Ježíš je cesta

Kázání Nový rok 1. 1. 2026, J 14,1-6, J. H.

Pozdrav: 

Introit: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (Jan 14:27)

Píseň: 159 Sláva chvil, jež dnes v paměti mám

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Pavel po všech misijních cestách přichází do Jeruzaléma, kde to všechno začalo. Čas od času je potřeba „restart“.

Píseň s kytarou: S-286 Rok za rokem roky léta jdou

1. čtení: Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Exodus 20:1-17)

Píseň: 377 V noci té, kdy náš Pán Ježíš zrazen byl

Kázání: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14:1-6)

 Všimli jste si, že se nejvíc vzájemně povzbuzujeme, když se loučíme? Jako kdybychom chtěli toho druhého co nejlépe vybavit na cestu do neznáma. Měj se dobře, buď zdráv, ničeho se neboj, těším se, až se zase uvidíme!

 Slovo do nového roku pochází z Ježíšova loučení se s učedníky.

 Vaše srdce, ať se nechvěje, „neotřásá“. Stejné slovo je použito třikrát předtím, vždy, když se Ježíš potkává se smrtí – přítele Lazara nebo když cítí, že se přiblížila jeho vlastní smrt. Srdce učedníků se tedy nemají otřásat, až brzy zažijí Ježíšovu smrt.

 Ve 14. kapitole Ježíš ještě jednou zopakuje, aby se jejich srdce nechvěla, ale přidá k tomu ještě lék, jak to udělat: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. (Jan 14:27a)

Ten pokoj je svázán s vírou - věříte v Boha, věřte i ve mne. Ježíš se dovolává toho, že víra přece něco znamená, nějak se do nás na naší cestě otiskla, nemohu pořád čekat s nataženou rukou; to důležité už jsem dostal. Už věřím v Boha, a teď se učím věřit i v Ježíše.

Když se na Hoře proměnění zjevili Eliáš a Mojžíš, chtěli Petr, Jakub a Jan pro vzácnou návštěvu postavit stany. Ovšem neuspěli; nepodařilo se jim tenhle zvláštní zážitek obestavět plachtou a klacky. Jak symbolické! Kolikrát by si člověk přál nějaký důležitý duchovní prožitek svého života zdokumentovat, zamrazit, vakuově zabalit, uchovat pro příští časy pochybností. Ale to nejde. Přijde oblak, jako tolikrát předtím i potom, a nic!

Ovšem když teď Ježíš povzbuzuje učedníky, velmi přesvědčivě slibuje, že u Boha bude mít každý z nich zcela jistě svůj vlastní příbytek. Nejde o nějaký nebeský panelák s garsonkami pro miliardy lidí. Jde o domov. Bezpečí. Jde o přijetí. „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“ Dá se to ale přeložit i jinak: „Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to – vždyť vám jdu připravit místo!“ Rozumíme? Tady nejde jenom o ujištění, že u Boha na nás něco hezkého čeká. Tady Ježíš říká, že kvůli tomu, aby to bylo pro nás připravené, jde na smrt. On tomu natolik věří, že na potvrzení pravdivosti svého slibu, neváhá umřít.

A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. (Jan 14:3) Vždycky si u toho vzpomenu na Jóba: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. (Job 19:25) Jób neříká, vím, co bude se mnou. Říká, vím, že můj Pán je živ. Podobně chápu i Ježíšovu větu - nevím, co bude přesně se mnou. Ale věřím Ježíšovi. V té nejlepší variantě budu jednou tam, kde je on. V té nejhorší také. Tak čeho bych se bál?

O kousek dál ve 14. kapitole přidá Ježíš ještě jeden slib: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (Jan 14:23) Tedy: nejenom, že jednou bude náš domov u Boha, ale už teď a tady, když Ježíše milujeme a držíme jeho slovo, mají Ježíš a Bůh příbytek u nás. To, co vyhlížíme, už začalo, už to běží! To je přece obrovská věc. Proto věříme už v přítomnosti, protože to zažíváme. Proto také známe cestu, kam jde!

Jménem všech pochybností, které máme, nechá Jan promluvit Tomáše: „Pane, nevíme, kam jdeš – a jak bychom mohli znát cestu?“ Jestliže máme pochybnost o cíli, jestliže cíli nerozumíme, neumíme si ho představit, pak samozřejmě vůbec nemůžeme znát cestu, jak k němu dojít. Co si zadáte do navigace, když nevíte, kam jedete?

Na to Ježíš odpoví: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6) Cíl je samozřejmě Otec. Všechno, co potřebujeme vědět o cíli cesty, je ale obsaženo už v cestě samotné. A tou není žádný plánek, jízdní řád, žádný úvoz v krajině rozkvetlých stromů ani uzounká stezka nad propastí plnou špičatých kamenů. Kdo zná Ježíše, kdo ho přijímá jako cestu, ten se nepotřebuje ptát na cíl. Zná-li cestu, zná všechno potřebné.

Nevíme, co nás v novém kalendářním roce čeká. I my se můžeme chvět v srdci před setkáním se smrtí. Nepotká nás nebo naše milé nějaká nemoc? Jak to bude s ruskou rozpínavostí? Co vymyslí psychopat z Bílého domu? Životní prostředí přestává být prioritou. Co naše země? Budeme žít na úkor budoucnosti? Budeme si moci vážit svých představitelů? Nebo to nebude tak zlé? Bude vládnout spravedlnost a právo? Co ztratíme a získáme v osobním životě? Jak se povede evangeliu? V naší církvi, v našem sboru, v našich srdcích? Jak to všechno dopadne?

Ježíš nám nesdělí nic konkrétního. Nejsme ovšem manichejci, abychom trpně čekali, co zlo udělá, a hlídali si jen své vlastní světlo. Jsme křesťané, musíme přiložit ruku k dílu. A přitom slyšíme Ježíšovo slovo: „Ať se vaše srdce nechvěje úzkostí! Cestu, kam jdu, znáte. Já jsem ta cesta!“ Co máme dělat, nám neříká církev. Je třeba stát se sám učedníkem Ježíše Krista. A pak ho milovat a držet se jeho slov. Takový člověk bude už teď, tady na zemi prožívat, že k němu přišel Ježíš i Otec a žijeme spolu. Ježíš je cesta. To je přesně tolik, kolik potřebuji vědět.

Poslední věc: naučme se jeden druhého povzbuzovat, i když se neloučíme. Říkejme si povzbudivá slova ještě na společné cestě. Nejenom, když končí.

Píseň: 620 Moc předivná

VP: 377 V noci té, kdy náš Pán Ježíš zrazen byl, S-167 Kristus Pán když na smrt šel

Příml., MP.: 

Poslání: Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. (2. Korintským 5:1)

Požehnání: áronské

Píseň: 427 Cesta tvá dál ať stoupá