Aby to nešlo do kopru ...

Kázání 1. neděle po Zjevení, 11. ledna 2026, Ž., J. H., Ex 32

Pozdrav: 

Introit: „Lidský synu, ustanovuji tě strážcem izraelského domu. Uslyšíš-li z mých úst slovo, vyřídíš jim mé varování. Řeknu-li o svévolníkovi: ‚Zemřeš‘, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. (Ezechiel 3:17-18)

Píseň: 99,1-5 (Ž 86) Nakloň, Pane, ucha svého

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Proč jsme si dali na vánoční přání hvězdu?

Píseň s kytarou: S-234 Oheň plál

1. čtení: Pověděl jim i toto podobenství: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ (Matouš 13:33)

Píseň: S-243 Pán z mrtvých vstal

Kázání: (Ex 32)

 Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her. I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid. Mojžíš se obrátil a sestupoval z hory s dvěma deskami svědectví v ruce. Desky byly psány po obou stranách, byly popsané po líci i po rubu. Ty desky byly dílo Boží, i písmo vyryté na deskách bylo Boží. Tu Jozue uslyšel, jak lid hlučí, a řekl Mojžíšovi: „V táboře je válečný ryk.“ Ale on odvětil: „To nezní zpěvy vítězů, to nezní zpěvy poražených, já slyším halas rozpustilých písní.“ Když se Mojžíš přiblížil k táboru a uviděl býčka a křepčení, vzplanul hněvem, odhodil desky z rukou a pod horou je roztříštil. Pak vzal býčka, kterého udělali, spálil jej ohněm, rozemlel na prach, nasypal do vody a dal Izraelcům pít. Áronovi Mojžíš řekl: „Co ti tento lid udělal, že jsi naň uvedl tak veliký hřích?“ Áron odvětil: „Nechť můj pán tolik neplane hněvem! Ty víš, že tento lid je nakloněn ke zlému. Řekli mi: ‚Udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.‘ Řekl jsem jim: Kdo má zlaté náušnice, ať si je strhne a donese mi je. Hodil jsem to do ohně, a tak vznikl tento býček.“ Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná; to Áron jej nechal počínat si bezuzdně ke škodolibosti jejich protivníků. Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci. Řekl jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.“ Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů. Potom Mojžíš řekl: „Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání.“ Nazítří pak Mojžíš řekl lidu: „Dopustili jste se velikého hříchu; avšak nyní vystoupím k Hospodinu, snad jej za váš hřích usmířím.“ Mojžíš se tedy vrátil k Hospodinu a řekl: „Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si zlatého boha. Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ Ale Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil. A ty nyní jdi a veď lid, jak jsem ti řekl. Hle, můj posel půjde před tebou. A až přijde den mého trestu, potrestám jejich hřích na nich.“ Hospodin udeřil na lid, protože si dali udělat býčka, kterého zhotovil Áron. (Exodus 32:1-35)

 Během vánočních prázdnin, jednou do roka, má řada rodin ve zvyku shlédnout nějakou slavnou filmovou ságu – třeba si načnou brambůrky či oříšky a společně se (během několika dnů, samozřejmě) podívají na celého Harryho Pottera nebo na Pána prstenů, Hobita nebo na Hvězdné války, Star Wars. Ty příběhy nás fascinují! Protože popisují realitu našeho světa – nenápadný, nepozorovaný růst zla, pokus o převzetí moci zloduchy a nakonec po mnoha obětech a ztrátách - vítězství dobra. Je to fikce, není to skutečné, a proto to není tolik trýznivé na koukání. Řada lidí si letos bolestně uvědomila, jak se to, bohužel, začíná velmi podobat naší přítomnosti – Dolores Umbridgeová a Kornelius Popletal popírají příchod Voldemorta, Saruman přesvědčuje Gandalfa, že nelze vyhrát nad Sauronem a do sebe zahleděný senát Galaktické Republiky zvolí kancléřem skrytého sithského lorda, Palpatina. Nepřipomíná to něco? Možná už jsme tak zhýčkaní, že to v Bibli nerozpoznáváme a potřebujeme se to dozvědět v pohádce.

 Jak se to stane, že po krátkých obdobích míru, naděje a optimismu přichází opět lež, nespravedlnost a násilí? Jaké síly hýbou společností, že si sama pod sebou řeže větev? Opakuje se to stále dokola.

 Jak se mohla tak kulturní a vzdělaná země, jako Německo, stát šiřitelem národně-socialistických nesmyslů? Způsobit nezměrnou bolest všem kolem? Jak se to stalo, že je zlo přemohlo?

 Naše země byla před válkou oázou demokracie. K nejoddanějším obráncům demokratické republiky patřili domácí i přistěhovalí Židé – sloužili v armádě, varovali před Hitlerem, ekonomicky stát podporovali a v odboji proti nacismu zaplatili jednu z nejvyšších cen. Vzhledem ke svému počtu přispěli k obraně republiky mnohem víc než kdokoli jiný. Přesto z postupné změny smýšlení českého národa prožili obrovské zklamání. Dělávali jsme v Hronově s jednou paní učitelkou ze sboru procházky pro veřejnost po adresách bývalých židovských domů. Když se někdo náhodou vrátil živý z koncentráku, většinou ho noví majitelé ani nepustili dovnitř. Ke svému majetku se dostali až po roce 1989.

 Moderní historikové říkají, že je to mýtus, že by si dánský král za války připnul žlutou Davidovu hvězdu. Ale rozhodně není mýtus, že se Dánové jako národ kolektivně postavili za své židovské spoluobčany a vláda zorganizovala jejich přesun do Švédska, takže se jich 95% zachránilo. Zdá se tedy, že i s národy se dá nějak v rámci možností pracovat, nějak na ně morálně působit, že mohou být vůči zlu houževnatější.

 Židé už jsou pryč, mrtví, jak se ale dnes cítí naši Ukrajinci? Ještě nedávno jsme se pyšnili tím, že jsme v přepočtu na obyvatele přijali nejvíce uprchlíků. Dnes vyhlašujeme, že na muniční iniciativu, kterou jsme sami začali, nedáme ani korunu. Co se to s námi děje?

 Možná bychom si tu mohli povídat o štěňátkách a koťátkách, jako na Nově, ale takové příběhy v Bibli nejsou. Za to je tam velmi drsný a politicky zcela konkrétní příběh Exodu.

 Píše se tam, že Egypt je zlo. Že všichni Izraelci prošli zázračně mořem, všichni jedli manu a křepelky, a přesto zůstala poušť poseta jejich těly i když oni měli být v příběhu ti dobří. (1 K 10). Po vysvobození z otroctví zažili krásné a slavné okamžiky. Rozhodli se svobodně sloužit svému Bohu nejprve na poušti, potom ve své vlastní svobodné zemi. Stali se z nich svobodní lidé! A přesto je věčně opakujícím se refrénem Exodu reptání: lid reptal proti Mojžíšovi, lid reptal proti Bohu. Stačilo, aby se Mojžíš na 40 dní vzdálil a odlili si zlatého býčka. „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Co se to stalo? Jak je to možné?

 Můžeme říct, že když požádali Árona, aby jim udělal boha, bylo to demokratické rozhodnutí většiny. Špatné rozhodnutí.

 Nastala jakási jednodenní občanská válka: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Padlo tři tisíce mužů. Ještě ten den byl zlatý býček spálen, rozemlet na prach a tenhle zvláštní šumák pospolitost musela vypít.

 Erich Fromm, židovský psycholog, přemýšlel přesně o mechanismu těchto věcí a dospěl k zajímavému závěru: Hitler nebyl nijak výjimečný. Žádný génius, naprostý průměr. I kdyby takových destruktivních lidí bylo 10%, velké nebezpečí to znamená až tehdy, kdyby získali vliv a moc. Zásadní chyba podle Fromma byla, že když začal Hitler říkat a dělat strašné věci, že mu nikdo stéblem trávy nezkřížil cestu. Zlo totiž čerpá svou sílu především z lhostejnosti přihlížejících.

 Izraelci na poušti se měnili, protože byli netrpěliví. Nechtěli čekat. Dennodenní závislost na Bohu, cesta do neznáma. Falšovali historii – otroci v Egyptě neměli plné hrnce masa. Nevděčnost, nepokora. Zbabělost – zvědové tvrdili, že v zemi zaslíbené žijí obři, že se jim nikdy nepodaří ji obsadit. Proto všichni na poušti zemřeli. Všichni. Do zaslíbené země došli jen Káleb, syn Jefunův, a Jozue, syn Núnův. (Numeri 26:65) 

 Jak tedy vypadal život v zaslíbené zemi, když tam dorazili pouze cestou nově narození, kteří neměli osobní zkušenost s Egyptem? Žádná sláva. Chvíli nahoře, chvíli dole.

 Někdy se zdá být naděje opravdu malinká. Staří, kteří bojovali a prolévali za svobodu svou krev, už zemřeli a noví zapomněli, jak je život v pravdě nesamozřejmě vzácný. Ale tak to je s Božím královstvím. Jako světlo v temnotách. Roste jako hořčičné semínko, jako maličko kvásku, který těsto prokvasí. Člověku nesmí obrůst srdce tukem, aby se nestal netečným vůči zlu. Prorok Ezechiel slyšel, že má zodpovědnost, musí před zlem varovat, pojmenovat, zkřížit mu cestu. I když je slovo třeba jen jako stéblo trávy.

 Dávné příběhy Duch Boží prodchává životem. Mluví k nám jako vyprávění ne o někom v dálce, ale o nás. Možná se i nám zdá, že je Mojžíš právě na Sínaji. Nevíme, co se tam děje. Z hory se kouří, oblohu osvětlují blesky, je slyšet hrom. Nesmíme reptat. Kdo je Hospodinův, k Mojžíšovi! Ať nás provází Duch Boží.

Píseň: 523 Pane, ty jsi hoden chvály

Příml., MP.: 

Poslání: I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. (Izaiáš 11:1-5)

Požehnání: 

Píseň: 409 Svaté Boží požehnání