Boháč a Lazar

Kázání Boží hod velik., L 16,19-31, 20. 4. 2025, Ž., J. H., V.

Pozdrav: Kristus byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Haleluja!

Introit: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1 K 15 výběr)

Píseň: 546,1-6 Nastal nám čas přeradostný

Vyznání vin, modlitba: viz papír

Ohlášení: 

Slovo k dětem: 

Píseň s kytarou: S-324 Šly zrána ke hrobu

1. čtení: Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které pověděly apoštolům. (Lukáš 24:1-10)

Píseň: 540 Veleben Bůh buď, jeho čin

Kázání: Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“ (Lukáš 16:19-31)

 Slavíme svátek vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. Rozumíme tomu tak, že se to stalo pro nás. Kvůli nám. Jak jsme vyhlašovali na začátku bohoslužeb: chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! Jestliže je Ježíš naším Pánem, je to i naše vítězství. Smrt ztratila zbraň, kterou chtěla použít i proti nám. Jsme-li Kristovi, jako on vstal z mrtvých, vstaneme i my.

 Ovšem netýká se to až toho, co přijde po smrti. Když Ježíš vyučoval, šlo mu o naši proměnu tady a teď. Byla by veliká pošetilost prožít tenhle život, jakoby na něm záleželo méně, jakoby byl jen stínem toho budoucího.

 V podobenství o Lazarovi a boháčovi dokonce Ježíš říká, že vzkříšení z mrtvých, to co my považujeme za zbraň proti smrti (!), nemusí mít na boháčovy bratry vůbec žádný účinek: i kdyby někdo vstal z mrtvých, nedají se přesvědčit. Je tedy naléhavě třeba začít se změnou života už teď. Máme k tomu naprosto dostatečné pomůcky – Mojžíše, proroky, teď i evangelium. Nic víc není třeba.

 To samé říká Ježíš i Nikodémovi, když za ním přijde v noci: „Nenarodí-li se kdo znovu z vody a z Ducha, nemůže spatřit království Boží.“ Člověk musí už teď projít zásadní proměnou. Z vody křtu a z Ducha Božího. Z vody, která po nás steče jen jednou a z Ducha, který vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Vane ne jednou, ale po celou dobu našeho života; je pouze na nás, zda se mu vystavujeme. To je nové narození. Ale ještě před ním musí přijít smrt.

Boháč den co den skvěle hodoval. Lazar den co den ležel u jeho vrat a alespoň toužil nasytit se tím, co boháčovi padá z plného stolu. Umřeli. Lazar byl přenesen do náruče Abrahama. Boháč se ocitl v Hádu. V podsvětí, kde hoří plameny. Židé si to představovali, jako skládku špíny za jeruzalémskými hradbami, kam se házely odpadky. Divoká zvířata a psi tam hodovali. Všude kouř a smrad stále doutnajících spálenišť. Docela konkrétní představa. Tam se ocitá bezejmenný boháč.

Některé věci jsou tady na světě rozdané. Někdo má vředy, jiný je zdravý. Někdo má plný stůl, jiný pokukuje po drobtech. Ale nic nebrání tomu, aby se ti dva potkali a rozdělili se, pomohli si. Boháč měl co chudákovi nabídnout. Ale nedělal to. Považoval se za lepšího člověka. Teď je v pekle a překvapivě si pořád myslí, že je něco víc, než Lazar. Proto žádá, aby ho Lazar obsluhoval, aby mu dělal i po smrti poskoka: pošli ho, Abrahame, ať skočí pro vodu, ať doběhne k mým bráchům! Jenže Abraham řekne, že je mezi námi nepřekročitelná propast.

Je to propast v boháčově srdci. Je to jeho neschopnost podívat se na lidi, na vztahy, na hodnoty jinýma očima. Když boháč odmítá vidět Lazara jako sobě rovného, odmítá vlastně i Boha.

Je po smrti, ale pořád ještě neumřel svému starému já. Nepřesvědčilo ho ani peklo; jak by mohlo jeho bratry změnit, kdyby někdo vstal z mrtvých! Ani v Hádu nezakusil smrt, která vede k novému životu. Ve své smrti žije dál v hrozných mukách. Nedokázal zemřít způsobem, který jediný vede k životu, který skutečně stojí za to žít.

Ježíšova vyjádření někdy bývají hodně ostrá, přehnaná, mají pořádně zašpičatělý hrot! I podobenství o boháči a Lazarovi okořeněné hrůznými detaily – psi, vředy, plameny, muka! Ale vlastně jde o srdce člověka.

Jsou Velikonoce. Ježíš vstal z mrtvých. Neberme to jako důkaz, který má přesvědčit. To Ježíš sám vyvrací. Rozhlédněme se, vzpomeňme si, co už jsme mockrát slyšeli, z Mojžíše, z proroků, z evangelia. Vždyť to dobře známe. Už tady na zemi je třeba umřít tak, aby se člověk mohl narodit znovu. Z vody a z Ducha. Umřít sobectví. Strachu o sebe sama. Smrt naší lhostejnosti musí udělat místo lásce a milosrdenství. Podobenství o boháči a Lazarovi nás vyzývá, abychom ukončovali naše pekla tady na zemi. Peklo bídy, peklo bolesti, peklo konfliktů. Peklo psychického strádání. Sestoupil i do pekel. I tam už vědí, že prohráli.

Voda a Duch. Slovo. Ježíš. Mojžíš a proroci. Vzkříšení z mrtvých. To všechno nám svítí tak jasně, abychom procitli. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Velikonoce.

Píseň: 539 Pán cestou smrti kráčel

Křest: 352 Buď Bohu chvála, dík a čest

VP: S-466 Surrexit dominus vere, S-461 Nebojte se, S-447 Každý den, S-467 Ubi caritas, 

Příml., MP.: 

Poslání: A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. (Efezským 5:14)

Požehnání: Ať žehná tě Hospodin a ať chrání tě! Ať září Hospodin tváří svou k tobě a ať je milostiv tobě! Ať pozvedá Hospodin tvář svou k tobě a ať tě zahrnuje pokojem!

Píseň: 549 Buď tobě sláva