Josef

Kázání 24. prosince 2025, J. H., Mt 1,18-25

Pozdrav: 

Introit: Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, (Římanům 8:3)

Píseň: 462 Zvěstujem vám radost převelmi velikou

Modlitba: 

Ohlášení: 

1. čtení: Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; (Lukáš 5:1-9)

Píseň: 483 Slyš jaká to libá píseň

Kázání: Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel“, to jest přeloženo „Bůh s námi“. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš. (Matouš 1:18-25)

 Mladá církev to s Ježíšovým narozením neměla úplně jednoduché.

 Četli především řeckou Bibli – Septuagintu, kde se píše, že „panna“ počne. V hebrejské Bibli však Izajáš říká: mladá dívka počne. „Ta“ mladá dívka. Dívka určitá, konkrétní, ale nevíme, kterou měl prorok na mysli. Záměně „dívky“ za „pannu“ vlivem překladu nevěnovali tenkrát pozornost. Vždyť ve starověku běžně věřili, že bohové plodí děti s lidskými matkami. V Genesis se píše, že synové Boží vcházeli k dcerám lidským a plodili zrůdy, bájné bohatýry, siláky dávnověku. Spláchla je všechny potopa. Řecký Bůh Zeus měl dvanáct synů s dcerami různých králů. Jak to Matouš myslel, když napsal, že Marie počala z Ducha svatého, nevíme. Učení o Trojici ještě neexistovalo. Role Otce a Syna, jak to chápala pozdější dogmatika, ještě nebyly rozdány. Snad chtěl vyjádřit, že v Ježíšovi se setkáváme s pravým Božím působením, že to nic nemění, že v něm jedná stále ten samý Bůh.

 V rodokmenu složeném z trojnásobku čtrnácti pokolení muselo v prostřední části vypadnout několik generací králů, aby to vyšlo na čtrnáct. V poslední části je zase jen třináct lidských jmen a čtrnáctý, nevyslovený, je sám Duch svatý. Podle Matouše Ježíš patří díky Josefovi do rodu Davidova, přitom ale v příběhu Josef jednoznačně otcem není.

 Mělo mu být dáno jméno Immanuel = Bůh s námi, ale na andělský zásah je jméno oproti proroctví změněno na Ježíš = Hospodin je spása.

 Jak čteme, Josef s Marií spolu nežili jako manželé, až do doby, kdy se narodil Ježíš. Přesto část církve dodneška dělá, jako by bylo jasné, že spolu nespali ani potom.

 Uf, není snadné si to nějak uspořádat. Oč jednodušší to měl Pavel, který vánoční příběh neznal. Není divu, že to každý křesťan chápe trochu jinak.

 Suma sumárum, nedivíme se Josefovi, že toho i na něho bylo moc! Když se dozvěděl, že je jeho snoubenka těhotná, chtěl ji potají propustit. Důvod, proč to takhle chtěl udělat je, že byl muž spravedlivý. Nevěděl o početí z Ducha svatého, čtenáři evangelií vědí; dlouho, dlouho, už od početí, Josef ale ne – zvláštní. Josefova spravedlnost spočívá v milosrdenství. Nechtěl Marii vystavit ostudě.

 Lukáš vykresluje hmotnou bídu – jesle, chlév. Matouš zobrazuje bídu mladého vztahu, který se mohl rozpadnout, sotva pořádně začal. Přesto byl Josef milosrdný a chtěl Marii ochránit. Vyšší moc jim vstoupila do soukromí.

 Jako Jákobovu synu Josefovi, zdá se i našemu Josefovi sen. Neboj se Marii nepropustit. Přijmi ji za manželku. Přijmi i ty účast na díle Ducha svatého. Josefe, synu Davidův! Jako by mu anděl ve snu připomněl, že on je přece syn Davidův, ne Marie! Josef má zodpovědnost za davidovská zaslíbení. Je to přece víc duchovní dědictví, než dědictví pokrevní.

 Nemáme právě tak i my zodpovědnost za všechny „duchovní“ děti v našem sboru? Nejsme tady jenom od toho, abychom drželi nějaké „dekórum“. Chránili se před ostudou. Až panicky se bojíme skandálů, hříšníků, co by tomu řekli lidé, že mezi sebou máme svobodné matky. V tichosti tutláme své průšvihy. Tajně propouštíme zkrachované. Ale měli bychom držet kurz směrem, kterým ukazují Boží zaslíbení. Není i on syn Davidův?

 Matoušův Josef není nějaká pasivní figurka, nějaký bokem stojící přestárlý pěstoun. On drží Davidovu linii, dává dítěti jméno. To, že Hospodin spasí svůj lid od jeho hříchů, nebylo od Mesiáše obvykle očekáváno. Ale jméno, které Matouš na andělův pokyn dítěti dává, to zdůrazňuje.

 Bůh zve každého z nás k účasti na díle jeho Ducha. Člověk o tom přemýšlí, ale pokaždé něco nesedí, pokaždé máme nějaké pochybnosti, výhrady. Jednou neladí počty, podruhé jména, potřetí překlad. Asi proto, abychom se my sami rozhodli. Aby za nás nerozhodovaly drtivě jednoznačné okolnosti. Aby člověk musel naklonit k Bohu své srdce. Přirozenost nám radí potichu Marii propustit. Jako Petr při zázračném rybolovu říkáme: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Ale anděl nám nedává šanci. Odpovídá: „Neboj se!“

 Měli bychom se i my zamyslet, co všechno děláme jen kvůli svým dětem, kvůli svým genům. Když odkonfirmujeme dítě, přestávají často do kostela chodit i rodiče. Jsme velmi zaměření na své rodiny. Děláme to „pro ně“. Josef je pro nás ale příkladem, že v Božím království nejde vůbec o geny. Josef není Ježíšův otec. A přesto právě na Josefovi záleží duchovní naplnění odkazu krále Davida. To je obrovská věc. V Božím díle nejde o náš osobní prospěch. Jde o věc, která nás přesahuje, která nás musí uchopit, chytit, zacloumat s námi, že obětujeme své představy o klidném, trochu zapšouklém životě v domácím smrádku. Jsi potomek Davidův, musíš to tomu klukovi předat, i když nejsi jeho otcem.

 Díky, Josefe!

Píseň: 484 Tichá noc, přesvatá noc

Příml., MP.: 

Poslání: Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (1. Korintským 1:21)

Požehnání: 

Píseň: 498 Za císaře Augusta