapivě říká – takhle si to
nepředstavujte. Nemyslete si, že něco přijde nezávisle na vás, že se vám nějakým zevním zásahem z
ničeho nic uleví. Buď se na tom budete sami podílet, nebo to vůbec nepoznáte, neprožijete. Boží
království je (nebo není!) mezi vámi. Už teď. Ano, jednou přijde v plnosti, teď je to jen takový
„závdavek“ – ale ne že by tu nebylo. Je tu. A je MEZI VÁMI. Není to něco, co „se vám stane“ a co
můžete zvenku pozorovat. Je (nebo není!) uvnitř – vašich srdcí, vašich vztahů. Neviditelné, ale
působí. A záleží dost i na vás, zde se k němu přidáte. Zda se kvůli tomu v jeho duchu změníte,
necháte změnit – aby bylo, aby mohlo být mezi vámi. Ta zásadní změna přichází zevnitř, ne zvenku.
Ubi caritas et amor, Deus ibi est – Kde je dobrota a láska, tam přebývá Bůh. Láska ovšem náročná a
konkrétní, ne sentimentální neurčitý pocit, že „mám všechny rád“. Co to může například znamenat
– kromě už zmíněných příkladů od Jana Křtitele –, jak konkrétně může ta změna smýšlení vypadat, 
 
o tom mi dovolte přečíst jednu filmovou recenzi od Karla Čapka, která mě kdysi natrvalo oslovila.
Není to teologie ve smyslu uspořádaného a definovaného systému či nauky, spíš něco jako báseň,
nadsázka, která nás ale může podnítit a nasměrovat. Text, který byl publikován před téměř přesně
103 lety.
Ve svém přepěkném filmu Kid usne opuštěný tulák Charlie Chaplin na prahu svého bytečku v
nejbídnější ulici velkoměsta; i zdá se mu, že umřel a že je v nebi. A kde že je nebe? Inu, právě v té
mizerné špinavé ulici, jenže nyní je čistá a zářivá a z každé spáry, trhliny a pukliny kvetou svaté bílé
růže; nebe je zrovna na prahu toho Chaplinova ubohého pelíšku, jakož i na prahu jeho sousedů a
utiskovatelů, jak o tom svědčí bílé růže. A hle, policajt, který Chaplina tolik pronásleduje, je tady
andělem; má dlouhou bílou košili a veliká bílá křídla a obušek v ruce; i všichni sousedé s
buřinkami na hlavách, sousedky s načesanými vlasy, olezlý uliční pes, vše má bílé košile, křídla a v
rukou harfy a vše křepčí v radostném tanci Davidově, neboť jsou v nebi. I strašlivý boxer, kterého
se Charlie nevýslovně bojí, i zlý muž ze sirotčince jsou okřídlenými anděly, i sám žid vetešník, u
kterého donebevzatý Chaplin kupuje křídla „skoro nová“, je okřídlený anděl, a Karlíček Chaplin
začne se vznášeti v nekonečném blaženství nad rozkvetlou ulicí.
Je to náramná legrace; ale je to také náramná filozofie, umíte-li si Chaplinův sen trochu zobecnit;
ano, jedna z nejněžnějších a nejčistších filozofií, které znám. Nalézt – třeba jen ve snu – nebe ve své
ulici, na prahu svého domu, ve středu své bídy; uvidět ráj v tom, nač koukáme denně, v dosahu
ruky, ve svém nejvšednějším okolí; a vidět anděly ve svých nejbližších bližních, v sousedovi zleva i
zprava, v židu vetešníkovi, v poběhlickém psu, ale i ve strašném gorilím boxerovi, který nás bije, ve
strážníkovi, který nás honí, ve zlém člověku, který nám nejvíc ublížil, v břichatém sobci, který nám
vzal to nejdražší, to je komické a něžné evangelium sentimentálního šaška Chaplina, evangelium,
jehož šprýmovnost tají nesmírné kouzlo něžné a moudré dobroty.
Zkuste to také; zavřete oči a řekněte si, že dějiště vašeho denního starání a plahočení je vlastně
nebe; že nebe je vaše dílna nebo vaše kancelář, vaše čtyři stěny. Vaše trochu smradlavá a v této
době kalná ulice. A že všichni lidé, které znáte, jsou nebeští andělé, byť byli všelijak utvářeni,
různého chlupu a nosu a povah a stránek. Andělé jsou i ti, kteří vám nějak ublížili, dokonce i tím, že
jsou v něčem jiného mínění než vy. Snad je ta představa poněkud nesnadná; ale nezdá-li se vám
krásná a balzamicky příjemná, pak nevím, o čem bych s vámi dále mluvil.
A já vám povím: chcete-li se nejkratší cestou dostat do nebe, musíte jít Chaplinovou cestou.
Najdete-li svatě kvetoucí růže všude kolem sebe a vykoupeného anděla v každém člověku, bude-li
každý pro vás znící harfou a cherubem okřídleným a věčným a hodným nekonečné slávy, budete v
nebi. A pak se vám dostane odměny jako Charlie Chaplinovi: sejdete se se vším, co milujete, a
budete šťastni až do skonání světa.
Neboť není-li nebe na dosah života, ba ještě blíž, na dosah vašich očí a rukou, ba ještě blíž, není-li
ve vás samotných, není nikde; a vy se tam potom nedostanete.
Pane Ježíši, prosíme, nauč nás dívat se jinak – tvýma očima. Nauč nás naslouchat jinak – tvýma
ušima. Nauč nás milovat jinak – tvojí láskou. Sami se svým si nevystačíme, to chápeme. A prosím,
dej nám chuť a vůli k této změně. Rádi budeme u tebe jako ty odstavené děti, ve tvé škole, ve tvé
milující a inspirující blízkosti. AMEN.