Dětskost a dětinskost

Kázání 1.6.2025 – Dětskost a dětinskost Jaroslav Hojný

Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte
dospělí. 1. Kor 14,20

Mezinárodní den dětí, který je dnes, není sice křesťanským svátkem, ale možná nebude na škodu si
téma dětí připomenout. Možná stojí za to si jednou v roce víc uvědomit vděčnost za děti, za to, co
přinášejí do našeho života, vzpomenout na radosti i složitosti jejich výchovy, zreflektovat náš vztah
k nim – vlastním i cizím, neuhýbat vzpomínkám na svá selhání vůči nim… a třeba si i uvědomit, že
je hodně dětí, které strádají a kterým chybí to nejzákladnější, co potřebují – dobré rodinné zázemí...
A určitě stojí za to, všimnout si, co Ježíš a děti. Je to totiž jedno z jeho klíčových slov, to, které jsme
četli v prvním čtení: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království
Boží. Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.
Za prvé: Ježíš děti láskyplně přijímá, věnuje se jim, má na ně čas, obejme je a žehná jim. Je to jen
chvíle v jeho životě, ale tak trochu vzor a možná i zahanbení pro nás rodiče. Uděláme si čas, když
děti přijdou? Přijímáme je s láskou? Je u nás prostor i pro vyjádření lásky dotekem – objetí,
pohlazení? – i psychologové a psychiatři vám řeknou, jak je to důležité... O požehnání nemluvě…
Za druhé: nikdo není tak malý, nedůležitý a hloupý, aby k Ježíši nesměl, nemohl. Jsi na dně,
nepodstatná nula, ztracený mezi lidmi, nerozumíš světu kolem ani sám sobě? Nebo dokonce nějak
postižený, hendikepovaný? Pak věz, že také můžeš a máš k Ježíši jít – a nikdo by ti v tom neměl
bránit. A můžeš počítat s jeho přijetím, porozuměním a láskou.
A za třetí: nejenom, že se děti mají učit od nás, my se máme učit od nich, dokonce to, jak přijmout
Boží království, Boží vládu nad sebou samými. Jak žít vztah s Bohem. Co v tomto kontextu
znamená „jako dítě“? Inu, děti mají řadu vlastností, které jsou pro vztah s rodiči, ale analogicky k
tomu i s Bohem zásadně důležité. V dospělosti je pak ke své škodě často ztrácejí, proto je Ježíš
touto zkratkou připomíná. Jsou to zejména:
- naprostá důvěra v rodiče a pevné spojení s nimi
- bezelstnost, upřímnost
- radostnost, spontánnost, opravdovost
- schopnost údivu
- schopnost učit se novým věcem.
Tyhle věci jsou pro vztah s Bohem a život pod Božím vedením podstatné. Bez toho budeme – říká
Ježíš – jenom „kroužit kolem“, skutečné Boží království nepoznáme. Věřit „jen trochu“ nebo „jen
někdy“, nebo – nedej Bože – „jen na oko“, hrát si na něco, skrývat něco nebo mít postranní úmysly,
mít Boha „přečteného“, takže nás už nemůže ničím překvapit, být uzavřený v sobě, svém pojetí víry
a světa a mít pocit, že hlavní je dostát pravidlům a pořád to kontrolovat, takže na opravdovou radost
už nezbyde místo – to je opak oněch pozitivních dětských rysů a je to v přímém rozporu s tím, co
Bůh po nás chce. Tohle není Boží království. Podívejte se na děti – a zkuste být jako ony.
I když… Ony děti mají i své negativní vlastnosti. Lehce to naznačuje ten text kázání, výzva
apoštola Pavla: ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení
buďte dospělí.
V určitých situacích jsme vyzýváni k dospělosti. Jsou chvíle, kdy s pouze dětskými vlastnostmi
nevystačíme – a ani nemáme vystačit. Děti totiž mají také vlastnosti problematické: třeba
- přecitlivělost na svou vlastní osobu, urážlivost
- soustředění se na sebe, nedostatek ohledu na druhé
- neschopnost nadhledu a déledobé perspektivy 
 
- neschopnost odhadování následků svých slov a činů
- neschopnost převzetí odpovědnosti za sebe i druhé
- neschopnost kritického myšlení v souvislostech.
Typicky dětské přece je: jsem jen já a moje potřeby a přání, tady a teď. Výše zmíněné rysy děti
teprve musí postupně překonávat a uvedeným kvalitám se učit – a také tím se stávají dospělými.
Mají-li tyto vlastnosti děti, je to přirozené, mají-li je dospělí, není to „roztomilá dětskost“, ale
potenciálně nebezpečná dětinskost.
Jsme vyzýváni „být v myšlení dospělí“. To znamená za prvé, abychom vůbec mysleli / přemýšleli
(není to tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát :-) – řada lidí na myšlení docela rezignuje, jen
pasivně přebírá to, co se nabízí). A za druhé, abychom – na rozdíl od zlého, ve kterém „nemáme být
odborníky“ – ale právě jako děti, tj. čistí, bezelstní, „nevinní“… – v myšlení nebyli dětinští, tj. věci
zkoumali („všechno zkoumejte, dobrého se držte“), dokázali nahlížet z více stran, neuhýbali před
složitostí světa – jen proto, že bychom ho rádi měli jednoduchý –, mysleli nejen na sebe, domýšleli
důsledky, nenechali ohlupovat sebe ani jiné – což m.j. předpokládá i umět vyhledávat kvalitní
informace a rozumět jim… Jeden příklad za mnohé: jak píše C. S. Lewis, „že přispíváte na
dobročinné účely, ještě neznamená, že odmítnete zjišťovat, zda za nimi náhodou nevězí nějaký
podvod.“
Apoštol Pavel ale dnešní verš říká v pasáži o mluvení v jazycích ve shromáždění – myslete na
ostatní, co to s nimi udělá, když přijdou poprvé, a uslyší převážně vaše „blábolení“, byť i pod
vlivem Ducha svatého. Co udělá s lidmi zvenčí první návštěva našich bohoslužeb? Nejde o P.R., ale
o vstřícnost a pochopení, o to, co prospívá – a nejen „tradičním“, nejen těm, kteří jsou už v církvi
doma. Myslete na to, milí křesťané, že ani na bohoslužbách nejste a nemáte být sami pro sebe,
myslete na ty, kteří přišli zvenčí, ať už jste je sami pozvali (a to je dobře!), nebo přišli bez vašeho
pozvání. Myslete na to, aby rozuměli, aby se mohli k bohoslužbám bez velkých překážek přidat.
Přemýšlejte! – ne že si jen pojedete automaticky „to svoje“.
A podruhé (vlastně poprvé :-) ) Pavel mluví o dospělosti v kontrastu s dětinskostí – představte si –
hned po „chvále svaté lásky“ o kapitolu dříve. Opravdovou lásku – se všemi jejími nádhernými
vlastnostmi – zmiňuje jako nejvyšší duchovní dar a „nejvzácnější cestu“, pak zdůrazní pouhou
částečnost a předběžnost všeho našeho poznání a prorokování a řekne Dokud jsem byl dítě, mluvil
jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal
jsem to, co je dětinské. „Překonávání dětinského“ zde znamená překonávat soustředěnost na naše
postoje a spory (často žabomyší) a odolat pokušení sebeprosazování (kdo má největší duchovní dar?
nejsprávnější názor?…) – jak to Pavel bohatě zmiňuje a komentuje v předchozích kapitolách listu.
Opravdová láska je to, co – kromě myšlení – také pomáhá překonávat dětinskost.
Jak je to tedy? Máme být jako děti, nebo naopak jako dospělí? … Obojí. Každé v pravý čas a v
pravou situaci. Od každého to nejlepší. Ale jistě nebýt dětinští.
Pane Bože, dej, abychom ve víře i myšlení rostli v moudré, odpovědné a milující dospělé, a přitom
nepřestali být Tvými dětmi – radostnými, bezelstnými, spontánními, důvěřujícími. AMEN