Kdo jsem v pašijích já?

Kázání Velký pátek, 3. dubna 2026, J. H., S., L 23,26-56

Pozdrav: 

Introit: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. (Žalmy 22:2)

Píseň: 519 Ó hlavo plná trýzně, běd, ran i soužení

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Proč se v písničce „Byl jsi tam?“ pořád někdo ptá, jestli jsem tam byl? Jak mám nezapomenout na něco, co jsem osobně nezažil?

Píseň s kytarou: S-25 Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?

1. čtení: Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. (Izajáš 53:1-7)

Píseň: 522 Ó země, hleď tvá spása

Kázání: Když jej odváděli, zastavili nějakého Šimona z Kyrény, který šel z pole, a vložili na něho kříž, aby jej nesl za Ježíšem. Za ním šel veliký zástup lidu; ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: ‚Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!‘ Tehdy ‚řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!‘ Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ Spolu s ním byli vedeni na smrt ještě dva zločinci. Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu a podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis písmem řeckým, latinským a hebrejským: „Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla v půli. A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly. Členem židovské rady byl muž jménem Josef, člověk dobrý a spravedlivý, který nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem. Pocházel z židovského města Arimatie a patřil k těm, kdo očekávali království Boží. Ten přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo; sňal je z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován. Byl pátek a začínala sobota. Ženy, které šly s Ježíšem z Galileje, šly za ním; viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid. (Lukáš 23:26-56)

 Jako každý rok i dnes jsme slyšeli velkopáteční příběh. Liší se v detailech podle toho, ze kterého evangelia čteme. Ale vždy je to popis. Kde se Ježíš nacházel, koho potkal, co se s ním dělo. Svědek událostí líčí, co pozoroval.

 V písních, které na Velký pátek zpíváme je to ale jinak. Ty písně jsou angažované. Nejsou pozorovatelské. Jsme do nich vtaženi. My sami. Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán? Nezapomeň na tu chvíli! Tvé břímě mé jsou hříchy. Já jsem to zavinil! Dovol mi s tebou být. Chci tvé tělo horoucně obejmout! Tebe za mne rány pálí. Tvá krev, která pro mne tekla, z každého mě vyrve pekla. To nejsou nestranné písně. To jsou písně lidí vtažených přímo do děje.

 Jistě jste si všimli, že na starých malbách velikonočních událostí umělcům vůbec nešlo o dobové kostýmy a autentické scenérie. Malovali, jako kdyby se to stalo právě teď, v ten den, kdy vznikl obraz. Proč? Protože tak tomu máme rozumět – stalo se to pro nás, my do příběhu patříme, my v něm vystupujeme. Poznáváme se v něm. Je to naše přítomnost.

 V tom spočívá i zázračnost Izajášova proroctví - byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal! Prorok přijal obraz. Nevěděl, o kom mluví, a kdy se to stane. Ale důležité je, že v tom poznáváme Ježíše, a také sami sebe. Pak už je jedno, jestli vojáci pod křížem mají na sobě renesanční uniformy a na obzoru se točí větrné mlýny. Právě tak tam může stát náš zámecký komín s čapím hnízdem. Pokud v tom příběhu nenajdeme sami sebe, mineme kříž a jdeme dál. Pokud se v něm najdeme, Duch svatý nás tam domaluje.

 Kdybyste dali vedle sebe Matouše, Marka a Lukáše, všimnete si zajímavé věci. U Lukáše vystupuje ve stejných příbězích vždycky mnohem víc lidí; větší zástupy, ale i víc jednotlivců. Jako by chtěl vyjádřit, že různí lidé na Ježíše různě reagují. A čtenář si může vybrat, se kterou postavou se ztotožňuje.

 Naše role ve velikonočním příběhu ovšem není jenom jedna. Asi těžko bychom se mohli ztotožňovat od začátku s těmi sympaťáky, kteří Ježíšovi pomáhají. Každý křesťan musí projít poznáním, že je spoluviníkem ukřižování.

 Když jsem nic nevěděl o Bohu, o Kristu, mohl bych být davem, kde se člověk nechává nést proudem. Jednou bych volal hosana a kladl svůj plášť pod oslátko, příště bych řval Barabáše! Propusť Barabáše! Snadno ovlivnitelní lidé bývají spolupachateli mnoha zločinů.

 Pak by se mne cosi dotklo a možná bych i s jeruzalémskými ženami zaplakal nad mladým mužem kráčejícím na popravu. Nevěděl bych přitom přesně, co dělám. Emoce ještě nejsou víra. Proto by se mne také nepříjemně dotklo, že odsouzený, kterému zbývá pár hodin života, není z mých slz potěšen, ale ještě mne napomíná, ať pláču raději sám nad sebou. Se Šimonem z Kyrény bych si třeba i hodil na záda trám kříže, abych odsouzenci ulevil. Ale co dál? Kristus má i dnes spoustu sympatizantů, kteří si vezmou na starost nějaké to břemeno. Ale … co dál? To má být vše?

 Mohl bych se ztotožnit s vojáky pod křížem a zalosovat si o Ježíšovy šaty. Vždyť umírá, k ničemu mu nebudou. Pragmatismus tváří v tvář smrti funguje v každé době. Co je doma, se počítá.

 Mohl bych se poznat v posměvačích, kteří nevidí-li zázrak, odmítají se zabývat tím, co Ježíš řekl. Když jsi král, zachraň sám sebe! Kolik lidí to i dnes tak chápe, že když se někomu nedaří dobře, nemůže s ním být Bůh. Víra chápaná jen jako sebezáchrana … 

 Dva odlišní lotři na kříži připomínají, že ani smrt nemusí přinést okamžik pravdy. Jednomu se srdce otevře a tváří v tvář nevinnému pochopí, že sám je odsouzen poprávu. Druhý vzývá Mesiáše, který by ho vytáhl z průšvihu, aniž by se musel nad sebou zamyslet.

 Kajícný lotr je první, kdo v příběhu dává najevo změnu smýšlení. První postava, ze které si lze vzít příklad. Na pravdivý pohled na sebe sama není nikdy pozdě. Lotr neprosí Ježíše o pardón. Prosí, aby směl zůstat v jeho paměti, až Ježíš bude ve svém království. Prosí o milost, kterou může udělit jenom král. Tento odsouzenec bere nápis nad Ježíšovou hlavou vážně. Ježíš se k jeho víře přiznává.

 Nastává temnota. Uplyne několik hodin. Chrámová opona se trhá. Ježíš volá Otce a do jeho rukou odevzdává svého ducha. Jako kdyby se modlil večerní žalm před usnutím. Umírá.

 Nevíme, co setníka zasáhlo. Ale víme, že v Ježíšovi najednou spatřuje spravedlivého. A velebí Boha. Uvědomuje si nespravedlnost popravy. Cizinec, kterému bylo dáno prohlédnout.

 Další překvapivá postava je člen židovské velerady Josef. Neplatí tady žádné nálepky. I když velerada Ježíše odsoudila, ne všichni jsou špatní; právě tak jako římský setník, i Josef rozpoznává v Ježíšovi víc, než vidí ostatní. Josef očekává Boží království. Nemluví, ale svým jednáním dává najevo, že se jeho příchodu v Ježíšovi dočkal. Když všichni ostatní zmizeli, hlásí se statečně k Ježíšovu tělu. Postará se o vše potřebné.

 Nakonec ženy, o kterých se říká, že šly za Ježíšem už z Galileje. Jsou připravené za ním jít i teď. Připravují vonné masti. Až bude po sobotě, vydají se ke hrobu.

 Dejme se po vzoru písní, které dnes zpíváme vtáhnout do velikonočního příběhu. Lukáš nám vymaloval celou galerii postav. V různých životních okamžicích se s řadou z nich můžeme identifikovat. Měli bychom putovat od nevědomosti k vyznání víry. Od davu k osobní odvaze.

 Pozoruhodné, že v dnešním čtení nevystupují apoštolové. Nejsou tady. Chybí. Příkladem hodným následování je nám kající lotr, římský setník velebící Boha, člen velerady očekávající Boží království a ženy, které šly s Ježíšem už z Galileje. A neopouštějí ho ani teď.

Píseň: 523 Pane, ty jsi hoden chvály

VP: 377 V noci té, kdy náš Pán Ježíš; 358 Dnes k svému stolu zve nás Pán; 384 Ó pane můj

Příml., MP.: 

Poslání: Ježíš řekl: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. (Marek 8:34)

Požehnání: áronské

Píseň: 524 Mocný kříž tvůj, Jezu milý