Učinit znovu velkým

Kázání 2. postní Reminiscere, 16. 3. 2025, J. H., Mk 10,32-45

Pozdrav: 

Introit: Davidův. K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben, ať nade mnou moji nepřátelé nejásají. Ano, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe, zahanbeni budou věrolomní, vyjdou s prázdnou. Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe. Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine. Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu. On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě. (Žalmy 25:1-9)

Píseň: 634 Hned zrána vzdej díky

Modlitba: 

Ohlášení: 

Slovo k dětem: Já jsem s vámi. Jak byl se mnou a je táta.

Píseň s kytarou: S-392 Zas v nové síle povstáváme

1. čtení: Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (Jan 13:12-17)

Píseň: 247 Ve tvém jménu

Kázání: Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech i vstane.“ Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Marek 10:32-45)

 Jak se tak na vás dívám z mé vyvýšené vozové hradby, připadáte mi … takoví droboučcí. Jste tam dole nějak utopení. Kdepak je sebevědomá víra, kde je triumfální pocit: Hrr na ně! Kdož sú Boží bojovníci! Za bratra Žižku! Za Prokopa Holého! Ale nezoufejte. Vrátím vám velikost! Odteď se naše město nebude jmenovat Jindřichův Hradec, ale Hradec Mistra Jana z Husi! Požádal jsem Google a Seznam, aby provedli změnu v mapách a od pondělí začnou silničáři vyměňovat dopravní značení. Jak se cítíte? Ne, neděkujte! Pro mne je to maličkost!

 Tak tohle byla, prosím, legrace. Vtip. Kdyby to někdo nepochopil, ještě jednou: byla to legrace. Nemyslel jsem to vážně. I když se najdou tací, kteří to myslí smrtelně vážně.

 Jak se to tedy dělá, něco pozvednout, vyvýšit? Jak se zhodnocují lidé i národy? Jak se ukládá hodnota do věcí, na kterých nám záleží? O tom vypráví dnešní pašijový příběh.

 Máte někdy pocit, že se nešťastně sejdou v nepravý čas nepravé události? To samé se přihodilo Ježíšovi a učedníkům.

 Zamířili na cestu k Jeruzalému. Tušili, že tam na ně nečeká nic snadného. Byli zaražení, báli se. Ježíš jim vysvětluje, co se v Jeruzalémě stane. Pašije právě začaly. Syn člověka bude vydán, odsouzen, posmíván, popliván, zbičován, zabit. Ale … po třech dnech vstane! Když to Ježíš vyprávěl, byla to asi těžká chvilka pro všechny, kdo ho měli rádi. Potřebovali by se poradit, dát hlavy dohromady, nějak se na to připravit! Jenže najednou se objeví Jakub a Jan. Velikáni církevních tradic – synové hromu! Přicházejí, aby pomohli? Napadlo je nějaké řešení?

 Ne. Přicházejí, protože touží po velikosti a slávě. Zvláštní, jak touha, být velký, zaslepuje vůči skutečným problémům. Můžete pít můj kalich, ptá se Ježíš? Chce se vrátit k tématu, co na něj čeká v Jeruzalémě – kalich hořkosti. Jasně, můžeme. Jsou tak ambiciózní, že si troufnou na všechno. Alespoň pusou. Ježíš to, kupodivu, bere vážně a řekne ano, ale žádné posty vám neslibuji. I tak to zbylých deset učedníků rozhněvá. A pak Ježíš řekne, jak to má být v Božím království.

 „Víte, že ti, kteří se domnívají, že vládnou národům, je opanovávají, a mocní se jich zmocňují.“ Opravdu, Ježíš mluví o zdání, o domněnce. Domnívají se, že vládnou. Není to skutečná vláda. Proč není, to si čtenář může jen domýšlet. Protože ke skutečné vládě patří i láska a úcta? Protože lidem se jen zdá, že vládnou a světu vládne Bůh? Bohužel, kvůli přeludům zdánlivě mocných trpí obyčejní lidé. Tak to ale mezi učedníky být nemá. „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Není to pozoruhodné, že slovo velký či veliký není s Ježíšem spojováno v žádném evangeliu? Jenom u Lukáše řekne dvakrát anděl Gabriel, že bude veliký. Ale sám Ježíš to o sobě nikdy neřekne. Zato se tam mluví hodně o velké lásce a velké víře.

Není náhoda, že ty nejtemnější postavy světových dějin přitahuje Ježíš z Apokalypsy, ale Ježíš z evangelia jim nic neříká. Zkáza, destrukce, hněv, mazání celých národů z mapy, fascinace požárem světa … Je to takové hraní si na Pána Boha. Ježíš říká, že ty poslední věci nám vůbec nepříslušejí, ty patří Nejvyššímu. V jeho království je to přesně obráceně – kdo chce být velký, ať slouží, ať pomáhá, ať sám sebe rozdá.

Říká se, že lidská společnost je právě tak silná, jak se daří jejímu nejslabšímu článku. Když ve staré Spartě házeli mrzáčky z hradeb a ve Třetí říši posílali do plynu, spíše než známka síly, byla to známka jejich strachu o sebe sama. Právě teď se ve světě bojuje o soucit a milosrdenství, o solidaritu. Kapitáni největších firem převádějí etiku na ekonomiku.

Když jsem byl malý kluk, kdosi mi poradil, abych si plivl pod nohy, že budu větší. Naplival jsem si na chodbě v baráku pod nohy celou loužičku, a stejně jsem na vypínač světla nedosáhl.

Staráte se o někoho? Pečujete, věnujete se někomu? Přitom byste mohli být na výletě, natáhnout se s knížkou, koukat na film, jezdit na kole. Vydělávat prachy. Nelitujte. Umývat nohy bratřím a sestrám má zaslíbení. Takhle měnil Ježíš svět k lepšímu. Zatímco vy budete sloužit a rozdávat se, někdo vedle vás bude toužit po kámoštství s mocnými, kteří si jen myslí, že druhým vládnou. Ale nemají jejich lásku ani úctu. Jen se to zdá. Tohle není skutečné. Zůstane po nich jen naflusaná loužička.

 Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

Píseň: 320 Já chtěl bych, Bože můj

Příml., MP.: 

Poslání: Spravedlnost povznáší národ, ale hřích je hanba lidských plemen. (Přísloví 14:34)

Požehnání: 

Píseň: 748 Ó Králi věků důstojný