Bůh skrytý v umění

Mt 25, 31-40, 4.5.2025, Blanka Ližanová

Sestry a bratři, 

Napadlo mne, že bychom se spolu mohli zamyslet nad tím, kde všude může být skrytý Bůh. A protože o tom, že je skrytý v pomoci druhému, v lásce k bližnímu, jsme mluvili už několikrát, mohli bychom se zkusit podívat kde ještě jinde ho můžeme potkat. Protože mně osobně je blízká oblast kultury, tak se zaměřím na to, jak skrze umělecký talent, což je neoddiskutovatelný dar Ducha svatého, k nám přichází Boží zvěst jak k nám evangelium může promlouvat skrze umění. Vnímám, že Boží moudrost není jen v teologických traktátech nebo disputacích, ale že ji nalézáme všude možně po světě. V umění, filosofii, denních rozhovorech. Všude tam se můžeme potkávat s Bohem v „civilu“. S Bohem, který je skrytý, který je tu s námi inkognito, ale je pořád na blízku.

Mám trochu pocit, že u nás evangelíků je tak ještě přijímána hudba, ale s ostatními uměleckými obory máme trochu problém. Ne že bychom nečetli, nebo nechodili na výstavy a do divadla, ale umíme vidět, slyšet a vnímat evangelium, které skrze ně může přicházet? Pojďme se tedy zamyslet nad třemi oblastmi. Hudbou, literaturou a výtvarným uměním. Možná běžnými věcmi. Co myslíte, může být v nich skryta křesťanská zvěst? Může v nich být Bůh?

Hudba:

Začněme hudbou, protože ta je neodmyslitelně spjata s naší církví a bohoslužbami a vlastně se spiritualitou vůbec. 

V Bibli máme celý oddíl písní a to jsou žalmy, máme tam milostnou píseň Píseň písní, ze které jsme četli, máme tam plno odkazů na hudební nástroje, kterými máme chválit Boha. Bez našich pěti písní, si ani nedokážeme bohoslužby představit. (tedy v jiných sborech mají i víc). Všechna evangelická setkání, co jsem zatím zažila jsou obohacena o zpěv a hudbu. Ale že bychom někde třeba malovali, nebo tančili? Hudbou chválíme, vyznáváme, modlíme se. Tóny zasahují naše nitro, rozechvívají naše srdce. Hudba může změnit naše vědomí. Skladatelé a autoři písní, skladeb, symfonií, vkládají do svých děl svou víru v boha, svůj rozhovor s ním, své prožívání víry. 

Známe Bacha, Michnu, máme evangelický zpěvník i Svíták, ale to vše, i když oblíbené, je už za mne jakýsi církevní kánon, církevní poklad, jestli chcete. Ale je přístupný i lidem z necírkevního prostředí? Nezaslechnou zrovna oni spíše hlas tichý a jemný v populárních písních, v písních civilních interpetů? Co my víme, kolik lidí zasáhnou některé písně Vojty Dyka, Jardy Svobody, Hradišťanu…Je tam skrytý Bůh? Chtěla bych nás všechny povzbudit, až příště půjdeme na koncert, vezměme své necírkevní kamarády a učme je naslouchat a objevovat. Třeba spolu s námi takovému skrytému civilnímu božímu hlasu porozumí.

Hudbu máme rádi, je v naší spiritualitě důležitá a hlas Boží v ní slyšíme. Jen bychom mohli možná občas v duchu písně „Své kroky rozezpívej“ být méně statičtí. My Hradci si vzpomeňme na Bety, jak s ní Svítákovky vždycky šily. 

Literatura:

Tak na hudbě, jako prostředku ku chvále Boha a k prostředku šíření jeho zvěsti se všichni shodneme. I na tom, že v ní Bůh je skryt a ústy a nástroji interpretů k nám promlouvá. Ale jak je to s literaturou. Mám na mysli krásnou literaturu a poezii. Ne odborné teologické texty.

Nestává se vám, že některý text vás tak zasáhne, na něco ukáže, něco vysvětlí, že si řeknete, no tedy, teď jsme to pochopila? Někdy se nám Boží moudrost zjeví skrze slova autorova. Někdy navede na samotnou cestu víry. V románu Karla Čapka, Továrna na absolutno čteme co je víra: „ Mám -li to říci v termínech náboženství, tedy je to víra, že sloužíš – li člověku, sloužíš Bohu. A že všecko, co vede lidské věci k dobrému, je napomáhání a spolupráce při božím provozu světa.“ No a je to, vlastně nic složitě řečeného. Stručná definice víry, skovaná v románu. 

Často mne napadá, že přece není pravda, že lidé Boží slovo neslyší, že není pravda, že nepotřebují obracet svá nitra k nějakému transcendentnu. Jen možná jim nevyhovuje naše forma. Možná, že, potřebují aby se k nim mluvilo jazykem, kterému rozumí, aby slyšeli podobenství, která jsou z jejich životů. Tanec, hudba, malířství, poezie, to vše jsou dary od Boha, a dal je některým z nás, aby ostatním přinášeli radost, zvěst a evangelium. Některé si prostě v tomto smyslu vyvolil a my ostatní můžeme čerpat z jejich studnice. Básně Skácela, Reynka, knihy Čapka a dalších a třeba mohou přivést ke křesťanství.

Myslím, že bude čím dál víc potřeba zamýšlet se nad tím, jak budeme zvěstovat, jakou formou a jakým způsobem. Zda formy Nekostelů a Hospodinů v hospodě nejsou tou cestou. (určitě je tam víc účastníků než v neděli), co s ranními časy bohoslužeb, co se studenými kostely apod. Jak zachovat, to, co dělá církev církví, jak zvěstovat tu radost, lásku, etiku, které nám Ježíš dává a o které čteme v Bibli. To budou otázky, které si budeme muset položit. 

Jsem přesvědčena, že křesťanství nezanikne, že to, co nám Ježíš Kristus přinesl je to nejlepší, co jsme kdy, jako lidstvo získali, ale také myslím, že je možná třeba, nechat novou generaci, ať si formu třeba bohoslužeb do jisté míry přizpůsobí tak jak je jim v tom dobře. Oni to umí a mají z víry radost, jen my, je nemáme pasovat do něčeho, co vyhovuje nám. 

 A nakonec Ježíš byl pořádný inovátor. Tak bychom na to neměli zapomínat.

Ale chybí nám ještě podívat se na to, jak je to s výtvarným uměním. Obrazy tu máme abychom porozuměli tomu, co nám Bůh říká. Někdy prostě rozum a kázání nestačí. Někdo mnohem lépe zprávu vyčte z obrazu, než z teologické rozpravy. A co všichni lidé s hendikepem, ti by měli být ochuzeni o Boží zvěst jen proto, že nerozumí textu, nebo nevidí, nebo neslyší… I těmto našim spolubližním můžeme skrze umění zvěstovat tak, že k nim zvěst dolehne a že se jich dotkne boží láska a radost. 

Různé formy umění od hudby, divadla, tanec, malířství, literatury atd. nás skrze své tvůrce vtahují do Božího dění. Umění je formou, kterou Bůh mluví a kterou se nám snaží sdělit dobrou zprávu a ve které je skryt. Umění nás může dělat lepšími, učí nás chápat, to co je jinak skryto. Zapojuje naše smysly a to je potřeba.

Umění nás může vést k hlubšímu ponoru, který hledá to, co právě povrchnímu pohledu uniká. Podobně jako to dělá umělecký portrét, jeho posláním není mechanický otisk vnější podoby, ale pokus zviditelnit a interpretovat právě to, co je skryté. A díváme-li se do hloubky, a nechceme- li tam vidět jen sami sebe, pak můžeme spatřit tvář Kristovu.

Sestry a bratři, mysleme na to, že kdekoliv se lidský život otevírá boží inspiraci, vdechnutí Ducha, kdekoliv člověk tvůrčím procesem ztvárňuje roli, kterou mu svěřil Bůh, tam prosvítá z jeho života Boží pečeť, tvář Kristova.

 Amen.