Kázání Hugo Ševce, Mt 9,18-26

Matouš 9,18-26

Zatímco k nim takto mluvil, přišel jeden z představených, klaněl se před ním a řekl: „Má
dcera právě skonala; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít!“
Ježíš vstal a šel s ním i se svými učedníky.
A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu.
Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“
Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té
hodiny byla ta žena zdráva.
Když Ježíš vstoupil do domu toho představeného a uviděl hudebníky a hlučící zástup,
řekl: „Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí.“ Oni se mu posmívali.
A když byl zástup vyhnán, vešel Ježíš dovnitř, vzal dívku za ruku a ona vstala.
Pověst o tom se rozšířila po celé té krajině.
Minulou neděli nám tady Michal vyprávěl příběh o tom, jak se snažil nenápadně a tiše
„komunikovat“ se svým okolím, v metru a na ulicích prostřednictvím odznáčku s rybou.
A jak neúspěšný byl co do naplnění svých očekávání. I v našem dnešním textu se jedna
dějová linka obtáčí okolo skryté komunikace. A možná by se nám zrovna tohle
pozastavení mohlo hodit k vykročení do nového roku.
Je to tak. Už za dva týdny naše kalendáře odloží starý šat a adventem začne nový církevní
rok. Kdyby se ten starý – rok - nešoural krokem starce, řekl bych, že ještě smykem
vybere poslední zatáčku, ještě si střihne jednu neděli a předá sprintem štafetu svému
nástupci. Jenže on ten starý rok je spíš unavený. Utahaný z našeho spěchu. Z našich
nedokončení. Z našich nesplněných slibů, z našich úprků. Namísto svižného kroku junáka
ten starý rok spíš už jen čeká na náš verdikt, na naše balancování a hodnocení.
A i Pán Ježíš v dnešním příběhu spíš než telenovelu s oživováním mrtvých nabízí
zamyšlení a ztišení. Ztišení, ve kterém jedině můžeme zaslechnout pověst, co šíří po celé
krajině. A nakonec advent, který už za dva týdny začne, je právě časem ztišení. Nebo ještě
lépe, advent, který už za dva týdny začne, by měl být časem ztišení.
Pán Ježíš v dnešním příběhu říká víra tvá tě uzdravila. Skoro jako bych slyšel, to ne já
jsem tě uzdravil, to ne já jsem něco učinil, ale ty sama sis pomohla. Jenže my se přece
pravidelně modlíme. Modlíme k Bohu, který poslal a daroval svého syna, aby nás spasil.
Ne abychom se spasili sami, ale aby nás On spasil.
Mno. Takže původně docela milý a přímočarý příběh o ošmataných šatech se nám zase
zamotal. A to jsme se ještě nestihli dostat k tomu posmívání.
Když Ježíš vstoupil do domu toho představeného a uviděl hudebníky a hlučící zástup,
řekl: „Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí.“ Oni se mu posmívali.
Posmívali. Čtu to tak, že se posmívali protože nevěřili. Netušili, kdo Pán Ježíš je. Netušili
co je zač. Nevěřili, co všechno by mohl dokázat.
Jenže ono je těžké jim to zbaštit. Je těžké nechat se přesvědčit, že by nevěděli, kdo Pán
Ježíš je. Že by k nim nedolehlo jediné slovo z toho, co Pán Ježíš říkal. Jediné slovo o tom,
co Pán Ježíš dokázal.
K 1 
 
Jsem si dobře vědom, že tehdy neexistovaly nákupáče, fejsbuky, instáče a všechny tydlety
internety. Přesto, nebo možná spíš právě proto, si myslím, že zprávy předávané osobně
nejen letěly rychlostí požáru. Myslím, že zprávy předávané osobně měly i mnohem větší
váhu. Vždyť si to vezměte. Dneska nám naše mámy říkají „on je takovej nebo makovej, on
chce nebo nechce tohleto či támhleto. Jsem si tím jistá, psali to na internetu“ ….
Ale no tak mamiiiiii…..
Ale když z oka do oka slyšíme „Na vlastní oči jsem viděl jak si to v tom ráchají…“, tak to je
jiná váha.
Takže mě se jen těžko věří, že hudebníci a zástupy, kteří se u domu zemřelé dívky smějí
Ježíšovi, tak činí z pouhé nevědomosti. Z neomalenosti jistě – jak už to tak u posmívání
chodívá - ale z nevědomosti? O tom mě asi dnes nepřesvědčíme.
Respektive – neumím sám sebe přesvědčit, že to posmívání je z nevědomosti, kdo to
vlastně tajdleten Ježíš je. Z nevědomosti, co - sám sobě činím, když mu nevěřím - to už je
jiný pohled na věc.
A možná by tenhle úhel pohledu mohl vysvětlit víc.
Na straně jedné žena uzoufaná životem vsadí na letmý dotyk. Dotyk okraje šatů, protože
na víc si netroufne, dotyk vlastně nepřiznaný z obav vlastní nicotnosti. Nepřiznaný z obav,
že vykoupení je možná jen pro ty lepší lidi.
A její víra dokáže zázrak. Její víra, že i když už sama nestačí na víc, než nenápadné
vztažení ruky směrem k Pánu Ježíši, tak jeho milosrdenství dokoná zbytek.
Na straně druhé, zástup těch, kteří přišli vyprovodit dívku přes hranice života a teď se
smějí tomu, který říká, že hranice života je úplně jinde, než ji oni vidí.
Tahle dvě vnímání hned vedle sebe nám mohou říkat vyberte si. Mohou nám říkat, tady
vidíte jací jste. V tomhle příběhu se nalezněte a vyberte si, jak budete Boží vztah k
člověku vnímat. Tahle dvě vnímání našeho dnešního textu nás varují. Bacha. Snadno by se
vám mohlo stát, že budete ti posměváčci.
Dovolte mi, abych se tuhle problematiku posmívání se Bohu podíval ještě odjinud.
Dělám si naděje, že jste se na svých cestách odvážili někomu říct „Miluji Tě“.
Ona to vůbec není malá věc. Míváme z toho strach. Co když nás odmítne. Co když nás
neodmítne? Co když neodpoví vůbec?
Když řekneme „Miluji Tě“ a odpověď nepřijde, jako by nám spadly gatě a my stáli před
druhými v opravdu nelichotivém světle.
Už slyšíme to posmívání.
Vidíte na co si to troufnul?
K 2 
 
Přesně takhle je nahý Bůh. Přesně takhle nahý je Bůh na kříži.
Bůh na sebe tohle riziko z neopovědi vzal. Vzal na sebe riziko, že bude vypadat jako trdlo,
kterýmu spadly gatě. Jako hlupák, který věřil světu.
A přesně tak to je.
Bůh tu visí nahý a zranitelný – před svými nepřáteli, kteří nechtějí věřit v Boží lásku. Kteří
se mu posmívají, kteří jsou připraveni se mu kdykoli posmívat.
A naneštěstí – možná trefněji řečeno – bohužel – jsme to i my. Jsme to i my jako církev,
jako sbor i jako jednotlivci. Jsme to i my, kdo máme podíl na věčném osudu Boha.
Boha neúspěšného.
Neslyšeného.
Ubohého.
Boha, který tak snadno vypadá pošetile a bezbranně.
Nemýlím se přeci? Že ne?
Jakmile přeci řekneš „Miluji Tě“, stojíš tu jako pošetilec, vydaný na milost a nemilost.
Dokud ten druhý neřekne „i já tě miluji“…..
Dejme si tedy si s koncem starého roku, který jsme utahali k smrti našimi nedověrami.
Dejme si tedy ke konci roku tu práci a pojďme změnit Boží úděl na tomhle světě.
Odpovězme.
Odpovězme tomu tichému hlasu z minulé neděle.
I já Tě miluji Pane.
Z celého srdce.
S vděkem.
S láskou.
S úsměvem na tváři - Tě miluji.
Amen