Ke komu bychom šli?

Kázání 2. 11. 2025, 20. po Trojici, J 6,47-69, J. H.

Pozdrav: 

Introit: Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. (Lukáš 12:32)

Píseň: 106 Pod ochranou Nejvyššího (Ž 91)

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Ukamenování Štěpána. Viděl v otevřeném nebi stát Ježíše po pravici Boží. Když někoho máme rádi, vidíme v něm toho, kým skutečně je.

Píseň s kytarou: S-315 Světem běžím dál

1. čtení: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná. (1. Janova 1:1-4)

Píseň: 312 Přišli jsme, ó Ježíši, slovo tvoje poslouchati

Kázání: Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Což až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. - A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6:47-69)

 Znáte film „Sedm statečných“? Určitě ano. Chudá indiánská vesnice v Mexiku trpí nájezdy Calderovy bandy. Vesničané najímají pistolníky, aby je ochránili. Jsou to stateční chlapi; každý s nich životem poznamenaný, vnitřně zraněný, v něčem oslabený. Nesourodá parta. Většinou idealisté, protože na boji dobra se zlem se vydělat nedá. Je mezi nimi ale i Harry, který, jak říká, má před dolary vždycky respekt. Skupinu opustí, ale pak se vrací. V boji umírá a ujišťuje se, aby v jeho očích jeho smrt měla smysl, že to nebylo pro 20 dolarů kapesného, že šlo o víc. Předák Chris mu prozradí, že šlo o půl miliónu ve zlatě a Harry umírá šťasten, že jeho podíl je 70 000. Byla to od Chrise lež? Milosrdná, ale jenom lež? Divák předtím viděl scénu, ve které kovboj Bernardo naplácá na zadek vesnickému chlapci, který řekne, že jejich otcové jsou zbabělci. Bernardo chlapce poučí, že vesničané jsou statečnější než on, protože mají na rozdíl od nezávislých pistolníků odpovědnost za svoje rodiny. Dřít dennodenně na poli bez záruky, že bude úroda, to je statečnost, které se Bernardo nikdy neodvážil. Není tohle to obrovské bohatství, za které stojí za to bojovat i umřít? Když do něčeho člověk jde, chtěl by přece vědět, co mu to přinese. Může se ovšem mýlit. Namlouvat si vysněný zisk. Ale spolubratr, který ví, co je za tím, ho přesvědčí. Někdy to tak je, že věříme kvůli někomu blízkému, komu důvěřujeme, že on ví, jak to je.

 Křesťanské komunity dneška také připomínají malé hloučky pistolníků, které se odvážně pouštějí do zápasu s mnohem větším nepřítelem. Bez idealismu to nejde. Bez odhodlání rvát se s přesilou pro dobrou věc. I tak mnozí odcházejí, protože jim to přijde jako bláznovství. A někteří se zase vracejí. Bylo to tak vždycky.

 Když čtete Bibli, vidíte tam jasně, že někdy měl Boží lid dobrá, tučná léta a jindy zase hubená. Církev je jako živý organismus; slábne, posiluje, roste, zakrňuje, kypí zdravím, chřadne nemocemi.

 Četli jsme v evangeliu, jak Ježíše mnozí opustili. Vypadá to dokonce, že většina. Jinak by se učedníků neptal tak sugestivně: „I vy chcete odejít?“ Odešli, protože slyšeli hroznou řeč, která se jim nelíbila. O člověku, který se cítí být chlebem a říká, že musí být sněden, aby měli věčný život. Ten člověk o sobě tvrdí, že přišel přímo z nebe, od Boha! A že Bůh je jeho Otec. Jeho tělo je pravý pokrm a jeho krev pravý nápoj. Kdo jí a pije, bude vzkříšen z mrtvých. Mana na poušti byla zázrak! Ale všichni, kdo ji jedli, zemřeli. Teď ovšem jde o mnohem víc. O Ježíše, který je chlebem života. 

 Nechtěli tu řeč dál poslouchat a odešli. Věděli, že Ježíš nemluví o kanibalismu, jak se to někdy trochu lacině vykládá. Věděli, že je to obraz. Možná odešli jako pistolník Harry, protože jim to přišlo příliš idealistické. Den předtím Ježíš nasytil pěti chleby a dvěma rybičkami zástup pěti tisíc mužů. To se jim líbilo. Přišlo jim to jako zázrak s manou na poušti. Ale teď Ježíš říká, že už žádný chleba zadarmo nebude. Bude jen chléb, kterým je on sám.

 Vždycky je něco, co nás rozděluje, oslabuje. Když řešíme praktické věci, domluvíme se snadno. Když jde o náš kostel, o naše peníze, o chleba, který je na talíři, který můžete vidět, a na který si můžete sáhnout. Chodíme sem nebo do staršovstva, když tu máme nějaký úkol. Pouhá duchovní témata, obrazy a podobenství však budí nedůvěru. Jak to, že bude věčně žít jenom ten, kdo věří? Jak to, že bude věčně žít jenom ten, kdo jí a pije Ježíše? Nebylo by jednodušší sbírat manu nebo jíst normální chleba a ryby? Víra, kterou Ježíš žádá, posluchače odpuzuje. Když k tomu ještě dodá, že taková víra je vlastně darem – že k němu nemůže přijít nikdo, komu to nebylo dáno od Boha, učedníci odcházejí. Opouštějí ho. Co to tady vlastně děláme? Jestliže je to dar, pak nezáleží na tom, že jsme si my něco vyrobili, zasloužili. Nemáme na tom žádné zásluhy. Tohle je lidem strašně nepřirozené. Hrozná řeč! Caldera nikdy nepochopí motivaci sedmi statečných; proč to dělají?

 Ježíš se ptá svých Dvanácti, svých „statečných“: „I vy chcete odejít?“ Jako ostatní? A Petr odpovídá: „Ne. Ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

 S Ježíšem zůstanou jenom ti, kteří poznali, že má slova věčného života. To nejsou tuny chleba a tuny ryb. Co to je? Jsou to slova … Zazní, slyšíš je, ale nenahmatáš, nezavřeš do krabičky se svačinou. Slova. Něco nesmírně subtilního. Informace, poznání, které ukazuje něco víc, než je náš malý, obyčejný život. Je to život nad námi, život, který nekončí v čase a prostoru, není to ten, který známe – mých pár let a jistota krematoria. Věčný život je něco víc. Je to život, který trvá a žije, i když tu já nejsem. A přece tu jsem nějak v něm. Protože jsem na něj vsadil všechno, a když žije to, čemu jsem věřil, žiju tady nějak i já. Moje láska, síla, můj život. Moje naděje. Není to něco, je to někdo. On. Ježíš. Můj Pán. Tak to Petr řekl: „Ty jsi ten svatý Boží.“ My ti věříme, že jsi přišel od Boha. Že jsi chléb z nebe.

 Ježíš na to odpoví: „Já jsem si vás vyvolil dvanáct. Ale ještě jeden odejde.“ I ve chvíli smrsknutí se církve na historické minimum ještě jeden odpadne! Zároveň zazní připomínka, že ne my jsme si vyvolili Ježíše, ale on nás. Že s ním smíme zůstat, není naše zásluha, ale dar.

 Od nepaměti, pořád dokolečka, horem dolem, do omrzení se mluví o tom, jaká by měla být církev, aby to „šlapalo“. Aby bylo hodně lidí. Vymýšlí se kde co, ve spirále se vracejí pořád stejné nápady. Jak to udělat atraktivnější? Bohoslužby, faráře, topení v lavicích. Pořád někdo odchází ke Calderovi. Protože ten prostě musí obstarat chleba pro své chlapy, a tomu všichni dobře rozumějí. Který pak idealista tady zůstane a za 20 dolarů nabídne svůj život?

 Odpověď je přece jasná. Ten, kdo chce slyšet slovo věčného života. Kdo poznává, že Ježíš přišel z nebe. Obojí je Boží dar.

 Evangeličtí odborníci na misii přišli s myšlenkou, že klasická církev je na odchodu a budoucnost patří YMCE, Diakonii, Nekostelu – tedy bohoslužbám v hospodě a podobným aktivitám pod jinými hlavičkami. Opravdu ymkaři nebo lidé v Diakonii řeknou: „Jsme tady kvůli Ježíšovu slovu věčného života? Protože on je ten svatý Boží!?“ Pokud to pro ně nebude to naprosto nejdůležitější, klíčové, to hlavní, co je drží pohromadě, nebude to církev. Když to řeknou jako svoje vyznání, už to nebude YMCA ani Diakonie ani Nekostel, ale pravá, klasická církev.

 Koho si Bůh vyvolil, koho si Kristus přitáhl, ten je nesmírně bohatý. Jí a pije věčný život, naslouchá slovům věčného života. Bůh ho vzkřísí v poslední den. Přitom se zvenčí tohle maličké společenství může jevit jako nesmírně chudé, nezábavné, neatraktivní. Jako vesnice mexických jezeďáků. V každém poryvu ducha doby se to třese a bouřka odnáší jednoho za druhým. Ale když sestoupíte k základnímu kameni, když půjdete na dřeň, budou o to s láskou a vytrvalostí bojovat pistolníci, které sytí slovo věčného života. Kteří věčný život už teď žijí.

 I vy chcete odejít? Ne. Ke komu bychom šli?

Píseň: 395 Nám pomoz, Pane milý

Příml., MP.: 

Poslání: Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život. (Deuteronomium 32:47a)

Požehnání: 

Píseň: 303 Moudrosti poklad z nebe