Kázání Jaroslava Hojného

Kázání J. Hradec 29.3.2026 – Květná neděle

Jaroslav Hojný

Mt 21,1-9
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl
jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte
je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je
hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ‚Povězte dceři siónské: Hle, král
tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ Učedníci šli a
učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A
mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu.
Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve
jménu Hospodinově! Hosana na výsostech!“

Sestry a bratři,
Květná neděle (latinsky Palmarum), poslední neděle před velikonočními svátky, má svůj název
odvozen právě z přečteného oddílu o vjezdu Ježíše do Jeruzaléma. Jmenuje se vlastně podle ratolestí
stromů, jimiž tehdy lidé Ježíše vítali. Tímto radostným oddílem Květná neděle poněkud vybočuje z
postní doby, která přináší především soustředění na smutnou část Ježíšova příběhu, na jeho utrpení, po
kterém teprve následuje radost ze vzkříšení. Zde je Ježíš oslavován už „dopředu“ – a tato chvála jako
by tak trochu předjímala událost zmrtvýchvstání.
Na začátek jedno malé vysvětlení: pro nás je pravděpodobně trochu záhadná ta věc s oslátkem. Jak si
může Ježíš o ně tak samozřejmě říci a jak to, že to proběhne tak hladce? Inu, Židé očekávali příchod
Mesiáše, který osvobodí Izrael. A podle Zachariášova proroctví, které jsme slyšeli, Mesiáš přijede na
oslátku (samozřejmě nikoli na čerstvě narozeném, ale prostě na velmi mladém oslu, který zatím ještě
nepoznal tíhu břemene a práce). Proto před Velikonocemi přivazovali lidé před svá obydlí oslátka, aby
je Mesiáš mohl použít, pokud přijde. Slyšel jsem, že tento zvyk trvá dodnes. Ortodoxní židé i dnes pro
Mesiáše, kdyby letos přišel, přivazují před domy oslátka. Takže ta Ježíšova výzva učedníkům do
tohoto kontextu dobře zapadá.
Jinak je příběh Květné neděle zdánlivě jednoduchý a prostý, ale nepřehlédněme, že je v něm víc, než
by se na první pohled mohlo zdát. Mimo jiné nám klade několik důležitých otázek. Pojďme z něho
zkusit čerpat.
Především je to jeden velký a trochu bláznivý happening. Nebo „performance“, mohlo by se říci.
Symbolická veřejná akce, ve které jde o víc, než jen o příjezd „superstar“ do města. Je to parodie na
římské triumfy, kdy triumfátor projížděl městem na honosném povoze taženém spřežením koní, všude
zlato, nádherná roucha, naleštěné zbraně a průvod vojáků… demonstrace síly a moci. Tady osel (žádný
kůň ani vůz, tedy atributy válčení – ty Mesiáš podle Zachariáše naopak vymýtí!), prosté pláště
obyčejných lidí a větvičky osekané ze stromů, žádné zlato, zbraně ani vojáci. Je to přiznání se k tradici
tichého a pokojného Mesiáše jedoucího na oslátku, jak o něm píše Zachariášovo proroctví, a tím také
odmítnutí představy Mesiáše jako vojevůdce, nositele fyzické moci, který vojensky porazí Římany,
pomstí Izrael a nastolí vládu Boží na zemi – tedy něco jako církevní stát. Obrovský, na první pohled
patrný kontrast. Tímto gestem Ježíš jasně řekl: Nejsem ten král mstitel, na něhož mnozí čekají, já nesu
národům spásu, mír. Přišel jsem, abych hledal a spasil zahynulé, zbloudilé, uzdravoval nemocné. Přišel
jsem lidem vyhlásit pokoj. Poznámka pod čarou: na představu Mesiáše jako trpícího služebníka, jehož
utrpením mnozí získají ospravedlnění, jak se o něm píše u Izajáše, dojde brzy… ale zatím je na ni ještě
čas.
Happeningu se účastní pestrá směsice lidí. Nevíme, jak velký ten dav byl, možná, že moc ne, nikde se
například nepíše, že by vyvolal ve městě velké pozdvižení, že by proti němu třeba musela zasahovat
římská pořádková hlídka. Lidé jsou tu každopádně dobrovolně – ne jako tehdy při příjezdu Piláta do
Jeruzaléma, kdy byli do vítacího průvodu nahnáni násilím římskými vojáky, nebo podplaceni penězi.
Ne jako kdysi u nás při povinných oslavách Prvního máje – „svátku práce“… Lidé Ježíše vítají rádi.
Vítají ho jako Spasitele. Představuji si, že v tom zástupu jsou lidé, kterým Ježíš pomohl, že je tam
Zacheus i žena hříšnice, které Ježíš odpustil, že je tam dříve slepý člověk, kterému Ježíš navrátil zrak,
a dříve hluchý, kterému navrátil sluch; že jsou tam někteří z těch, které nasytil při tom zázračnémsycení zástupů, že jsou tam učedníci, kteří s ním zažili utišení bouře, že je tam Lazar, kterého vzkřísil,
a Marie, která seděla u jeho nohou a naslouchala jeho slovům a další a další, kterým pomohl. Mohli
tam ovšem být i tací, kteří vůbec nevěděli, o co kráčí, a jen se nechali strhnout jásajícím davem – jak
to často bývá. Ti všichni nejspíš úplně nechápou, co to přesně znamená být Syn Boží a jak se má jeho
poslání naplnit. Ale jdou, provolávají Ježíši slávu a radují se, protože vidí, nebo alespoň očekávají, že s
ním přichází jejich naděje a pomoc. Podle všeho ale žádní oficiální představitelé města, státu, církve.
Ti, pokud to vůbec zaregistrovali, nejspíše přihlíželi zpovzdálí s kritikou a nelibostí. Paradox – lidé,
kteří toho o Bohu věděli v Izraeli nejvíce, příchod Božího Syna nepoznali, dokonce se nakonec
výrazně postaví proti němu.
Ten příběh nám klade několik otázek.
1) Jaká je hodnota davu? Karel Čapek kdysi řekl: „Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze
všech přírodních živlů“. Na Ježíšově příběhu vidíme, že jásot davu, jakkoli možná upřímný a
spontánní, není nic trvalého. Nic, na čem by se dalo stavět. Cesta ke kříži (která tímto triumfem de
facto začíná) je provázena otřesnou scénou, kdy zmanipulovaný dav pod vlivem několika křiklounů
volá „Ukřižuj!“ Někteří lidé mohli být možná součástí obou zástupů, tak už to chodí… Je před námi
otázka: víme, k čemu a proč se přidáváme? A když ano, dokážeme se z toho radovat? Nenecháváme
sebou manipulovat? – davovou psychózou, převažujícím míněním, nebo křiklouny, kteří se prosazují
pouze silou hlasu, hrubou suverenitou, nebo bezostyšně prezentovanými polopravdami či dokonce
lžemi? Dokážeme tomu naopak vzdorovat? A nebo víc – dokážeme vytvořit „pozitivní dav“? Zástup,
který vyváží tu sprostotu, hloupost, nenávist, zášť a sobectví? Zástup, který se hlásí k Ježíšovu stylu?
Události posledních dnů ve mně vzbuzují naději, že možná alespoň někdy ano...? Ale není to
jednorázová záležitost, je to běh na dlouhou trať...
2) Uvědomujeme si a jsme ochotni přijmout jinakost Mesiáše? – převrácení hodnot, které přináší?
Kristus vjíždí a chce vjíždět i k nám – do České republiky, Jindřichova Hradce, našeho sboru, do
našeho srdce. Ale velmi pravděpodobně jinak, než bychom čekali, než bychom možná i rádi. On totiž
boří běžné lidské představy o Bohu a člověku, o tom, co má skutečně cenu, jak má vypadat král, naše
často zkostnatělé představy o zbožnosti, morálce, spravedlnosti... Jsme ochotni nechat si tyto svoje
představy Ježíšem nabourat, překopat, zkorigovat? Nechat si vyčistit svoje srdce, náš chrám?
(nezapomeňme, že následující scéna bude rovněž happening – vyhnání penězoměnců z chrámu). Jsme
otevření vůči alternativě k tomu, co je běžné? Nebo milujeme hlavně svůj klídek a pohodlí a máme
potřebu kritizovat všechno, co nám je narušuje, aniž bychom tomu rozuměli? Nejdeme my jako
křesťané někdy proti Ježíšovi, jako ti kněží, farizeové a zákoníci? A staráme se vůbec o to, co by řekl
na to, jak žijeme, co si myslíme, co a jak řešíme – nebo naopak neřešíme?
3) S tím souvisí otázka Kde jsem v tom příběhu já? Ten příběh se totiž děje stále. Jsem mezi učedníky?
Mezi těmi, kterým Ježíš pomohl? Jsem součástí „vítacího davu“, aniž bych pořádně věděl, proč?
Opatrně a rozpačitě vše pozoruji zpovzdálí? Jsem na straně kněží a farizeů?, mezi Římany?… nebo je
mi to dokonce jedno a považuji všechno za bláznovství?
4) Ježíš i dnes provokuje. Podobně jako tehdy – svými happeningy, ale i překračováním bariér mezi
lidmi, novým, svěžím a osvobozujícím pohledem na víru a vztah k Bohu i k lidem. Jedni ho ctí jako
Spasitele, druzí v něm vidí podvodníka, třetí bláznivého snílka, který je k smíchu. A židé na Mesiáše
čekají. Kdo má pravdu? Byl Ježíš Mesiáš, nebo nebyl? Jenomže ta otázka je špatně položená. Zda
Ježíš byl nebo nebyl Mesiáš, to nelze dokázat. To je záležitost víry. Správně položená otázka zní: Kým
je Ježíš pro tebe!? Zásadní otázka, na které se všechno láme. Dobrá zpráva je, že pokud jsi zažil/-a
jeho blízkost, pomoc, jeho uzdravení či osvobození, pokud žiješ z jeho lásky, pokud je pro tebe „tím
prvním“, kterým se necháš ovlivňovat a vést a poznáváš jak je to dobré, můžeš a máš se radovat,
oslavovat ho a vzdávat mu díky – spolu s ostatními, stejně „postiženými“. I přes všechno bolestivé a
těžké. To je evangelium Květné neděle. AMEN.