Kázání Ondřeje Kováče

KÁZÁNÍ na Mt 11,2-11; 1.čtení Iz 35

Chci právě hovořit s vámi o zprávě, která je plná Ducha, který dává život, nerozděluje, vede k poznání, k vyšší úrovni víry. 

Dnes budu ukazovat na evangelium. 

Evangelium je extrakt naděje, lék životabudič, který je stálý a neubývá. Když si na něj vzpomeneme, myšlenky se zklidní a život vidíme lépe, jako bychom byli jiní. Ne, že bychom pak byli optimističtí podivíni pomatení ve své mysli a mluvili nesmysly, ale díky pravému živému evangeliu pak víme, že stojí za to snažit se usilovat o krásné a dobré věci a myšlenky a činnosti a hledat krásu. 

O takovém evangeliu věděl Jan Křtitel, když se stal prorokem Božím, a nyní, když za pravdu byl králem Herodem uvězněn, posílá své učedníky takové evangelium hledat. Chce, aby tam nějakou dobu byli, pochopí-li, že Ježíš je ten, kdo dává naději, ať tam pak zůstanou. Jan křtitel své učedníky posílá k někomu konkrétnímu a na určité místo. Jde totiž vždy i o zdroj toho, co nám má pomoci. A tak otázka na Ježíšovo sebeurčení a jeho poselství, není tolika otázkou Jana Křtitele, nýbrž samotných učedníků. Učedníků, kteří věděli, kam přišli a viděli a slyšeli Ježíše. Nejsme to tedy vlastně my? K té otázce se ještě vrátím, teď pojďme uvažovat o té Ježíšově odpovědi. 

Ježíš ukazoval na dvě záležitosti, které ho samotného určovaly, kdo je. Jednak ukazoval na sebe jako na toho, kdo přišel z výšin a z hlubin času, toho, co bylo a bude, jako jakási záhadná postava, která je zároveň ta, která trpí, obětuje se, přitahuje, bere na sebe vše zlé z tohoto světa tím, že sebe zmaří, aby ožili ostatní, tedy na postavu nazvanou obecně Syn člověka. Také se Ježíš identifikoval jako Mesiáš, který přinesl lepší časy, perspektivnější a nadějnější budoucnost, tím, že léčí, dodává sílu, obvazuje, ošetřuje, potěšuje, probouzí skutečnou nadějí ty, kdo naprosto usnuli, jsou zcela slabí, nemohoucí, odevzdaní zlému osudu. Jak o něm je zapsáno především knize Izajáš na několika místech (k. 29,35,42,61). Ježíš přímo nabádá všechny, poslouchejte a dívejte se, co se děje dobrého. Jak ti, kdo ztratili zrak, jim byl znovu vrácen, jak ti, kdo kulhali, chodí volně šťastně, jak ti, kdo neslyšeli, zas slyší, jak ti, kdo byli unaveni, že nemohli už dál žít, zas jsou plní naděje a radostně se probouzejí a ti, na které nikdo nemyslel, bezmocní a odstrčení, bez prostředků, vědí, že se jim někdo věnuje a dodává jim naději a podává pomocnou ruku. To podněcuji Já, činím já, to vlastně jsem já, to v pravdě chce říci Ježíš. A dodává: „Poslouchejte a dívejte se dobře, a pak to rozhlašujte tam, kde je to zrovna potřeba.“ „Šťastný se pak stane ten, kdo pochopí, že přináším dobré věci, a že jsem to tedy já ten Mesiáš a ne někdo druhý.“ 

A co my, ti, kdo jsme chtěli přijít sem? Jako ti Janovi učedníci za Ježíšem. Jak na to reagujeme, jaké se nám to zdá? Nám leckdy se zrovna zdá, že to není dobro, co se kolem nás děje. Nic z toho, co říká Ježíš, se neděje nebo ne tak úplně. My v naší duši, jak se také říká, v našem srdci si sami necháme probíhat boj plný otázek a svých vlastních odpovědí. Stává se to v srdci žen i mužů. V srdci našich dětí, byly tu a nejsou. My často si dobře uvědomujeme, kam jsme přišli a co tam chceme dělat, ale stane se, že si tím po chvilce nejsme jisti. A tak je to i v srdci při mnoha důležitějších rozhodnutích v životě. V kostele víme, že je bohoslužba, že uslyšíme evangelium, slovo Boží, a zdá se to někomu moc jemné, jiný se domnívá, že je to moc drsné, strašlivé. Vidíme jenom toho člověka na kazatelně. Slovo evangelia nějak přehlížíme, přeslechneme, že? Ježíš dobře věděl, že se to stává při setkání s ním a bude stávat křesťanům i v budoucnosti. Tak platí jeho Slovo i právě dnes. No přece! Poslouchejte a dívejte se kolem sebe. Ano je to tak, slepí mají konečně mnoho věcí k dispozici, které jim jakoby vrací zrak? Neslyšící mají k dispozici vynálezy, které umožňují slyšet, tak je to i s těmi, kdo špatně chodí, a kolik lidí nemyslí jen na sebe a chtějí ve svém životě objevovat lásku a krásu a tím vstávají k životu, že ano? To činí Ježíš Mesiáš! To je On. Když toto budeme vědomě prožívat, setkáme se s Ním, nasajeme do sebe evangelium jako úžasnou a krásnou sílu pro náš život. Jak jsem už řekl, lidská duše - „srdce“ naše, se hned ozve, že neví přesně, jak to je, a prý, dost toho optimismu. Ano, Ježíš neuzdravil všechny, kdo by to potřebovali, někoho uzdravil proto, aby pak mohl uvěřit, že Ježíš je Mesiáš. Jiné uzdravil, protože jejich „srdce“ bylo velmi bolavé, zraněné, plné tísně, tak byli vysvobození z toho zajetí. Mnoho jich Ježíš uzdravil a stále uzdravuje skrze dnešní lidské možnosti. Mnoho jich také neuzdravil a neuzdravuje, ale má s nimi jiné plány, které jsou pro mnohé tajemstvím. Když oni pak naleznou sami sebe tím, že odhalí skutečnou sílu právě ve své slabosti, pak vykonají velké věci navzdory tomu všemu, a ten příklad přetrvá všechny věky v Božím jménu. A my se s tím můžeme setkat při bohoslužbě v neděli i jiný den, vždyť On Mesiáš je tu a koná svá znamení. 

Smyslem – takovou střechou – křesťanství je přijímat a žít nadějí, kterou dostáváme, a také ve stejné úrovni je smyslem naději dávat druhým. Povzbuzení, naděje, síla lásky, duchovní život, lidský soucit by měly být sloupy, o které se pevně budeme opírat. Ten, kdo se začne dívat kolem sebe a vidět, že mnoho věcí prospívá někomu jinému a druhý dělá dobré věci, a že druzí překonali i svůj handicap, když se z toho budeme umět radovat a považovat to za ono jedno nejdůležitější pro nás a svět, budeme šťastnější a uvidíme a pocítíme příchod království Božího – přítomnost Krista.Mk1,14-15 Můžeme začít tam, kde jsme i v tento čas. 

Ježíš je ten, kdo to vše dává všem a zaštiťuje svou danou mocí jako ten na výšinách i v hlubinách, jako ten, kdo je s lidmi a pro lidi. Tomu věřme, toho se držme. Amen.