Dva svědkové

Kázání Nový rok 1. 1. 2025, J. H., L 2,21-40

Pozdrav: 

Introit: Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. (Žalmy 90:1-4)

Píseň: 462 Zvěstujem vám radost

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Trpělivost bdít s Ježíšem, trpělivost čekat na Mesiáše

Píseň s kytarou: S-286 Rok za rokem

1. čtení: Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Exodus 20:1-17)

Píseň: 490 Když se Pán Ježíš narodil

Kázání: Když uplynulo osm dní a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina - jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘ - a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat - i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. (Lukáš 2:21-40)

 Na závěr občanského roku čteme příběh o dvou lidech, Simeonovi a Anně, kteří trpělivě vyhlíželi Hospodinovu pomoc.

 Zatímco Matoušova „svatá rodina“ na andělský pokyn prchá před hněvem krále Heroda z Betléma do Egypta, kde zůstane, dokud Herodes nezemře, Lukášova „svatá rodina“ odvážně přicestuje přímo do Jeruzaléma. Rozpor lze vysvětlit tím, že evangelisté domodelovali chybějící Ježíšovo dětství podle proroctví – z Egypta jsem povolal svého syna (Oz 11,1) a hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek (Jr 31,15).

 Čtyřicet dnů po porodu byla Marie nečistá; potřebovala přinést oběť chudých matek – hrdličky nebo holoubata. Jednoročního beránka si zřejmě nemohli dovolit – u Lukáše nenajdete zlato, kadidlo a myrhu od mágů. Lukáš ještě zmiňuje potřebu předstoupit s narozeným Ježíšem před Hospodina, protože byl prvorozený a otevřel Mariino lůno. Za prvorozené podle Mojžíšova zákona platil otec pět šekelů nebo dvacet denárů výkupné, aby nemuseli sloužit Hospodinu. To je v Ježíšově případě zvláštní; nevíme, jak to Lukáš myslel. Dítě se nemuselo nosit do chrámu. Vypadá to spíše jako „představení“ Ježíše, jako příprava scény pro setkání se Simeonem a Annou.

 Simeon a Anna čekali na Mesiáše. Oba byli zřejmě velmi staří – Anně bylo osmdesát čtyři nebo třeba i sto pět let – záleží na tom, zda osmdesát čtyři znamená její věk nebo dobu, po kterou byla vdovou, oba výklady jsou možné. Simeon čekal, až spatří Spasitele; bylo mu slíbeno, že do té doby nezemře.

 Také na něco čekáte? Čekáte velmi dlouho? Vyhlížíte krásné a důležité události?

 Když jsem skoro před třiceti lety nastoupil do služby, kázal jsem v kostelích, kde stejně jako tady byly pod okny zabudovány plechové žlábky na svádění vody, která se sráží na okenních tabulkách. Někde bývá voda sváděna do plechových nádobek, jinde tenkými kovovými rourkami do prostoru. Instalovalo se to proto, že když se kostel několik hodin vytápěl kamny, a pak se naplnil lidmi, okna se pořádně „potila“. Nechtěli, aby jim voda tekla po zdi. Já jsem tohle nikdy nezažil. Nikdy se okna nepotila, nikdy se nádobky nenaplnily ani po dně. V kostele bývalo čtyři pět lidí, a když jich přišlo víc, spěchali na oběd a okna se zase „nezpotila“.

 Udělátka dávných stavitelů kostelů na odtok vody jsem si spojil s duchovním probuzením. Dožiju se doby, kdy se kostel naplní, aby kanálky odváděly vodu, která stéká po oknech?

 Možná je to touha zamindrákovaného stárnoucího páprdy. Bůh nehledí na počty, ale do srdce. Ne vždy kostely plní Duch svatý.

 Simeon a Anna byli jediní dva, kdo malého Ježíše přivítali v jistě plném jeruzalémském chrámu. Kdyby tam měli skleněná okna a venku bylo chladno jako v mírném pásmu, jistě by vylévali vodu po litrech. Ale Spasitele přivítali jen dva lidé. U Lukáše jsou všechny zástupy posluchačů dospělého Ježíše mnohem větší než u Marka, ale příběh dítěte začíná skromně a skrytě.

 Simeon je představitelem víry, která předává štafetu. Jako Jan Křtitel se nedožije finále, cílové rovinky. Žehná na startu. Pokojně odchází ze světa v důvěře v dobré pokračování. Nemusím mít všechno, mohu být přítomen u zasazení semínka, aniž bych se dočkal plodů jeho stromu. Syn člověka se ptá, zda na zemi nalezne víru, až přijde? (L 18,8) To je Simeon, tahle víra. K jeho naději patří i chmurná předtucha o Mariině duševní bolesti nad budoucím utrpením jejího dítěte. Na některých Božích mukách najdete postavu Marie probodenou mečem. Dost to lidi plete.

 Anna. Jakýsi předobraz budoucích starokřesťanských ideálů. Sedm let vdaná, ovdověla a už zůstala sama. Denně přicházela do chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami. Přistoupí blíž a chválí Boha jako předtím Zachariáš, Marie, pastýři i Simeon. Anna jako druhý svědek, který potvrzuje slova prvního svědka – Simeona.

 Ježíšovu cestu lemovali různí lidé. Svým způsobem zbožnosti se od nich Ježíš velmi lišil. Dal se pokřtít poustevníkem Janem, ale sám nebyl poustevník. Měl učedníky Zélóty, ale sám nebyl Zélóta. Blízko byl klášter Kumrán, ale on tam nepatřil, nebyl esejec. Nebyl farizeus ani saducej. Ježíš nebyl ani jako prorokyně Anna; nelze si ho představit, že by denně docházel do chrámu, jenom se stále postil a modlil. Ježíšova cesta vedla mezi lidi, k lidem, k setkávání. A přesto všechny ty odlišné postavy kolem něj zvláštním způsobem k Ježíšovi ukazovaly. A rozpoznávaly v něm Božího Spasitele.

 Přejme to i my lidem kolem nás. Aby byli jiní, než jsme my, aby šli svojí vlastní cestou. Pro někoho se hodí manželství, jinému lépe padne samota. Někdo pracuje diakonicky, charitativně, jiný slouží modlitbami. Někdo volí samotu, jiný je pořád mezi lidmi. Kristovo tělo, církev, má mnoho částí – Bůh nám rozdal velmi pestré dary!

 Spojuje nás Mesiáš – Spasitel. Jsme jako jeho družina. Jeden ho vítá v Betlémě, druhý v chrámu, jeden s ním láme chléb a rybičky, další nese trám z kříže.

 Přeji vám, abyste v novém roce byli v pravý čas na svých místech. Dej nám všem Bůh vytrvalou víru jako Simeonovi a Anně.

Píseň: 472 Aj, růže rozvila se

VP: 510 Jezu Kriste, štědrý kněže (364 Pán k prostřenému stolu)

Příml., MP.: 

Poslání: Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. (Žalmy 131:3)

Požehnání: áronské

Píseň: 620 Moc předivná