Dva falešné obrazy otce

Kázání 6. po Trojici, 27. 6. 2025, L 15,11-32

Pozdrav: 

Introit: Ježíš (řekl): „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Jan 12:23-24)

Píseň: S-172 Laudato si (756 Nový den svítá)

Modlitba:

Ohlášení: 

Slovo k dětem:

Píseň s kytarou: S-364 Nové přikázání

1. čtení: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (Jan 15:13-17)

Píseň: 141 Ne, Bože nám

Kázání: Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“ (Lukáš 15:11-32)

 Ježíš udržoval styky s lidmi, které druzí odsuzovali pro jejich morální selhání. Nelíbilo se jim, že se s nimi Ježíš přátelil. Proto vyprávěl podobenství, že na ztracených záleží.

 Řekli mi na táboře někteří účastníci, že tohle podobenství nemají rádi. Nelíbí se jim, nevědí, co si s ním počít. Tak jsem ho zkusil upravit do tří výpovědí. Každá z postav sama řekne, jak to vidí. Mladší syn, starší syn a nakonec otec. Třeba se nám v tom udělá trochu jasno.

 Nejprve mladší syn: „Narodil jsem se jako druhorozený. Je vám jasné, že je hloupost dělit rodinný majetek. Farmu zdědí starší brácha. Tak na co bych čekal? Tady mi žádné štěstí nepokvete.

 Vím, že to byla drzost požádat otce, aby mě vyplatil. Ještě přece žije – je brzo na dědictví. Tím víc mě překvapilo, když souhlasil.

 Všechno, co jsem dostal, jsem si pěkně převedl na hotové peníze, a pak jsem vyrazil! Do ciziny, jasně. Někam, kde mě neznají, kde si budu moci dělat, co chci. Židů je stejně všude spousta.

 Jenže jsem brzy všechno rozházel. A musím říct, že hloupě. Nebylo to rizikové investování, nepodpořil jsem žádnou charitu, prostě jsem si žil na vysoké noze, a všechno jsem to prošustroval.

 Vzpomínáte si na Josefa v Egyptě? Tam, když nastal mor, byl Josef moc šikovný a poradil si s tím. Pomohl celému Egyptu. Ale já takový nejsem. Přilepil jsem se na jednoho občana a stal jsem se pasáčkem vepřů. Prasata žrala planý svatojánský chléb. Chtěl jsem také, ale nic na mě nezbylo … A najednou jsem šel do sebe. Řekl jsem si, že se vrátím. Jenže kam? Svůj díl dědictví už jsem dostal, už se nemůžu považovat za otcova syna, zbývá na mě místo nádeníka – sluhy.

 Tak jsem šel. Otec ke mně běžel, jako by hledal ztracenou ovečku! Objal mě a políbil … Asi jsem musel vypadat hrozně, protože mě nechal obléknout, dal mi šaty a na ruku prsten. Jasně, nejdřív mě vydrbali kartáčem ve vaně! Ty šaty – byly to ty nejpřednější šaty. Jako bráchovy, jako ty moje původní. A ten prsten – musím se pořádně podívat, nejspíš je ale pečetní! Víte, co to znamená? Že mohu za rodinu uzavírat smlouvy!

 Strašně jsem se v tátovi zmýlil. Tohle jsem fakt nečekal. Takové nádherné přijetí. Pořád mi nedošlo, co to znamená.“

 A teď promluví starší syn: „Vlastně pořád dřu jako mezek. Zrovna jsem byl na poli, když jsem to uslyšel. Taková – jakoby symfonie. Všichni si povídali, jásali, radovali se a znělo to jako orchestr, jako akord. Jako dobře sladěná muzika. Pěkně si spolu notovali.

 Ne, nechtěl jsem se jít podívat. Hned od začátku mě to pěkně naštvalo! A tušil jsem nějakou zradu. Tak jsem poslal svého sluhu, přece tam nebudu chodit sám! Řekl, že se vrátil mladší brácha a otec dal zabít vykrmené tele, že ho má doma zase živého.

 Rozpálilo mě to doběla! A hned jsem jim do toho akordu hodil vidle! Přidal jsem trošku disharmonie! Řekl jsem, že nepůjdu dovnitř.

 Otec se mi snažil domluvit. Vyšel za mnou ven, jako bych já byl nějaká ztracená ovce. Snažil se mi domlouvat, ale já se nedal! Řekl jsem mu, že je to jeho syn. Pro mě už to ani není brácha. Určitě s prostitutkami prohýřil otcovo jmění a – představte si – on pro něj dal dokonce zabít vykrmené tele! To já dřu doma od nepaměti, sloužím otci od rána do večera, nikdy jsem neporušil jediný příkaz a nikdy mi nedal ani kůzle, abych se poveselil s přáteli.

 No, ještě teď když na to pomyslím, kouří se mi z uší, jak jsem vzteklý!“

 Je to pěkně zašmodrchané, viďte? Necháme ještě nakonec promluvit otce:

 „Dobrý den. Mrzelo mě to, že mladší syn chtěl odejít. Ale nemám zamčené dveře ani mříže na oknech. Je to jeho rozhodnutí. Dal jsem mu jeho díl. Cítil jsem se, jako by mě pohřbíval zaživa. A čekal jsem, až se vrátí.

 Když jsem ho uviděl v dálce, pohnul se ve mně soucit – běžel jsem k němu a objal ho s radostí! Byl mrtvý, a teď zase žije! Jenže on řekl strašnou věc. Že už není můj syn! Představte si to. Ten kluk! Jak to mohl říct. Že není hoden. Copak milované dítě musí být hodno? Musí si otcovu lásku zasloužit? A že chce být posledním nádeníkem. Ranilo mě to víc než to, že všechno rozházel. On přece je pořád můj syn. Já se dokážu přenést přes ty prodejné přítelkyně i nečistá prasata. To přece není důvod přestat ho mít rád. Vrátil se! Byl ztracený, a teď je nalezený. Byl mrtev a žije! To je důvod k oslavám. Dali jsme ho do kupy a radovali se.

 Potom dorazil starší syn. Vždycky vypadal rozumně. Vždycky poslouchal. A najednou říkal také hrozné věci. Stejně hrozné, jako ten mladší. Nedokázal ani vzteky vyslovit jeho jméno – říkal ‚ten tvůj syn‘.

 Vyběhl jsem za ním jako za tím mladším. Mám oba moc rád. Řekl jsem mu, že přece naší radostí z návratu bratra o nic nepřijde. Všechno už je jeho! Copak to neví? Všechno mé je i jeho. Co jsem vybudoval, mu patří.

 Copak mě ty děti pořádně neznají? Všeho jsem se vzdal. Všechno jsem dal jim. Nic jsem si nenechal pro sebe. Jak to, že ani jeden nerozumí mé lásce? Ztracený majetek mi nebude chybět, chybí mi ztracené děti! Nevědí, jaký jsem?

 Můj mladší si myslel, že mu beze mne bude lépe. Starší si neumí užívat život – kdykoli si mohl vzít vykrmené tele a pozvat přátele, je to dávno jeho. Jako by se nedokázal radovat. Proč obviňuje mne? Myslím, že ho nejvíc urazilo, když jeho mladší bratr dostal odpuštění úplně zadarmo …“

 Milí posluchači, slyšíte, že ten příběh má otevřený konec. Oba bratři by se měli naučit přijímat otcovu lásku, jaká je. Jeden jako člověk, který nebyl moc pevný. Druhý jako člověk, který byl naopak moc tvrdý. Oba vyprávěli falešné příběhy. Nejsou sluhové. Jsou synové.

 Až to pochopíme, pochopíme, proč Bohu tolik záleží na ztracených a znovu nalezených lidech.

Píseň: 188 Neskládejte v mocných naději

Příml., MP.: 

Poslání: Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím lid. (Izaiáš 57:19)

Požehnání: Hospodin ať tě požehná a ať tě střeží. Hospodin ať k tobě rozzáří svou tvář a ať se nad tebou smiluje. Hospodin ať k tobě pozvedne svou tvář a ať ti uloží pokoj.

Píseň: 426 Ať chrání nás Bůh, ať žehná nám Bůh