Kázání Michala Kitty ze 3. května 2026.
Pozdrav:
Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! (Ž 98:1)
Píseň: 118 Zpívejte Pánu nové písně (Žalm 98)
Modlitba:
Ohlášení:
Slovo k dětem: Déjà vu, když jsem s maminkou čekal v čekárně, déjà vu, když učedníci zázračně lovili ryby
Píseň s kytarou: S-29 Sny dojdou dál
1. čtení: Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ (Mt 4:8-10)
Píseň: 141 Ne, Bože nám (Žalm 115)
Kázání: Král Nebúkadnesar dal zhotovit zlatou sochu, jejíž výška byla šedesát loket a šířka šest loket. Postavil ji na pláni Dúra v babylónské krajině. Hlasatel mocně volal: „Poroučí se vám, lidé různých národností a jazyků: Jakmile uslyšíte hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnete a pokloníte se před zlatou sochou, kterou postavil král Nebúkadnesar. Kdo nepadne a nepokloní se, bude v tu hodinu vhozen do rozpálené ohnivé pece.“ V té době přišli muži hvězdopravci a udali Judejce. Hlásili králi Nebúkadnesarovi: Jsou zde muži Judejci, které jsi pověřil správou babylónské krajiny, Šadrak, Méšak a Abed-nego. Tito muži nedbají, králi, na tvůj rozkaz, tvé bohy neuctívají a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se neklanějí.“ Tehdy Nebúkadnesar, rozlícen a rozhořčen, rozkázal přivést Šadraka, Méšaka a Abed-nega. „Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“ Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil a výraz jeho tváře se vůči Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi změnil. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla. Ti muži byli hned svázáni ve svých pláštích a suknicích i s čepicemi a celým oblečením a vhozeni do rozpálené ohnivé pece. Protože královo slovo bylo přísné a pec byla nadmíru vytopena, ony muže, kteří Šadraka, Méšaka a Abed-nega vynesli, usmrtil plamen ohně. A ti tři muži, Šadrak, Méšak a Abed-nego, padli svázaní do rozpálené ohnivé pece. Tu král Nebúkadnesar užasl a chvatně vstal. Otázal se královské rady: „Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?“ Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.“ I přistoupil Nebúkadnesar k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal: „Šadraku, Méšaku a Abed-nego, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem!“ Šadrak, Méšak a Abed-nego vyšli z ohně. Nebúkadnesar zvolal: „Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než bohu svému. Vydávám rozkaz: Kdokoli z lidí kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšakovu a Abed-negovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit jako tento Bůh.“ (Daniel 3 výběr)
Kamarádi z teologické fakulty, kteří jezdí na vykopávky do Izraele, říkají, že až do babylónského zajetí se všude po celé zemi v archeologických nálezech objevují amulety, sošky baalů a ašer, zkrátka modly. Ale když se část Judejců vrátí z perské říše domů, modly mizí. To je moc zajímavé. Babylónským zajetím se vše změnilo. Jakoby si až v Babylóně Židé uvědomili, že to nejde hrát na dvě strany. Že člověk nemůže být zadobře s tím i s tím. Že skutečný pravý Bůh se o lásku s nikým nedělí. Skutečný monoteismus začíná po zajetí.
Do babylónské a perské doby je situována kniha Daniel. Byla sepsána ve druhém století před Kristem, tedy 400 let po zajetí. Není to historie – nesedí rodokmeny králů, nesedí královské tituly, Belšazar nebyl žádný král. Zdá se, že kniha má několik různých autorů. Bedlivý čtenář si snadno všimne, že na začátku kapitoly vždy přijde nějaká nebezpečná zápletka, zázrakem se to vyřeší, pohanský král vychválí Hospodina do nebes, ale hned v příští kapitole jakoby na všechno zapomněl, aby napínavý děj mohl pokračovat a celé schéma se znovu zopakuje. Je to ovšem vyprávění velmi poučné. A jasně ukazuje pevné zakotvení pisatelů ve víře. Ukazuje, co by chtěli čtenářům předat: neuctívejte modly. Klaňte se jen skutečnému Bohu.
Když se řekne „modla“, znamená to pro nás něco naivního. Kus kovu, dřeva či hlíny. Něco, co nevidí, neslyší. Ale modla je mnohem rafinovanější. Modla v našem příběhu vytváří pocit sounáležitosti národa. Je měřítkem občanské poslušnosti. Modlářstvím obyvatelstvo dává najevo, že chápe společenská pravidla. Jako na Prvního máje vycházejí do ulic a jásotem a mávátky vyjadřují, že nejdou proti proudu. Vidím sám sebe v kabině alegorického náklaďáku. Na klopě mám červenou plastovou placku. Hraje dechovka. Z fasád domů na mne hledí z leva do prava Marx, Engels, Lenin a Gottwald. To je Babylón.
Ve druhé kapitole knihy Daniel vidí král Nebúkadnesar ve snu obrovskou sochu. Je ze zlata, stříbra, mědi, železa a hlíny. Socha se zhroutí a moudrý Daniel vyloží, že představuje čtyři království, která jdou po sobě, dokud nepovstane království, které rozdrtí všechna ostatní a samo nikdy nezanikne. Vida. Socha jsou království, je tedy řeč o politice. Říše padnou, ale jedna jediná přetrvá navěky!
Ve třetí kapitole, ze které jsme četli, nechá Nebúkadnesar postavit zlatou sochu a ani se neuvádí, jaké má jméno, čí to byla socha. Není to důležité. Důležité je klanění se. Ti, kteří se pokloní, jsou naši. Ostatní nejsou naši. Stejné to bude za makabejských válek, když Judskou hrdost lámali Seleukovci, nebo za římského pronásledování. Tou modlou už dávno není bůh Slunce nebo bůh úrody. Tou modlou je národ, nějaká říše, království, stát.
Když naše staršovstvo slibovalo před seniorátním kurátorem, řekl vám, shromážděnému sboru, Jan Růžička toto: „Buďte jim ku pomoci, podpírejte je a následujte je potud, pokud budou
následovat Krista.“ To slovíčko „potud“ je strašně důležité. Když staršovstvo nebude následovat Krista, jste zproštěni slibu dát se staršovstvem řídit. Připomíná se nám, že to, co je nad námi, má také svá pravidla, kterými se musí řídit. Když staršovstvo vládne svévolně a proti řádům, nemusíme být loajální.
Jak je to se státem, národem, vlastí? Když jsem jako voják sliboval věrnost, nebyla tam ani čárka o tom, že se má vlast také musí držet nějakých pravidel. Byla to komunistická diktatura. V dnešním poslaneckém a senátorském slibu se slibuje vykonávat mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Měřítkem pravidel je množina všech lidí a moje osobní nastavení. Stačí to? Není to zoufale málo?
Vidíme všude kolem sebe, jak lidé slouží modlám svých států. Je to zabalené do náboženské omáčky, státníci navštěvují chrámy, přijímají požehnání, vzkládání rukou, slaví se Te Deum. A pak ty státy válčí spolu navzájem a z nejvyššího Boha se stává lokální bůžek, amulet a ze ctihodných patriarchů kmenoví šamani. Kdo neskáče, není Čech.
Ďábel na poušti nabízel Ježíšovi všechna království světa. „Toto všechno ti dám, budeš-li se mi klanět.“ Národy přesně o tohle usilují – zmocnit se těch druhých království. Vojensky, ekonomicky, ideologicky. Ale Ježíš to odmítá. Nepřipouští, že by to všechno mohl mít a zároveň by se neklaněl satanovi. Odmítá tuto nabídku a říká: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“
Naše církev s tím má velmi traumatickou zkušenost. Po roce 1918 řekl profesor František Žilka: „Kdyby se nás někdo zeptal: Proč jsi evangelík? - myslím, že bychom jednoduše odpověděli: Protože jsem Čech! Čím bych mohl být jiným?“ Ale vznikl z toho jen dům postavený na písku … Nacionalismus a slepé nekritické vlastenectví evangeliu vždycky ubližuje.
V knize Přísloví stojí jednoduchá větička: Spravedlnost vyvyšuje pronárody, kdežto hřích je národům pro potupu. (Př 14:34) Těmito očima na nás hledí Bůh. Národnost není vlastnost, která v jeho očích boduje. Spravedlnost ano. V jeho království nemají budoucnost národy. „Kdo neskáče“ se tam nezpívá. Kde je má chýše, kde domov můj? „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Fp 3:20)
Chcete-li něco udělat pro svou vlast, musíte mít spravedlnost posazenou výš než vlast.
Když se řekne sedmkrát roztopená pec, nepředstavujme si teplotu na povrchu Slunce. Stačí si představit pece národů, pece, které spálily milióny nevinných lidí na celém světě. A naše „vlast“ mnohokrát uškvařila nebo vyhnala ty nejlepší z nás. A hle, uprostřed ohně s vámi někdo je. To je úžasné poselství knihy Daniel. Vzhledem se podobá božímu synu. Jak to ti tři kluci řekli: „Jestliže nás Bůh, kterého uctíváme, bude chtít vysvobodit, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ To je důležité. To je pravda, kterou archeologové nemusejí vykopat, aby platila. „Přestoupili slovo krále, aby se nemuseli klanět modle. Proto každý, kdo by řekl něco proti jejich Bohu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm …“ No, téhle tečky se rádi vzdáme. Rádi přestoupíme i tohle královo slovo. Žádné lidské království nepřetrvá na věky. Soli Deo Gloria! Pouhému Bohu buď sláva!
Píseň: S-328 Babylón
Příml., MP.:
Poslání: Spravedlnost vyvyšuje pronárody, kdežto hřích je národům pro potupu. (Př 14:34)
Požehnání:
Píseň: 409 Svaté Boží požehnání