Kde přebývá Bůh?

Kázání 21. po Trojici, Ž., J. H., 9. 11. 2025, Gn 28,10-19

Pozdrav: 

Introit: Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. (1. Královská 19:11-12)

Píseň: 96 Jak příjemné, můj Pane (Žalm 84)

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Nošení rybičky vypilované z odznaku „Bonzáka“, aby se mne někdo zeptal. S Filipem a mouřenínem to bylo obráceně!

Píseň s kytarou: S-37 Čest dej

1. čtení: David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. (Skutky 7:46-51)

Píseň: 332 Pane, víš jak málo lásky mám

Kázání: Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz. (Genesis 28:10-19)

 Jaký vztah máme k místu, kde se scházíme k bohoslužbám?

 Úplně jinak zní tato otázka v Žirovnici, kde se scházíme v pronajaté místnosti na městském úřadě, kde nám nic nepatří. Jinak zní v Hradci, kde máme svůj krásný, památkově chráněný kostel. Nebo ve Valtínově, kde také máme vzácný kostel po předcích. Je to důležité? Máme vůči tomu místu nějaké pocity? Příjemné, sentiment, je to duchovní domov, místo, kam se rádi vracíme, protože jsme tu prožili něco hezkého? Budeme za to místo bojovat? Abychom ho udrželi, neztratili?

 Mohli bychom si říct, nezáleží na tom. Bůh je všude! Mohu se s ním setkat kdekoli a je to výhoda, že je se mnou v přírodě, v nemocnici, doma, když klečím u postele a modlím se. Ale je to všechno? Nezáleží ještě na něčem dalším?

 Jákob byl takový tramp – usnul, pod hlavou kámen. V noci se mu zjevil Bůh. Ráno Jákob kámen vztyčil, polil olejem a vznikla svatyně v Bét-el. Tak vidíte, řekneme si, není Bůh všude? Spojený s jedinečným, osobním prožitkem?

 Jenže tak jednoduché to není. Píše se, že už Abraham kdesi v těch místech vybudoval Hospodinu oltář. (Gn 12,8) Jákob zde koupil pole (Gn 33,18nn) a později tu byly pochovány Josefovy kosti (Joz 24,32). Není důležité, že to místo spojuje více lidí? Nejde jen o duchovní, i když mimořádný prožitek jednotlivce. Mluví k nám zde to, co i jiní prožili s Bohem; a to i to, co prožili na jiných místech. Abych si nemyslel, že Bůh má jenom mne.

 Podobných svatyní měli Izraelci více – Abraham v Hebronu, Izák v Beer-šebě, Gedeón v Ofře, dále v Šíló, v Nóbu, v Ráma. Také měli skládací přenosnou svatyni – stánek úmluvy na poušti, příbytek Hospodinův. A další svatyně, které jsme vykopali a o nichž v Bibli není zmínka.

 Později byl vybudován chrám v Jeruzalémě. A když po válkách a nepokojích získal na významu, píše se, že jeruzalémští králové cílevědomě všechny ostatní svatyně ničili. Prý proto, že se v nich sloužilo modlám. My ale víme z naší vlastní historie, že duchovní pestrost funguje jenom tehdy, když jsou všechny církve v menšině. Když má některá příliš velkou moc, ničí ty ostatní. Jakmile Arabové dobili Jeruzalém, Antiochii, Alexandrii, a pak Turci Konstantinopol, choval se Řím, jako kdyby trápení druhých byla Boží vůle.

 Ačkoli se vítězství jeruzalémského chrámu do svatých knih otisklo velmi výrazně, přesto tam můžete najít i slova, že zkáza chrámu za Babylóňanů byla odplatou za nevěrnost Božího lidu. Chrám není nedotknutelný. A Ježíš prý o něm mluvil jako o čemsi nedokonalém, překonaném. Boha je třeba ctít v Duchu a v pravdě; nezáleží na svatých místech. První mučedník Štěpán ve svém posledním kázání hlásal, že Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama. A dovolával se proroka Izajáše: „Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat? Kdepak je místo mého odpočinutí?“ (Izaiáš 66:1) A Štěpán vyzývá, aby lidé nebyli tvrdošíjní a neměli pohanské srdce a uši. Neodporujte Duchu svatému! Vždyť ten vás vede ke Kristu! A tak kázal i apoštol Pavel, třeba v Aténách.

Zdá se tedy, že důležitější než správné místo, jsou lidé, kteří se shromažďují. Říkám „shromažďují“, protože o soukromou víru jednotlivců tady vůbec nejde. Když Abraham stavěl oltář a Jákob vztyčoval kámen, šlo jim o to, aby si kdokoli, kdo půjde kolem, všiml, a také se tady pomodlil k Hospodinu. Krásně to vystihl Jan ve svém listu: Boha nikdy nikdo neviděl. Tedy do žádného chrámu ho nenalákáte, nikde ho nemůžete vystavovat. Ale jestliže milujeme jedni druhé, jestliže naše společenství žije ve vzájemné lásce a úctě, pak v nás Bůh přebývá a jeho láska v nás dochází naplnění. (1 J 4,12) Jde tedy o společenství.

Když Elijáš prchal před Jezábelou, ukryl se na Chorébu v jeskyni. Hospodin mu řekl, vyjdi. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. (1. Královská 19:11-12) V našich shromážděních, ať už na městském úřadě nebo v nejkrásnějším kostele na světě se nemusejí dít hlučné a nápadné věci. Stačí, když zaslechnete hlas Hospodinův, tichý a jemný. Pak půjdete dál v síle a odvaze a najdete svého Elíšu. Samota skončí, znovu bude společenství.

Píseň: 761 V sjití tomto pravme sobě

Příml., MP.: 

Poslání: Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-liť jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás. (1. Janova 4:12) 

Požehnání: 

Píseň: 751 Jen Bohu patří zem, on svěřil ji nám všem