Být Božím dítětem

 Lk 15,11-32 Být Božím dítětem

Pokud bychom chtěli vysvětlit evangelium, pak bychom právě mohli použít podobenství o marnotratném synu. Můžeme tam nalézt Boží lásku, milost i odpuštění.

Příběh je o jednom bohatém Otci a dvou synech. Začíná tím, že mladší syn se rozhodne odejít od Otce a chce se zařídit pro sebe, zkrátka chce být na Otci nezávislý. Jeden den tedy přijde ke svému Otci a žádá ho o svůj podíl majetku. Je to takové, řekněme, neobvyklé přání, chtít po svém otci peníze. Tak nevím, jak byste to vnímali vy, kdyby některé z vašich dětí přišlo se slovy: „Vážení rodiče, dejte mi majetek a já půjdu do světa.“ Nevím, zda by se vám to úplně líbilo, pokud byste třeba museli prodat dům nebo byt, abyste děti rozdělili rovným dílem.

Každopádně v židovské kultuře tato prosba je ještě mnohem více vyhrocenější. Majetek vždy podle zákona rozděloval otec na sklonku svého života. Přijít k váženému patriarchovi s takovou prosbou v podstatě znamenalo pokládat ho do hrobu. Asi normální reakce v té době by byla za takovou troufalost neposlušného syna přinejmenším úplně vyhnat z domu nebo rovnou ukamenovat. Ale Otec v tomto podobenství neudělá to, na co by měl nárok. Naopak, ještě svému mladšímu synovi vyhoví.

Zdá se, že se má syn u Otce dobře. Má u něho dobré zázemí, lásku, co více si může přát. Ale přesto všechno měl pocit, že venku je lépe. To je zvláštní. Proč myslíte, že tomu tak je?

Syn chtěl mít určitou nezávislost (v židovské kultuře žily generace pospolu – Abraham a jeho synové…).
Zlákalo ho se podívat někam jinam, vyzkoušet si nové věci – to je lákavé.
Každopádně ani Otcova láska a tím i veškerý komfort, který měl, ho nedokázaly udržet doma. Možná si myslel, že Otcovy peníze v kombinaci s nezávislostí ho učiní šťastnějším. Koho charakterizují nebo zastupují osoby v našem podobenství? Jaká je pointa našeho příběhu?

Vážený Otec je zřejmě Bůh a mladší syn je člověk, který hřeší a odchází od Boha.

Z příběhu od začátku vidíme, že Otcova, neboli Boží, láska je jistě dostačující a žehnající. Je příjemné vědět, že jsme Bohem milováni a nazýváni jím synem nebo dcerou. Jen tak, bez zásluh. Zkrátka jsme Boží děti a hotovo. Ale existují různé hlasy (hlas-satan), které popírají Boží lásku jako dar a říkají: „Jdi a dokaž, že za něco stojíš! Lásku si musíš zasloužit svým úsilím a pilnou prací.“ Pak stejně jako ten mladší syn opouštíme domov s veškerým zázemím a ztrácíme víru v hlas, který nás nazývá Božími dětmi. Pokud tedy jdeme za těmi hlasy, které nám nabízejí různé alternativní cesty, jak potom získáme lásku, po které tolik toužíme? Náš mladší syn odešel do světa. Ze začátku se mu dařilo docela dobře. Získal si přátele, zcela jistě se mu podařilo dostatečně zapůsobit na druhé. Pravděpodobně se mu dostalo chvály a obdivu. Ale všeho do času. Tak dobře se mu dařilo jen do té doby, dokud měl co nabídnout. Byly to právě ty ony Otcovy peníze. Potom se stalo, že všichni přátelé ho opustili. To zrovna není láska, kterou člověk potřebuje. Jak to bylo potom? Šlo to asi velmi rychle! Stalo se, že ze zářící hvězdy se rázem stal spodinou společnosti, vyvrhelem, kterému se nedostávalo ani slupek od vepřů. A když už ho okolí přestalo považovat za lidskou bytost, pak prožíval opravdovou hloubku osamění. 

Čím dál jsme od domova, tím slaběji slyšíme Boží hlas, který na nás volá: „Jsi Božím dítětem!“ Pak už si ani nejsme jistí svým domovem a tak se snažíme na ostatní udělat dojem s myšlenkou si zasloužit respekt, uznání, lásku. A když se pak nedaří, tak žárlíme na ostatní.

Nyní si syn vzpomene na svého Otce, vzpomene si na to, co ztratil, jak už to bývá. Až když něco ztratíme, pak zjistíme, jak nám to bylo drahé a vzácné. Říká: „Jak mnoho nádeníků u mého Otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!“ Z těchto slov můžeme slyšet opravdové zoufalství a beznaděj.

Syn se nakonec rozhodne pro správný krok, vrátit se k Otci. Ono mu už nic jiného nezbývá, situace je velmi vážná. Teď spřádá svou omluvu, co asi Otci řekne. Teď nám podobenství dává tak trochu nahlédnout do synovy hlavy. Syn říká: „Vstanu a půjdu k svému Otci a řeknu mu: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě, nejsem hoden se už nazývat tvým synem, přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků‘“. Slyšíte? V těchto myšlenkách zaznívá zklamání v sebe, poznání své bídy a stud. V tento okamžik už velmi dobře ví, co udělal.

Rabíni říkají, že když někdo poruší stanovené normy společnosti, omluva nestačí, musí nastat odškodnění. Ale syn už nic nemá, nic mu nezbylo a tak si pomyslí, že nemá právo se vrátit do rodiny a chce u svého Otce být alespoň nádeníkem, aby svůj dluh mohl alespoň splatit. Možná tam zaznívá, že syn už nechce být synem svého Otce, protože má pocit, že o své synovství přišel. Připadal si nedostatečný. Velmi brzy zapomněl na hlas, který ho nazýval milovaným synem. Jakoby mu chyběla víra v odpuštění. Jakoby zapomněl, jaký je jeho Otec.

Takové nebezpečí může hrozit i nám. Můžeme se vnímat velmi negativně a trváme na tom, že jsme špatní a špatnými zůstaneme, protože si potřebujeme něco dokazovat, dokazovat si, že za něco stojíme. Toto se pak projeví v mezilidských vztazích a v neposlední řadě i vůči Bohu.

Jak z tohoto ven? Cesta z tohoto bludného kruhu je v odpuštění a přijetí Boží lásky. Projevit naprostou ochotu k tomu, aby nás Bůh úplně uzdravil. Pokud jsem pouze služebník, pak musím zachovat odstup. Nejsem tedy v rodině. Pokud jsem syn, jsem velmi blízko Otci a mohu prožít odpuštění. Mohu nechat Boha, aby vymazal mou minulost a nabídl mi úplně nový začátek. To je podle mého ta pravá svoboda.

Příběh mladšího syna takřka končí tím, jak otec běží vstříc synovi. Také tady Otec projevil výjimečnou lásku vůči synovi. Vážení patriarchové neběhali za syny, protože by se znemožnili. Náš Otec se neváhal znemožnit kvůli synovi. 

Ježíš Kristus se také ponížil tou nejpotupnější smrtí, aby dovedl člověka ke svému Otci.

Otec nenechá syna doříct ani větu a se všemi poctami ho pozve na hostinu, kterou pro něj připravil. Pro mladšího syna vše dobře dopadne, je opět v přítomnosti svého otce.

Bůh čeká na hříšníka, který dokáže pojmenovat, co provedl, a zároveň ví, že setkání s Otcem je milost. Toto zjistil i náš mladší syn. Nejprve učinil pokání a potom přijal Otcovu milost.

Jak to celé dopadlo? Paradoxně nakonec měl mladší syn k Otci blíž než jeho starší bratr. Tradice říká, že starší bratr měl minimálně kvůli Otci svého mladšího bratra pokárat a přijmout ho zpět. On to neudělal. Nedokázal odpustit svému bratrovi ani svému Otci.

A tak pokud jsme se vzdálili od Boha, navraťme se k němu, dokud je čas. Pokud jste zhřešili, je možné skrze Pána Ježíše k Otci přijít a prosit za odpuštění, a můžeme si být jisti, že odpustí. Ten ze začátku nezdárný mladší syn je nám na samém konci dobrým příkladem.